Notes for My Son (El cuaderno de Tomy)

PŮVODNÍ FILM NETFLIX

Příběh mého posledního a největšího přání.

Sen, který chci sdílet se synem.

Na to mám zápisník.

Tohle je kniha, kterou máma napsala pro malého Tomyho.

Aby se naučil, jak je důležité být sám sebou,

a dozvěděl se svůj příběh.

Doufám, že ji dopíšu.

Pojďte prosím tudy.

Promiňte.

- Počkejte v čekárně. Najdou si vás tam. - Ano. Její taška…

Díky.

Fede, tady zůstat nechci.

Když v pojišťovně neposlechnou, seženu tu pokoj.

Fajn, ale zavolej jim a otravuj je s tím.

- Půlroční léčba. Musí mi dát postel. - Budu je otravovat, dokud neposlechnou.

- Vytmav jim to. - Jo. To si piš.

- Mluvil jsi s Tomym? - Ano. Právě se vzbudil.

Táta ví, že ho vyzvednu později.

- Mluvil jsi s doktory? - Ano.

A?

Říkali, že ti dají „lactilosu“ nebo tak nějak. Něco na střevní obstrukci.

- Takže tu musím zůstat? - Nejspíš dokud to nezabere.

No tak, Fede, nejsem hloupá. Odebrali mi vaječníky, ne mozek.

Nehospitalizovali mě, jen abych se vykadila. O co jde?

No…

Po větě „Musíme si promluvit“ vždycky následuje něco strašného,

ale tehdy to bylo zdaleka nejhorší.

Dva dny po operaci, kdy mi vzali dělohu, vaječníky

a další věci na testy, jsem věděla, že je něco velmi špatně.

Ale ani chirurg neměl odvahu mi to říct.

Když umíráte, všechno prožíváte intenzivněji.

Chcete cítit, vychutnávat a milovat.

Ale zároveň je ta intenzita neudržitelná. Nemocné tělo ji nedokáže vydržet.

Takže hledáte způsoby, jak se zabavit, pobavit a rozptýlit.

Přijdou vám vhod sociální média, hlavně Twitter,

kde můžete dělat drama nebo se hodiny hádat, jestli tampony, nebo vložky.

Ale taky se tam můžu podělit o to, co se mi děje. Rakovina je jako chřipka.

Nemusíte se za ni stydět, ale je tisíckrát horší.

Nemluvit o tom, pak jste jako ti, co říkají: „Tak dlouhá a bolestivá nemoc.“

DLOUHÁ A BOLESTIVÁ JE TVOJE KLOBÁSA.

TEDA ODVOLÁVÁM DLOUHÁ, SAMOZŘEJMĚ.

Když jsem to zveřejnila, přišlo mi hodně milých zpráv od lidí, které neznám.

Teď, neberte si to osobně, vám řeknu větu, kterou nesnáším:

„Všechno bude v pořádku.“ Jo, to určitě.

Říct to pacientovi s rakovinou je jako říct někomu, kdo se chystá přejít poušť,

že na konci cesty ho čeká oáza.

Zítra jde do školky.

Tak jo, lehneme si.

Pomalu.

A je to.

Ještě papuče.

Pozor na katetr. Podáš mi prosím tě ovládání, Luisi?

Tohle tlačítko použijte, když budete chtít čaj, jít na záchod, cokoliv.

Tímhle tlačítkem požádáte o morfium. Jakmile pocítíte bolest, zmáčkněte ho.

Nečekejte, až bude bolest silná. Zmáčkněte ho. Dobře?

- Kdyby cokoliv, zavolejte nás. - Dobře, díky.

- Tak zatím. - Zatím.

Tak co? Líbí se ti tvůj pokoj?

Hezký, ne?

A vidíš i ven.

Co tam vidíš?

Nic moc.

Na prd výhled.

Budeš tu spát?

Samozřejmě.

Co uděláme s Tomym?

To je zařízeno.

Tvůj táta nebo moje máma ho dají do školky. Já ho vyzvednu,

přivedu ho sem a pak ho zase odvedu.

Budeš spát na té pohovce?

- Jo. - Chytíš herpes.

Půjčím si od Adriána spacák.

- Vyhodí nás. - Ne, použiju ho v noci a pak ho schovám.

Je to v pohodě.

- Federico? - Ano.

Jak se máte? Diego Vigna, primář.

- Těší mě. - Mě taky.

V neděli nenosím uniformu, ale vždycky zajdu za pacienty.

- Nemoc si dovolenou nebere. - Jasně.

Byl jsem za Maríou. Řeknu vám, jak na tom je.

Nemá střevní obstrukci. Pánevní nádor tlačí na její dvanáctník.

Jelikož indikátory nejsou dobré, bude pro ni nejlepší zůstat v nemocnici.

Její stav neumožňuje operaci ani další chemoterapii.

- Co můžeme dělat? - Můžeme zlepšovat její situaci.

Dal bych jí kortikoidy, snažil se tlumit nádor.

Ale všechno je dočasné, že? S tou nemocí už se nedá nic dělat.

Ne, dá se toho dělat hodně.

Můžeme například zmírnit její bolest, to je důležité.

Dělat jí společnost. Taky důležité.

V podobných případech mám vždy dvě priority:

ať pacienti netrpí a ať se co nejdřív vrátí domů.

Vždycky je pro ně lepší čekat doma,

ve známé atmosféře, obklopeni blízkými.

Někteří pavouci mají dvě oči a jiní mají víc.

A kolik mají nohou?

Nevím kolik…

ale zjistím to.

Mami!

- Ahoj! - Ahoj.

Ahoj!

- Ahoj! - Dej mi batoh.

- Tady je. - Jsem tak ráda, že tu jsi.

- Máš se dobře? Jak bylo ve školce? - Dneska jsem nešel…

- Nedávno jsem nešel do školky. - Vážně?

Je super, že jsi za mnou přišel.

Pak zjistím, jestli se v té školce kousek od domu neuvolnilo místo.

Opatrně, je to vysoko.

Tahle postel není jako ta doma. Je robotická.

Ano, zvedni to, prosím.

Potřebuju mít nohy vysoko

a hlavu dole.

Měj se!

Ohýbám se.

Pokračuj.

Čau!

Když zmáčknu tohle tlačítko, vybouchne to.

Bomba spadne z nebe a vybouchne.

Skvělý nápad, Tomy. Nech tu postel vybouchnout.

Ne!

NEMŮŽU JÍT DOMŮ,

PROTOŽE BYCH POTŘEBOVALA DVĚ PUMPY A TROJITOU ŠICHTU SESTERNY.

A PRODAT LEDVINU, NĚCO, CO MÁM JEŠTĚ ZDRAVÉ.

Fede?

Dones mi zápisník.

Požádej Lourdes. Dělá ruční práce. Má tam jeden s vlkem na obálce, moc roztomilý.

Chci Tomymu něco napsat.

Dobře.

Řeklo se v 10:00. Kolik je? Je 10:20.

- Zmeškáme návštěvní hodiny. - Jsou až do 12:00, Maru.

- Dobrý den. - Dobrý den.

- Do kolika jsou návštěvní hodiny? - Do 12:00.

Dobře.

Dobrý den.

Takže dokdy jsou?

Už jdou.

- Potvory. Domluvili se, že přijdou spolu. - To neřeš.

- Proč jste neřekli, že se sejdete předem? - Chtěli jsme jí něco přinést. Dáreček.

Proč dárek? My nic nemáme.

- To je fuk, podělíme se o něj. - Bude od nás všech. To nic.

- Ne, to ne. Běž něco koupit. Jdi. - Kde teď něco seženu?

Nevím. Prostě něco přines.

Dva bloky odsud je obchodní centrum.

- Děláš si srandu? - Dobře.

- Dej mi klíčky od auta. - Ne. Zůstaň, skočím tam.

Radši půjdu s tebou.

- V kterém je pokoji? - Druhé patro, 216.

Pokoj 216. Proč je taková?

To neřeš.

Ale nepůjdeme nahoru všichni najednou, ne?

- Ne, rozdělíme se do skupin. - Buďme potichu.

- Ne, doprava. - Fede.

Ahoj. Jak to jde? Jak se máte?

- Ahoj. - Ahoj.

- Jak se máš? - Dobře.

Dobře? Musíte chvilku počkat, protože teď je s ní doktor.

- Dobře. - Zbytek je na cestě.

Jsou tu všichni?

- Jo. - Jo.

- Pustí nás tam všechny najednou? - Nevím. Zkusíme to.

- Nesedneš si? - Ne.

Jak je jí?

Dobře. Je v klidu.

- Má bolesti? - Říkala, že trochu.

Že to zvládá.

Víš, jaká je.

Jo, díky mně má úžasný pokoj. Skvělý. Pět hvězdiček.

To je super.

Tak dobře.

Jak se cítíte?

Špatně. Jsem zase v nemocnici, vidělo mě 20 doktorů,

nikdo nemůže nic dělat, už nechci být v posteli.

To chápu. Máte bolesti?

Ne, je to v pohodě. Zvládám to.

- Byla jste na záchodě? - Ne.

Dobře. Budeme to sledovat.

Zvednu vám opěradlo, abychom byli ve stejné výšce.

A je to.

- Jak se máte? - Dobře.

Já skvěle.

Jen se chci zeptat: Až to bude nesnesitelné, uspíte mě, že?

O tom si ještě promluvíme.

A pak už to nebudeme řešit. Ale teď je na to brzy.

Jak dlouho to potrvá?

- Co? - Než přijde ta chvíle.

Ne, to nevím. Každopádně nikdo neodejde dřív, než přijde jeho čas.

Buďte klidná, nemůžu to nijak urychlit.

- Vyhovuje vám váš pokoj? - Ano.

Záleží mi na tom.

Co myslíte…

Proč se mi to stalo?

Nestalo se vám to.

To všechno je vaše… Není to virus ani bakterie, co na vás zaútočí zvenku.

Jinak by to bylo nakažlivé.

Tahle rakovina je…

100% vaše. Můžeme říct, že se jmenuje María.

To neříkejme.

- Ne? - Ne.

Je to genetické.

Ano, jistě, některé rakoviny…