Enloquecidas

- Smí se tu kouřit? - Samozřejmě.

Díky.

Nenadávej mi, prosím.

Myslíš, že to zvládnu?

Už tři dny mi nezvedáš telefon.

Umírala jsem.

Myslela jsem, že jsi zmizela, unesli tě, nebo jsi mrtvá.

- Posloucháš mě? - Ano.

Nemohla jsem jíst a skoro jsem nespala.

To ti naúčtuju jako omlazující kúru, protože vypadáš skvěle.

- Vypadáš hubenější. - Fakt?

To není vtipné. Řekni mi cos dělala.

Chtělas říct s kým.

- Vážně? - Tak já ti to řeknu.

Poslouchám.

Promiňte, můžeme dostat miso polévku?

Chceme ji vlažnou. Chceš tempuru? Už jsem ji objednala.

Moje neteř nemá ráda sushi.

A teriyaki přineste až po sashimi, prosím.

Dezert jsem si neobjednala. Matcha zmrzlina mě znervózňuje.

Taky teď žádný dezert nepotřebuju. A poprosím účet.

Účet? Ale ještě jste nejedly.

Nediskutujte o tom, je prostě taková.

Abychom nečekaly.

Tak jo. Tři dny!

Víš, že nesnáším, když mi nebereš telefon.

Řekni mi všechno, chci detaily.

Co to tady máš? To je cucflek!

Jo.

V pondělí jsem neměla co na práci, takže než jsem šla za tebou

zašla jsem do zahradnictví.

Měli ty terakotové květináče?

Ne, byly vyprodané.

To jsem ráda, neunesla bys je sama.

No, skončila jsem u pokojových rostlin.

Nemluv přede mnou o kytkách, moje terasa je něco příšerného.

José Mari nemá rád přírodu, tak jsem vzala přírodu dovnitř.

Objednala jsem stoleté olivovníky

z Castellón de la Plana.

To je zločin proti přírodě.

- Vážně? - Jo.

- A pokud mě nepřestaneš přerušovat… - Promiň, drahoušku.

Na zdraví.

- Pokračuj. - Jak jsem říkala,

byla jsem u pokojovek, obklopená gardéniemi.

Doufám, že sis je nekoupila. Nosí smůlu.

Můžeš být chvíli zticha?

Promiň. Pokračuj.

Moment, nebyly to gardénie, ale azalky.

Nádherné azalky.

Nemohla jsem si vybrat. Víš, že bývám nerozhodná.

Tak jsem popadla první, co jsem viděla.

Ne, moment, tak to nebylo.

To jsem měla udělat, ale neudělala.

- Ne. - Obešla jsem to a skončila vzadu.

Před poslední azalkou.

Vzala jsem květináč.

Najednou mi jej nějaká síla brala z rukou.

Pak jsem ho uviděla, jeho úsměv.

Byl naproti. Chtěl tu stejnou azalku.

Oba jsme sáhli po stejném květináči.

Chtěl ti ji sebrat? Zavolalas prodavače, předpokládám.

Ne. No, ano, ale až potom. Aby zavolal doktora.

- Praštil tě tou azalkou? - Ne, nepraštil.

Oslepil mě.

- Úplně? - Ano.

Když mě uviděl, řekl, že si mám tu květinu nechat já.

Ale pustil květináč a já upadla.

Sáhla jsem po první věci, co mi přišla pod ruku.

Lesk na listy ve spreji. Fakt to pálí.

Stříklo mi to přímo do očí.

Nevím jak to udělal, protože už jsem nic neviděla,

ale přispěchal mi na pomoc.

Počkej.

Podržel mi hlavu.

Foukl mi do očí.

Všechno bylo zamlžené, ale to mi nevadilo.

Cítila jsem jen svěžest jeho dechu.

A jeho paže! Bože!

Zvedl mě a vzal mě do nemocnice.

Proč jsi mi nezavolala?

Protože to nebylo tak hrozné. Dali mi obvaz a to bylo vše.

Neopustil mě ani na minutu.

Byl se mnou v pokoji.

Četl mi, držel mě za ruku, krmil mě.

Až do včerejška, kdy mě pustili.

A jsi úplně v pořádku? Bez následků?

Ne, jen si musím každé čtyři hodiny dát kapky.

To jsem ráda.

Když jsem viděla tvé rozšířené zornice, myslela jsem, že fetuješ.

- A na to jsme moc staré. - Já vím.

- Ale to není vše. - Ne?

Ne. Než jsem odešla z nemocnice, sundali mi obvaz.

Ano.

A on tam byl stále se mnou.

Dobře jsem si ho prohlédla.

Zdravím.

Ukaž.

Je fakt sexy, co?

To teda!

Je to nejhezčí chlap, co jsem kdy viděla.

Úchvatný.

Kdyby mi nevyschly slzy kvůli lékům,

plakala bych štěstím.

Tenhle chlápek se o mě postaral,

a když mě viděl tak zranitelnou, nabídl mi, že mě sveze domů.

Ve výtahu jsme se neudrželi.

Co?

Byla to nějaká vnější síla, mimo naši moc.

Ani jsem mu nepoděkovala.

Přisál se na má ústa.

Líbal mě ve výtahu, na chodbě, u dveří.

V předsíni mi rozepnul šaty a zakousl se do mé hrudi.

Sáhla jsem mu pod tričko. Má strašně jemnou kůži!

V kuchyni mi sundal kalhotky zuby.

Takový žár jsem ještě nepocítíla.

Bylo to animální.

V obýváku jsem mu sáhla do kalhot

a on pod džíny neměl spodní prádlo.

Však znáš ten pocit, když nahmatáš skvělý penis hned pod kalhotami.

Znáš to, že?

Opřel mě o stůl a nadzvedl mi šaty.

a pak se kolem mě celý svět roztočil.

- Co je? - Je tu moc horko, pojďme.

Ale já ještě nejedla.

Proto platím brzo, abych mohla kdykoliv odejít.

- Jdeme. - Jak si přeješ.

Jeho jazyk, Bárbaro…

Líbal mě s pusou doširoka otevřenou.

Požíral mě zaživa.

A v posteli, zázrak.

Tohle tě vyděsí.

- Ještě víc? - Jako kdybych byla s Juanem.

Stejně se mě dotýkal, líbal,

objímal mě.

A ta vůně. Stejná vůně.

- Ta stejná vůně. - Blanquito, neblázni, drahoušku.

Nešil. Juan zemřel před pěti lety.

Pět let. Myslela jsem, že už tě to přešlo.

Ne, je to znamení.

Znamení? To jsi říkala o posledních 20 chlapech, co jsi potkala.

Nevím, jestli je to výmluva, aby ses mohla pelešit, nebo tomu věříš.

Asi jsem blázen,

ale šel do koupelny a neptal se, kde je.

Jako kdyby věděl, kde je, hned ji našel.

Samozřejmě! Bydlíš v garsonce.

Řekl mi „maličká.“ Tak mi říkal jen Juan.

Použil i ten stejný tón.

Zatraceně, ty fakt myslíš na všechno.

Mít manžela na radnici má své výhody.

Mám tajné informace o výkopech na silnici.

Tak jo, mysli si, co chceš.

Ale od chvíle, kdy jsem potkala toho slaďouše, není nic normální.

To ti teda povím.

Pětkrát, Bárbaro. Dělali jsme to pětkrát.

No není to nadpřirozené?

Samozřejmě jsem usnula, byla jsem mrtvá.

Všechno mě bolí a tak.

Když jsem se ráno vzbudila, byl pryč.

Přísahám, že to nebyl sen.

Jen vím, že se jmenuje Daniel.

Nevím, kde pracuje, bydlí, nic.

Skvěle! Tihle chlapi jsou jednorázoví.

- Zapomeň na něj. - Zapomenout na něj.

Jak mám jen tak zapomenout na pět orgasmů?

Zapomněla bys?

Nemůžeš se zamilovat do pěti orgasmů.

Taková hloupost, jen pět orgasmů.

Nechal tě tam, ani ti nenapsal své číslo.

No, máš tu fotku.

Můžeš s ní aspoň podráždit kamarádky.

Ta fotka. Další znamení. Je to osud.

Ráno mě poslali podívat se na jeden byt.

Patří staršímu páru. Hezký, ale nic zvláštního.

Nejspíš bude těžké ho za tu cenu prodat.

- Udělala jsem polariodové fotky. - Pořídím ti digitální foťák.

Co je na mým foťáku špatnýho? Je super.

- Uklidni se. - Nech mě domluvit.

Jak jsem odcházela, našla jsem fotku.

- Hádej, kdo to byl. - Ne.

- Podívej. - Ne.

- Ano! - To není možné.

Ale ano! Je to skutečné!

Prosím, teto, musíš mi pomoct.

- Ne. - Prosím!

- Musíš jen předstírat, že jsi zájemce. - Ne.

- Jsou staří, nedojde jim to. - Ne.

Prosím, pro tebe to bude hračka, aby se o něm rozmluvili.

- Jsi šílená. - Prosím, tetičko.

Tohle nesnáším.

Když mi řekneš tetičko, udělala bych pro tebe cokoliv.

Na svůj věk máte skvělou pleť.

Ano, vážně. Ráda bych podstoupila nějaký zákrok, ale netroufám si.

Kdykoliv vidím na nějaké party chirurga,

říkám si, jaký bude mít zítra puls po všech těch suchých Martini.

A rozmyslím si to.

Ano, jistě.

No, to je celé.

Není to velké, ale útulné to je.

Ano, velice.