Blitz on Britain

Co dnes uvidíte, je pravdivý záznam Blitzu na Británii

složený ze záznamů z britských i německých archivů.

Začíná 1. května 1940

a končí Požárem Londýna přesně o rok později.

STRÁŽNÍ PLUK BERLÍN

Dne 10. května 1940

se rozplynul dlouhý a nekontrolovatelný klid podivné války.

Devadesát divizí německé armády, s dalším 47 v záloze,

rozbilo baštu Maginotovy linie,

zničilo za týden holandskou armádu, belgickou za dva týdny

a ovládlo většinu zemí kontinentální Evropy.

A jejich otřesení obyvatelé,

bohatí i chudí, prohnaní i nevinní,

všechny vyhnali do ulic jako dobytek.

To Vůdci přineslo nezměrnou radost,

protože se chvástal, že dobyl Evropu za tři měsíce.

Za méně než tři týdny

byl před branami svého starého oblíbeného nepřítele.

Když si lidé sbalili svůj majetek a zamířili na jih,

půl milionu mužů z Britského expedičního sboru

se stáhlo do přístavů kolem La Manche, kde je Hitler plánoval lapit.

DUNKERK

Obklíčené jednotky utvořili nejisté shromaždiště

v městečku Dunkerk, kde čekaly na záchranu.

Hitler chtěl vyvolat paniku

vysláním letadel terorizujících evropská bitevní pole,

bombardérů Štuka.

Oni však nezpanikařili.

Mohli se jen snažit zůstat naživu

a čekat na torpédoborec nebo člun, který pro ně připluje.

Nechali za sebou všechen materiál a vybavení.

Churchill v té době řekl: „Máme jen 67 vlastních tanků.“

Naštěstí to Hitler bral jako součást britské propagandy.

Po statečném, ale beznadějném protiútoku se Francouzi vzdali

a tisíce vojáků se stalo zajatci své vlastní země.

Jeden generál, de Gaulle, chytil letadlo

a podle Churchillových slov

si s sebou odvezl malý kufřík a čest Francie.

Teď se Němci dívali přes úzký kanál,

který je dělil od hlavní výhry,

britských zemí a jejich tvrdohlavých lidí.

DOBŘE, ALE SAMI

Skoro tisíc let na tyto pláže útočily jen mořské vlny.

Hitler tuto zemi označoval jako stát plutokracie,

což Britové volně překládali jako svobodná země.

Na druhé straně kanálu Němci také kopali do země.

A v souladu se svou známou poctivostí

obrnili celé pobřeží kontinentu

a zalili své velké zbraně do země.

Všechny mířily na Británii, což znepokojilo místní populaci,

která se snažila vyvolat nový nouzový stav,

na jaký Angličané nepomysleli od dob,

co farmáři z Dorsetu nepoložili uši na zem

a neslyšeli krok Napoleonovy armády.

JESTLI PŘIJDE NEPŘÍTEL

Lidé brzy zjistili, co Hitler netušil,

že proklamovaný nedostatek zbraní není daleko od pravdy.

Posbírali klacíky, nože, oštěpy, a dokonce i šavle.

A jelikož válka došla až k civilistům,

stali se z nich vojáci.

Toto byli muži, kteří čekali, že budou vzdorovat.

Hitler dosáhl své první symbolické pomsty

za Versailleskou smlouvu,

bez jediného výstřelu obsadil milované hlavní město Francouzů.

Německé jednotky si toto slavnostní ponížení na plno užívaly.

A aby to nebylo málo,

Francouzi byli nuceni vzdát se na stejném místě

a ve stejném vagónu,

ve kterém Němci podepsali v roce 1918 příměří.

Britové to brali

jako další předzvěst Hitlerova velkého plánu,

invaze do Británie a její ovládnutí.

POZOR VŠEM CESTUJÍCÍM:

ŽELEZNICE JE DNES VYHRAZENA PRO EVAKUACI CIVILISTŮ.

Připraveni na všechno, ale nejistí si ničím,

Londýňané už podruhé začali evakuovat své děti.

Někteří je poslali na venkov,

jiní ve spěchu využili nabídku amerických rodin,

někteří se rozhodli nechat si děti u sebe.

POZOR CESTUJÍCÍM: LINKY ZRUŠENY

TRAJEKT DO DUNKERKU ZRUŠEN V OBOU SMĚRECH

DO ODVOLÁNÍ

Nikdo netušil,

kdy a jak zasáhne Hitler poprvé.

Ale všichni věděli, že válka proti Británii

nakonec skončí obléháním.

Potraviny a suroviny do Británie připlouvají po moři,

tam proto musí Němci začít.

Cíl byl jasný jako dříve pro Sasy a Juty

a velký jako v minulosti pro španělskou armádu.

Museli ochromit britské námořnictvo,

potopit nákladní lodě a parníky

a zabít nebo zajmout muže, kteří náklad přiváželi.

V létě roku 1940 byly zásoby potravin stále velké.

Ale lidé věděli, že budou ochabovat,

a proto museli jako v dalších věcech myslet do budoucnosti.

PĚSTUJME VÍCE JÍDLA

Pokud Británie měla být posledním bojištěm,

tak se každý muž i žena zapojí do válečného snažení.

Zástupci všech profesí se začali mobilizovat

v této podivné době, ze které se nakonec vyklube Blitz.

Věděli jen, že se schyluje k bitvě

a H. G. Wells je naučil,

že nepřítel udeří silně a ze vzduchu.

Hitler zapojil své oblíbence,

které vystrašily polskou armádu,

děsily civilisty Nizozemí

a brzo vyděsí i Brity,

bombardéry Štuky.

Jejich prvním cílem byly lodě na moři

a přístavní města, do kterých mířily.

Jako vždy jsou děsy nové války

postaveny na upravených zbraních válek minulých.

Nikdo nepochyboval o tom, že by Hitlerovi chemici neupravili plyn,

který byl postrachem první světové války.

Ale velké bombardování z letadel bylo něco jiného,

ale něco, k čemu po Varšavě a Rotterdamu určitě dojde.

Poprvé v životě tak museli Britové začít budovat

malé, ale odolné kryty.

To pro ně bylo něco nového,

ale to platilo v této krizi skoro pro všechno.

A z rádia se brzy ozval nový soubor pravidel pro přežití i umírání.

Vždycky noste plynovou masku.

Nechte v každé patře písek a vodu.

Nezvoňte v kostelech až do dne invaze.

O tomto dnu zapáleně vyprávěl Hitler

svým věrným německým a italským důstojníkům.

Pokud se Britové rozhodnou vzdát

a jestli si udržíme vzdušnou převahu,

přípravy musí být hotové do 15. srpna.

MÍSTO PRO VYLODĚNÍ

A to byl jeho velký plán.

Byla pojmenována jako operace Seelöwe.

A toto byla první mapa protilehlých břehů.

První německý nákres doků, mol a nákladních člunů,

na kterých vyrazí výkvět německé mládeže,

čímž zpečetí slib daný Hitlerovi, že mu budou sloužit do konce života,

budou bojovat za jeden lid a jednoho Vůdce

a oddají se myšlence

zbudování celosvětové říše,

která vydrží 1000 let.

Hitler byl přesvědčen, že Britové následují Francouze

a budou se domáhat míru.

Ale kdyby přece jen dostáli své pověstné houževnatosti,

začal své jednotky trénovat na invazi.

Pěchota začala nacvičovat vyloďovací operace.

Parašutisté nacvičovali hromadné seskoky,

kterými by podpořili předmostí,

obsadili letecké základny a obklíčili města,

až bude britské letectvo sestřeleno z oblohy.

Na druhé straně průlivu

se Britové soustředili nejprve na obranu jižních a východních přístavů.

Doufali, že to budou dělat na cizím pobřeží,

ale jejich bojištěm se stala domácí půda.

Na místech, kde si hrávaly děti a kde se konala loutková divadla,

byly nyní ostnaté dráty a baterie.

Veteráni z Dunkerku stáli bok po boku

s muži, co dříve opravovali kola nebo orali pole.

Společně byli zasvěceni do fungování zbraní

a nejistých zázraků pobřežní obrany,

nad kterými se zde zamýšlí bývalý námořník.

Hrad Dover, který jednou označil jako starobylou a odolnou pevnost,

byl nejbližší hlídkovou věží k francouzskému pobřeží,

tak se Dover stal jedním z prvních cílů.

Starousedlíci to věděli,

ale rozhodli se to vesele ignorovat,

i když o 30 km dál dělali rámus němečtí vojáci.

Dover byl bombardován usilovně,

ale z každodenního ostřelování se vyklubala spíš nepříjemnost

než pohroma.

Ale obrovský počet německých bomb dopadajících na britská pole

bylo zřejmé, že Němci mají

kromě netknuté infrastruktury

mnohem více zbraní než Britové.

Jako náhrada za čtvrt milionu mužů

a jejich výbavu, co zůstali ve Francii,

bylo načase, aby se do bojů zapojil každý schopný muž

a každá zdravá žena začala pracovat v továrně,

kde dříve pracovali jen muži.

Ženy byly rekrutovány stejně jako muži.

Eleganci vyměnily za povinnost.

Naučily se dovednosti,

pro které se myslelo, že nemají povahu a trpělivost.

výsledkem bylo výrazné zlepšení ve výrobě letadel.

Jen týden nebo dva od obsazení Francie

se Britům podařilo zdvojnásobit zimní produkci letadel,

tak měli každý měsíc 400 až 500 nových letounů.

Než se Němci navlékli do uniforem,

britské letectvo mělo v přední linii 650 letounů.

Němci jich měli skoro 1 000.

Ale to nestačilo k tomu, aby bezpečně proklouzli

odhodlaným a houževnatým pilotům Spitfirů.

V takovém stavu, uprostřed července, neměl Hitler v plánu

pouštět se naplno do bitvy o Británii.

Doufal, že k ní nikdy nedojde.

Pořád se snažil Brity přesvědčit,

že vzdor nemá smysl.

Tyto první nálety měly oslabit pobřežní obranu.

Shodou okolností během nich

začali Němci narážet na problém,