The Time Traveler's Wife

Nevybrala jsem si Henryho a Henry si nevybral mě.

Prostě jsme se jeden druhému přihodili.

Ve špatném pořadí.

Až nahoru.

Ahoj. Tady je Henry.

Až nahoru.

Lidi mluví o nezávislosti jednání.

Všichni pořád musí nezávisle jednat.

Ale něco vám řeknu.

Když jde o zamilování, nikdo nejedná nezávisle.

Proto se říká "padnout do toho".

-Byla u toho receptu fotka? -Jo.

Tohle má být tohle?

Jste zamilovaní?

Doufám, že ano.

Ale položte si tuto otázku:

Když se to stalo, zvolili jste si koho?

Kdy? Jak?

Podobá se ta osoba, které teď patří velká část vašeho života,

té, kterou jste si představovali?

Objevila se, kdy měla?

Je něco z toho, jak jste plánovali?

Až úplně nahoru, pokračuj pořád nahoru.

Říkal jsem si, že jít nahoru je dobrá volba.

Rozhodnutí neděláte, rozhodnutí si vás najdou.

Pevně se držte a říkejte tomu plán.

Ne, že bych neuměla vařit, ale rozhodla jsem se nevařit.

Ale dnes vaříš?

Vařím jen napůl. Podívej na to kuře.

Což znamená, že se ti definitivně líbí.

Buď to, anebo ho totálně nesnesu.

Když už mluvíme o nesnesitelném...

Jediný rozdíl se mnou a Henrym je v tom, že je to celé zamotané.

A to znamená, že čas od času víme, co přijde.

Jen útržky. Všechno ne.

Pár záhybů v řece.

Mladík z knihovny.

-Říká mi tak? -Ona ti říká Henry.

A jak říká tobě?

Gomez.

Těší mě.

Pojď dál.

Tu a tam potkáte někoho, kdo už vás nenávidí.

Díky.

A vy netušíte proč. Zatím.

-Hezké. -Ty jsi u ní v bytě ještě nebyl?

A proč z toho máš takovou radost?

Kdo tvrdí, že mám radost?

Ten obří úsměv na tvém obrovském obličeji mi málem vypích oko.

-Hodně vtipkuješ. -Jako na horský dráze.

Koťátka moje, přinesl jsem vám novou hračku.

Slyší na jméno Henry, ale můžete mu říkat mladík z knihovny.

-A hodně vtipkuje. -Říkejte mi prostě Henry.

Mladík z knihovny jsem jen v boji se zločinem.

Jaké máš superschopnosti?

Deweyho desetinný systém a rychlo-ukládání.

Při bankovní loupeži to nemá požadovaný efekt, ale stále doufám.

Vidíte? Vtípek za vtípkem. Řekl už čtyři vtipy.

Kdo by to počítal? Pět.

-Ahoj. Ahoj. -Ahoj.

-Jsem Charisse. Clařina spolubydlící. -Jo, patří ke mně.

Proto já jsem byl v tomhle bytě mnohokrát.

-Potřebuju ho na zvedání těžkých předmětů. -A na sex. Nezapomeň na sex.

Vsadím se, že se snaží. Šest.

-Pivo? -Jo.

-Gomezi, dej mu pivo. -Pivo je v lednici.

Jo, pivo je v lednici, tak mu podej jedno z lednice, Gomezi.

Takže to je...

Jo, ještě se na tom pracuje.

No tak dobře.

Je špatné, když je kuře takhle růžové?

To záleží. Budeme ho jíst, nebo oživovat?

Budeme mít kuře a rizoto s šiitake.

S dýní a zálivkou z piniových ořechů.

Umí tu někdo z vás vůbec vařit?

Výborně. Díky. Myslím, že z toho možná něco ukuchtím.

Mladík z knihovny přebírá velení.

-Běhá mi mráz po zádech. -Jo, to ti přeju. Dej mi zástěru.

-Má přijít ještě někdo? -Ne.

Clare? Clare, mohl bych jen...?

Clare nikdy neřekla, že umíš vařit.

Nebo že existuješ.

-Clare, mohl bych jen...? -Co?

Ten chlapík.

Myslím, že jsem ho už někde viděl.

Tak teď ho vidíš znovu.

Takže přines mému klukovi zástěru.

Vědění dopředu se někdy hodí.

Vědět, co přijde, může být zvláštní, ale i užitečné.

Někdy to může být tragédie.

-Někdy to může být fraška. -A někdy to může být obojí.

-Jak dlouho se s Clare scházíte? -Komplikovaná otázka.

Ne, není. Co je na ní komplikovaného?

-No... -Já s ní bydlím.

Vídám ji každý den. Kdy se s ní vídáš ty?

-Čas od času. -Cože?

Náhodou to bylo vtipné, jen to musíš vidět v kontextu.

Pořád vtipkuješ, mladíku z knihovny?

Vlastně mi už docházel materiál. Díky Bohu, že jsi zpátky.

Henry, mohl bys sem na chvíli?

Jo, to rozhodně můžu.

Mohli byste nás na chviličku omluvit, prosím? Díky.

Někdo zvoní. Je to pro tebe.

-Kdo je to? -Ty.

-Dobře, ale kdo? -Ty.

-Cože? Já? -Jo.

Ahoj, mladej. Asi jsem právě vyděsil Clare.

Jo a pořád tě slyším.

Promiň, staříku, zrovna tu mám

velmi nepříjemnou situaci, která se stále vyvíjí.

HENRYMU JE 28 A 41

Ale za 13 let budeš nahý a utíkat před policií. Pusť mě dovnitř.

Právě jsem potkal její kámoše a už mě nesnáší.

Není vhodná chvíle na to, abych tu byl dvojitě.

No jo, ale hádej, kdo přijde na večeři.

Ahoj, Henry.

ZAKLETÝ V ČASE

Vyměnilas mi oblečení.

Proč jsem oblečený takhle?

Budeme mluvit o tom, co máš na sobě?

Teda, sluší ti to.

Je 24. května.

-Všechno nejlepší. -2006.

Proto jsme na tvé narozeniny takhle ohození?

2006.

Je to důležité, 2006?

Vzdávám se. Proč je to důležité?

Hele, počkej.

Je ti osmnáct?

HENRYMU JE 41, CLARE 18

-Dnes. -Osmnáct.

-Dobře. -Kolik je tobě?

-Mně je jednačtyřicet. -Jednačtyřicet.

Líbí se mi, když šedivíš. Je to vážně roztomilé.

Cítím jistotu, když šedivíš.

Posaď se ke mně.

Proč?

Protože to tak děláme.

Sedíme a povídáme si.

Jo, ale...

-Jo, ale co? -Je ti...

-Teď je ti osmnáct. -A?

-A já jsem ženatý. -Se mnou.

-Vlastně ne. -Ale ano.

-Ale ne teď. -Ano, právě teď.

Je ti 41, jsi ženatý a já jsem ta, kterou sis vzal.

Jak žena, kterou jsem nechal v posteli samotnou, moje žena, bude cítit,

když jsem proklouznul v čase a v podstatě, no,

sedím na dece s její 18letou verzí?

-Nostalgicky? -Podle mě by ji to ranilo.

-Podle mě ne. -Ano.

Mluvíme tu o mně.

Opravuješ mě v tom, co si budu myslet?

Rozhodně jsme manželé.

Clare, tohle má svoje pravidla.

Ustanovil jsem si pravidla, když to začalo a neporuším je.

Pravidla o sezení na dece

-s člověkem? -No, ne.

S někým, s kým přesně na tomhle místě pravidelně sedáváš?

Jo, ale...

-je ti osmnáct. -Ano.

-Jsi kompletně... -Co jsem?

Mám svá pravidla.

Už žádná nepotřebuješ. Tady jsme skončili.

-Jak to myslíš, skončili? -Je 24. května 2006.

-Máš narozeniny. Fajn. -A?

-A co? -Ježíši, ty si to nepamatuješ?

Sto padesát dva schůzek, po dobu 12 let.

Končíme.

Loučíme se, tohle je naposledy, kdy jsme na téhle mýtině.

A já ani nevím, na jak dlouho.

Jsi v pohodě?

Aspoň mi řekni, na jak dlouho.

Dva roky.

-Dva roky? -Tak nějak.

Pak potkáš mladšího mě. Ten se ale vyděsí.

-Co mám dva roky dělat? -Je to tvůj život. Užívej si ho.

Nemysli na to, co přijde, protože to stejně přijde.

Dělej, co máš ráda.

Seznamuj se s lidmi. Buď s lidmi.

-Být s nimi? -Jo.

-Být? -Prostě, však víš...

-Je "být s" taťkovskou mluvou...? -Poslyš, Clare.

Někde tam jsem, 26letý já,

a nešetřím se pro tebe, protože ani nevím, že existuješ.

Takže se nešetři ty pro mě.

Šetřit se.

Chtěla jsem, abys byl můj první.

Ale já nechci být tvůj.

Chci být tvůj poslední, Clare.

-Dva roky? -Jo.

A... chvilku.

-Jak dlouhá ta chvilka je? -Nech to plynout.

-Nikdy jsi mě nepolíbil, víš? -Políbil jsem tě už milionkrát.

V tom případě ti to jistě jde skvěle.

Hej, hej.

Musíme vstávat.

Musíme vstát.

Teď? Prosím, no tak.

-Kolik je hodin? -Asi tři.