The Extraordinary Tale of the Times Table

MŮJ DRAHÝ PŘÍTELI

DRAHÁ MATKO

…a vzít si člověka, který…

JEDINÁ ODPOVĚĎ

Drahý neznámý příteli, vítej!

Nevím, co říct, protože tě neznám.

Budu mluvit o sobě.

Nosím s sebou celý svůj život

pro případ, že bych nečekaně musela utéct jinam.

Ale nikdy nikam nemusím.

Jsem tady od 31. dubna 1962 odpoledne.

Myslím. Anebo od rána.

Nemám hodiny, takže nikdy nevím, kolik je.

Někdy se to snažím odhadnout,

ale není tu nikdo, kdo by mi řekl, jestli jsem se trefila.

Kdysi jsem bydlela s mámou, ale jednoho dne už tu prostě nebyla,

a tak jsem se všechno musela naučit sama.

Jak napustit vanu, jak se svléknout, jak se zdokonalit v řeči.

Přijeli jsme sem, když jsem byla hodně malá,

a úplně na začátku jsem znala jen pár slov.

„Gryšak“, „mamúth“ a „trystat“.

A protože ta slova nic neznamenala, musela jsem se naučit řadu jiných,

třeba „přítel“, „hroch“ a „anhedonie“.

Ta se hodila.

A taky jsem se naučila navazovat přátelství.

Psala jsem lidem dopisy.

Napsala jsem 1 212 dopisů.

Odesílám je už 1 212 dní.

Trvá věčnost, než dorazí.

Proto mi zatím nikdo neodepsal.

Ale jednou mi odpověď přišla.

Vlastně se mi spíš vrátil nedoručený dopis.

Ale to jsem v tu chvíli netušila.

Přečetla jsem si ho v domnění, že mi někdo odepsal.

Jinou odpověď jsem zatím na své dopisy nedostala.

Opravdu doufám, že odepíšeš.

S láskou…

Drahá přítelkyně, mrzí mě, že mi odpověď trvala tak dlouho,

ale otevírat dopisní schránku jsem se dávno odnaučil.

Vždy byla prázdná.

Takže jsem schránku ze svého denního programu vyřadil.

Jaký by to mělo smysl?

Podle tvého dopisu jsme si podobní.

Oba žijeme déle než tisíc dní sami.

Oba rádi píšeme neznámým lidem a oba jsme pořád sami.

Máme spoustu společného.

A protože tě znám líp než ty mě, musím ti napsat, co jsem zač.

Míval jsem práci jako všichni ostatní.

A když jsem ji ztratil, přestal jsem ji mít.

Jako všichni ostatní.

Už si nevzpomínám, co jsem dělal.

Někdy mám doma návštěvu.

Obvykle ne lidskou, pokud tedy nepočítám mámu, která bydlí se mnou.

Je starší než já.

Jo, a taky je to žena. Úplně jako ty!

Těmi návštěvami jsou obvykle mouchy, které hodně létají,

a pak komáři, ti taky obvykle létají,

a moji oblíbenci švábi.

Ti obvykle nelétají.

Jenom v létě.

Měl jsem kocoura, ale jednoho dne zmizel.

Už je to tak dávno, co jsem s někým mluvil,

že už si nevzpomínám, jak zní můj hlas.

Drahý příteli, někdy rozmlouvám s tou osobou v zrcadle.

Člověku to pomáhá neztratit hlas.

A najednou jsem letěla!

Díky za radu, drahá přítelkyně.

To je dobrý nápad.

Hlas se mi vrátil.

Takže ho nevzal ten kocour.

Jednou jsem kočku viděla. Jak vypadá ta tvoje? Možná to byla ona.

Měla kalné oči a hlavu plnou podivných myšlenek.

To na něj přesně sedí! To je můj kocour.

O tom není pochyb. Je to on!

Snad se ostatní nenaštvou, protože jsem jim přestala psát.

Stejně mi nikdy neodepsali.

Jaký jsi? Pošleš mi svoji fotku?

Nemám fotoaparát,

takže jsem nakreslil autoportrét, abys viděla, jaký jsem.

Nemám televizi,

takže někdy přitisknu ucho na zeď a poslouchám televizi od sousedů.

- Drahá přítelkyně… - Drahý příteli…

Už je to tak dlouho, co jsme si začali psát.

Rád bych tě poznal osobně.

Drahý příteli, to je od tebe moc laskavé

a i já se těším na setkání s tebou,

ale myslím, že teď není vhodná doba na…

Mám moc práce…

Jsem nemocná…

Umřela jsem.

Můj drahý příteli,

s radostí tě u sebe doma uvítám.

Jako fakt?

Drahý příteli, našla jsem tvého kocoura.

Říkala jsem si, že ho budeš chtít zpátky. Mám ho tu pro tebe.

To není můj kocour!

To není můj kocour!

Drahý příteli, sotva jsi odešel, už se mi po tobě stýská.

Kdy se vrátíš a zase mi budeš dělat společnost?

Ne.

Tentokrát uvařím já tobě.

Takže co by sis ode mě chtěla nechat uvařit?

Dneska.

Jo.

Dobře.

„Jídlo“.

Proč se mnou nemluvíš?

Ne.

Chci, ať se mnou mluvíš.

- Šest krát pět je 30. - Tak vidíš.

Byla to hračka.

- Nenávidím svůj hlas. - Cože?

Šest krát šest je 36.

Aha.

Díky, že se mnou mluvíš.

Připravím jídlo.

Chutná ti to?

Vědci zjistili, že naše mozky jsou plné maličkých buněk…

- Víš, jak… - Ano.

Ty nebudeš jíst?

Cítíš se dobře?

Osm krát tři je 24.

Ne.

Pověz. Jak se cítíš?

Šťastná.

Ačkoliv štěstí chápané jako schopnost

užívat radostí života je neměřitelný abstraktní pojem

závislý na velikosti subkortikálních partií v mozku.

V mém případě je caudate nucleus o něco menší,

což má za následek silnou anhedonii

neboli ztrátu schopnosti prožívat radost

a těšit se z pozitivních emocí.

Chtěls, ať mluvím.

Ano… To chtěl.

Jak to všechno víš?

Vaše dcera má menší caudate nucleus, což má za následek anhedonii

neboli ztrátu schopnosti prožívat radost a těšit se z pozitivních emocí.

A taky má syndrom dráždivého tračníku.

A taky mám syndrom dráždivého tračníku.

Co se mi to stalo?

Posaď se, miláčku. Od této chvíle nemusíš nic dělat.

Všechno zařídím.

Udělám ti něco k snědku. Třeba to, co máš nejradši. Jídlo.

Už se nemusíš honit jinam, že ne?

Takže si můžeš vybalit kufr.

Miláčku?

Musím ti něco říct.

To je ona?

Nelíbí se mi.

Proč?

Proč? Promiň, že to říkám…

ale vypadá strašně směš…

- Jenže já ji miluju. - No jistě.

Měl by sis sehnat práci.

Jestli chceš, pomůžu ti ji sehnat.

A radím ti, abys chtěl.

Protože co můžeš ty nebo ona tomu dítěti nabídnout?

Zůstaneš na oběd?

Promiň.

To je moje matka. Víš, jaké matky bývají.

Chce pro mě jen to nejlepší.

Tradá!

Koukej, co jsem ti přinesla, pusinko!

Tak jo.

Kuk!

Ty můj drobečku.

Pusinko.

Ty nejsi šťastná?

Předpokládám, že se mi ta anhedonie zhoršila,

protože necítím radost ani pozitivní emoce.

Ale může to být i tou intenzivní bolestí, kterou celý den cítím.

Tím zvláštním pocitem, že obývám tělo, které mi nepatří.

Nebo věčným pocitem, že mám pod kůží pavouky,

kteří se snaží prodrat na povrch v jakémsi… v jakémsi…

O čem to mluvím?

Vím, jak tě učinit šťastnou.

Na stropě máš hrocha.

Je tam už 4006 dní.

Jednou u odpolední kávy se tam objevil,

a protože je tu hezky teplo,

zřejmě se rozhodl zůstat.

- Jak se jmenuje? - Stejně jako já.

Měl jsem kamaráda, ale doktor řekl, ať už se s ním nestýkám.

- Pročpak? - Protože neexistoval.

Jak to s tím souvisí?

To jsem taky říkal, ale on si vedl svou,

tak jsem slíbil, že už se s ním nebudu vídat.

Taky bych chtěla neexistujícího přítele.

Jenže se mnou nemluvili ani ti.

Takže… jsi nikdy neměla přítele?

Samozřejmě ano. Nedělej hlupáčka.

Samozřejmě jsem měla přítele.

Přece toho hrocha.

- Chceš se ještě milovat? - Ne.

Jo.

Taky už nechci, ptal jsem se ze zdvořilosti.

Tak jo.

Co děláš? Snažím se ji dostat ven.

Proč? Tady je jí dobře.

Musíme uvolnit pokoj.