The Happiness Curve (La curva de la felicidad)

A ona, plna výčitek, mu řekla:

„Vezmi mě zpět. Nemohu bez tebe žít.“

„Tak mě přijmi takového, jaký jsem.

Tlustého, plešatého a nechutného,“ pravil on, plný sebejistoty.

Ahoječky, dovolali jste se Carmen a Quinovi.

Teď nemůžeme, nechte nám zprávičku.

Až skončíme, určitě se vám ozveme.

Quino, jsi tam?

Ne!

To je fuk.

Posílám chlápka pro svoje krabice. Už bylo načase, ne?

Ano, miláčku.

Moje psycholožka se taky rozvádí, její manžel se přijde podívat na dům.

- Děvka! - Quino?

- Ty ne, psycholožka. - Myslela jsem, žes to zvednul.

Jmenuje se Fernando Soria. Buď na něj milej, ale neslev mu ani cent.

Proč? Protože je chlap?

Je to stejný hovado jako ty, ale chci mu ten dům prodat, jasný?

Tak jo, měj se.

Carmen.

Půl roku od sebe a vůbec ses nezměnila. Proč o něco žádat, když můžeš rozkazovat?

Nejenže mám prodat byt, ještě ti budu dělat realiťáka!

Všecko je na hovno.

Všecko.

Klid, Quino, co blbneš? Proč si od ní necháš rozkazovat?

Máš chodit ven, balit buchty a tancovat.

Nešlapat jim na nohy a nečumět jak vůl.

A nepotit se jako tlustý, plešatý prase.

Do prdele, proč mě netrefí blesk a neudělá mi liposukci?

QUINO A JAVIER

STĚHOVÁNÍ

Vivi.

Vydrž.

Javiere.

Klid, kámo. Nevidíš, že makám? Nesedím si na vejcích.

Prdele.

Hodím tě domů, Vivi. Mám práci.

Ach, Javiere.

Měl jste tu zelenou lampu rád?

- Máte mrtě krabic. - Patří ženě.

- Tyhle taky? - Bedna plná vzpomínek.

Váhu neřešte. Účtuju za kus, jako u kožaře.

- Můžu si dát cigáro? - Dejte si třeba ženskou.

Ale bacha na věc.

Žádný ženský, manželka mi stačí.

- Ne, že bych si rád nezařádil. - Jasně, mám to stejně.

Vlastně teď procházím jistými změnami. Hledám nové zkušenosti. Chápete?

Klídek, tak jsem to nemyslel. Myslím to všeobecně.

Píchněte mi s tou bednou.

Kam ji šoupnem?

Tam vám to za chvilku spadne.

To je lepší.

Má žena odešla s jiným.

Už to chápu.

Je vyšší, hezčí a prachatější než já.

To mě poser. Vždycky jdou za lepším.

Od narození vědí, co a jak. A zbytek se naučí ve slevách.

- No tak, nevěšte hlavu. - To mě neznáte.

Do tří měsíců shodím pupek a budu štramák.

Neříká se, že plešouni jsou kanci? Skočím na třicítku a utahám ji.

Vždyť to není závod. Po čtyřicítce se člověk musí krotit.

Divokým sexem si uženete leda infarkt.

Lepší čtyřicet než třicet.

Třicítky zajímají krémíčky, masáže, prachy. Jsou k ničemu.

My starší máme životní zkušenosti. Umíme naslouchat.

A naslouchal jste?

Nejsem dokonalý.

Žena v sobě skrývá spoustu nevyřčených tajemství.

Bude dezert?

Jsme zkrátka citlivější. A v posteli divoši.

Jo, žena mi to pořád říká. „Javi, nebuď takovej divoch.“

Špatně spím, hrozně sebou melu. Zničil jsem už čtyři postele.

- Já to myslel tak trochu kanibalisticky. - Jo takhle. Vy jeden kujóne.

Ta moje po čtvrtým čísle šílí.

Čtvrtým?

- Jak dlouho jste svoji? - Asi deset let.

- A vy? - Mnohem víc. Jedenáct.

Jenže čtyři čísla jsem nedal ani o svatební noci.

Vlastně jsem nedal ani jedno. Strašně jsem se opil a pozvracel postel.

Nedoběhl jsem ani na záchod.

Přestěhovali jsme ložnici, ale už to nebylo ono.

Jsem hroznej. Všechno poseru.

Další den mi řekla, ať si nedělám hlavu.

Že každá noc bude jako naše první.

Řekla, že jsem její vzduch.

A teď si mám koupit byt a přestěhovat se. A do pátku napsat tři scénáře.

Nevěšte hlavu, bude líp.

Co si tykat?

Jak se jmenuješ?

Joaquín Rosales, ale říkají mi Quino. Víc jak dvě slabiky si nezasloužím.

Lepší, než kdyby ti říkali „ty“.

Jsem Javier. Kámoš, důvěrník, chlap, co rozumí ženám.

- Čím se živíš? - Píšu knihy, scénáře…

- A sebevražedný dopisy. - Jsi kreativní.

- To je ona? - Jo.

- Hezká. - Moc.

- O dost mladší než ty. - Ta fotka je 15 let stará!

- Navíc je to namyšlená herečka. - Můžu mít osobní otázku?

- Klidně. Mám srdce dokořán. - Proč si ten dům nenecháš?

- Ženu můžeš vyplatit. - To bych zas neměl z čeho žít.

- Hypotéky jsou levný. - Já bych ji nedostal.

- Seš zrození optimismu. - Nemám stabilní příjem.

Já taky ne. Nám živnostníkům nedají ani podporu.

Přitom nevolím. Nikoho. A krátím DPH, kde se dá. Nasrat!

- Můžu to tu omrknout? - Co omrknout?

- Tvůj dům. - Proč?

Je na prodej, ne? Třeba mě zaujme.

- Byl na prodej, ale už není. - Je tu klid a dost světla.

- Když myslíš. - Kolik pokojů?

Tři ložnice a dvě koupelny, ale není na prodej.

- Jak to? - Manželka.

Chceš říct „bývalá manželka“.

Mám počkat, až si ho prohlídne manžel její psycholožky.

- Chceš ten dům prodat, nebo ne? - Já ne, to ona. Chce svůj podíl.

Já si za svůj podíl koupím nějakou díru v prdeli světa.

A proč? Protože Carmen si nabrnkla nějakýho kripla z televize. Chápeš?

- Klid, nevztekej se. - Ale já jsem vzteklej.

Dám si prášek na uklidnění, abych se uklidnil.

Od toho jsou prášky na uklidnění. Abych se uklidnil.

Víš, jak dlouho dopředu mi řekla, že odchází?

Tři minuty. Měřil jsem to.

- Krutá. - Jo. „Zlato, musíme si promluvit.“

Ale mluvila jenom ona, a pak brečet do koupelny.

- Ty, nebo ona? - Ona. Já umím brečet všude.

Carmen?

Carmen? Ty pláčeš?

- Co se děje, miláčku? - Vážně to chceš vědět, Quino?

Řekla ti to?

Ne.

Carmen.

- Chápeš? - Všechny jsou stejný.

Odešla.

No, nejdřív zavolala matce.

- Šla k ní bydlet? - Ne, šla k televizákovi.

Tři měsíce mě podvádí a pak během deseti minut odejde.

- Proč na ni pořád myslíš? - Řekla, že za to můžu.

Že jsem se změnil, že jsem ztloustnul a vyplešatěl.

- Jako bych to dělal schválně. - Aspoň ti řekla pravdu.

Promiň. Jakože se na nic nevymlouvala.

Tři minuty. Lidi mají pořád naspěch.

- Co myslíš? - Nevím.

Znáš manžela psycholožky svojí bejvalý?

- Ani jeho, ani psycholožku. - Neznáš je, a už jim nadržuješ?

Máš pravdu, měl jsem si s ní promluvit.

Mělo mě napadnout, proč chodí žena k psycholožce.

No jasně, vole.

Vsadím se, že ji přesvědčila tě opustit.

„Roste mu pupek, viďte?

Padají mu vlasy.

Už vás to s ním nebaví.

A já chci ten dům, abych se zbavila manžela.“

Vsadím se, že tohle nezmínila.

Neumí se sám rozhodovat.

Po čtyřicítce typické.

Dialogy, co píše do seriálu…

Často recykluje naše hádky, jen změní kontext.

Nemá představivost.

Poslední dobou mají ve studiu spoustu nehod,

a něco mi říká, že za ně může on.

Frustrace spojená s cíleným vztekem.

Velmi zajímavé.

Nerozumíte. Chce s vámi být, ano?

A trpí, protože vás nemůže mít.

Tvoří novou hru jen proto, aby vás naštval.

Vážně myslíte, že kvůli mně trpí?

Trpí, protože musí.

Proč padáme, Carmen?

Abychom se mohli zvednout.

Co může vědět psycholog o lidské mysli?

Tak proč to prodáváš někomu, koho vybrala tvoje bejvalá?

Ty to nechápeš. Všechno jsem jí obětoval.

- Proč ji posloucháš? - Já nechci.

Tak si nenech říkat, komu prodat dům.

- A co mám dělat? - Prodej ho mně.

Jakou má cenu?

Carmen chce 500 000 euro.

A ty souhlasíš?

No…

- Dám ti 525 000. - Ne, to nejde. Carmen…

Kašli na Carmen.

Řekni jí, žes ho prodal za 500, přesně jak chtěla,

a 25 táců si necháš.

- Přes čtyři miliony peset. - Nejde to. Co když to Carmen zjistí?

Proč by měla?

Říká, že když lžu, dělá se mi za uchem obrovská boule.

Chce, abys ten dům prodal, ne?

Prostě ho místo psychologovi prodáš mně.

Dala ti kopačky? Ukaž jí, že už tady nešéfuje.

Slibuju, že zažiješ ten nejromantičtější víkend v životě.

Bude nezapomenutelný. Půjdeme na bungee jumping.

Bungee.

Dám ti zálohu. Všechnu hotovost.

200 euro. Sepíšeme předkupní smlouvu.

Odvezu jí ty bedny a zítra se stavím.

Do zítra se nepřestěhuju.

Ne, jakože ti přivezu 3000 euro.

Pořádnou zálohu, jakože to myslíme vážně.

Dej mi něco na psaní.

První facka. Prodáš barák, komu sakra chceš.

Druhá facka…