The Magic Voice Of A Rebel (Magický hlas rebelky)

Aleluja, aleluja…

Zář žáronské růže, je v ní žár denice odpolední.

Na rtech jejích réva sladká, narden voní kůže hladká.

Jmenuje se Magdaléna, není svatá, je jen žena.

Aleluja.

Jak studnice bývá žena zámkem ctnosti uzamčena.

Přijde poutník, zmírá žízní, vodu žalář studně trýzní.

Žízeň ztiší Magdaléna, není svatá, je jen žena.

Aleluja.

Špatně luna hrozny hlídá, lišky vinic nedohlídá.

Mužů, těch je mnohem více, dala jim klíč od vinice.

Není svatá, je jen žena, proto hřeší Magdaléna.

Aleluja.

Krása není hříchem, hříchem bývá přísný půst.

Láska je jak píseň, v níž se mění žízeň úst.

Aleluja, aleluja-a. Aleluja, aleluja-a.

Aleluja, aleluja-a.

Děkuju.

Děkuju, děkuju.

Ahoj!

Tehdy můj hlas byl opravdu velice nezvyklej.

Já jsem si nenechala do toho nikterak mluvit.

Ani jsem se nesnažila ho kultivovat nebo něco takovýho.

Nejkrásnější jsou vždycky nedokonalosti.

A to myslím, že i na tom hlase.

Když je nějaká nedokonalost nebo nějaká vada, to je to krásný.

To je ta piha krásy na hlase, která dělá ten hlas

osobitým a nezaměnitelným.

Marta otevře pusu a každý ví, že začala zpívat Marta Kubišová.

- Marta je prostě jednička, no. - No.

Neuvěřitelná barva hlasu a emoce,

který ona předává.

To je fantastický.

Stůj a zpívaj mi, kdo má koho rád

Já tebe jistě, ty mě snad

Zpívej mi, abych mohla spát…

Ten charakter toho hlasu,

to je to, co má člověk od pána Boha.

A Marta s tímhle tímhle hlasem

převálcovala všechnu tu konkurenci.

Jen zvony ví, co jsi mi vzal

Jen zvony ví, co bude dál…

Já vám přeji dobrý večer ještě jednou, dámy a pánové.

A věřte mi, že jsem moc rád, že kmenová hvězda

našeho divadla Ungelt, Marta Kubišová,

má poprvé v tomto svém nejnovějším recitálu,

nazvaném S nebývalo ochotou, po svém boku nejenom pianistu,

tak tomu bylo doposud, ale hned celu kapelu!

S Martou jsem se setkal poprvé z očí do očí

až když jsem si otevřel své divadlo.

To jsem měl jasnou představu, že kromě té

komorní činohry bych tam chtěl mít šanson.

A v mých očích byla Marta velká šansoniérka.

Těžké je být sám

Těžké jak velký prám

A lék na to zná…

Jenom duše příbuzná

S nebývalou ochotou vopá ojejeje

Skoncoval s mou samotou vopá ojejeje

Měla jsem s ním debatu, v ní mě pozval na chatu

S nebývalou ochotou vozí mě tam dál…

Zezadu, úplně tam z toho kopečka

bude pomalinku přicházet Kraus.

Pomalinku jako přichází s tím, že budeš už u ní

a pomáháš jí, jakože ji zvedáš.

To přátelství se rodilo jako každé velké přátelství postupně.

A vzpomínám si na ten první okamžik, který nám velice pomohl.

Protože já jsem tak vychovaný, já jsem asi džentlmen,

tak ženám pomáhám do kabátu, když mají něco těžkého,

tak jim to vyrvu z ruky, aby se s tím nemusely tahat.

A Marta mě jednoho dne okřikla.

Řekla mi: „Poslyšte, pane řediteli, mně je to nepříjemné.

Já na to nejsem zvyklá. Já si věci nosím sama.“

A já zcela bezprostředně jsem jí řekl:

„Ale, paní Kubišová, já se tak chovám ke každé ženě.

To si asi vykládáte špatně.

Já jsem homosexuál a takhle jsem vychovaný.“

A ta Marta se rozzářila a řekla:

„Tak teď mně, poslyšte, spadl kámen ze srdce.

Já jsem si řekla: Sakra, Kubiško,

zas po tobě ten ředitel jede. Jak se z toho vylžeš?“

Já jako úplné mimino jsem žila s babičkou,

s dědečkem, maminkou, tatínkem a bratrem

v Českých Budějovicích v naší rodinné vile.

Nějak v tom 50. roce jsme se stěhovali do Poděbrad.

A můj otec byl považovaný za jednoho z nejlepších internistů.

V 53. zavřel svoji soukromou praxi

a nenabídl socialistickému sektoru svůj rentgen.

A to byl důvod, aby otce…

Teď já nevím, jestli ho připozavřeli

na tři měsíce nebo na půl roku, ale vím,

že jeden spolužák nás tam vozil otcovým autem.

Maminka nemohla nikde dostat zaměstnání

v těch Poděbradech, tak šla mýt nádobí na kolonádu.

Mně řekli ve škole: „Ty jdi rovnou do průmyslu,

protože ty nedostaneš posudek od školy.“

Každým rokem jsem žádala znovu o doporučení

aspoň ke zkouškám na vysokou školu.

Nikdy to nepošlo. A když už se to opakovalo potřetí,

tak jsem na radu našeho šéfa tady dala výpověď.

A když jsem dala výpověď a jdu tak domů, přes celý Poděbrady

sejde od těch skláren, tak jsem si říkala:

No, co já teďko budu dělat?

Na vysokou nemůžu, ani k pohovorům, ani nemám práci…

No a přišla jsem domů a maminka říkala:

„Hele, tady čtu: Stop divadlo v Pardubicích

hledá herečku, zpěvačku.“ Tak jsme se tam rozjely.

Loudá se půlměsíc

Loudá se oblohou

Stíny se líbají

A moje rty tvé nemohou…

Vypadalo to na té chodbě dost tak jako beznadějně,

protože tam byly holky s těma natupírovanejma hlavama,

s nalepenýma řasama… No, Pražandy.

Toulá se oblohou…

A já jsem tam vešla, teď jsem tam viděla

nějakého chlapíka u piána, tak jsem říkala:

„Dovolíte, já si to zahraju sama.“

Takže jsem urazila Ondráčka.

Já netušila, že to je Bohuslav Ondráček.

„Dovolíte, já si to zahraju sama.“

No a odehrála jsem tam některý ty šlágry z Luxemburku.

No a u mě se to zastavilo, ten konkurz.

Kéž k nebesům…

Kéž k nebesům

Zní prosba, v níž…

- Tvé odpuštění… - Teď je to na první dobu.

Žádám…

Všech poklesků, z mých mladých dní

Jež vzala bych zpět tak ráda…

Já marně se ptám, proč mi bůh do vínku dal

Osud, v němž se nevyznám

Osud psaný je v hádankách

Já někdy se ptám, zda se bůh nemohl splést,

když mi též do vínku dal tíhy vždy víc, než můžu snést…

Já jsem přemýšlel jako ředitel, že mám k dispozici Kubišovou,

že bude mít jubileum a že k těm sedmdesátinám

bych rád pro ni připravil nějaký původní hudební projekt.

Že to nebude recitál, že to bude představení.

Pak se zrodil nápad - příběh o baronce Sidonii Nádherné.

Já si myslím, že tady je potřeba…

Ona se teda vzepře tomu osudu, ale někde musí dát znát

ten smutek a to, že takhle dopadla. Ne vlastní vinou.

Přesídlovací kancelář Ministerstva vnitra v Benešově oznamuje,

že v důsledku zřízení vojenského cvičiště zbraní SS

u Benešova, vyhlašují se tímto konečné hranice 5. etapy.

Ještě že tu nejsi

A na spoušť teď nemusíš se dívat

Můj drahý, Johanesi, tvoje srdce zemřelo by znova

Majetkem třetí říše je teď všechno to,

co patřívalo nám

Na hrob nesmím dávat svíce,

Můj už není zámek ani park…

- Promiňte, neruším vás? - Ne, vůbec ne.

My si totiž povídáme o Plzni, víš?

O Plzni, ano, správně.

Marta myslím zpívá v divadle Alfa, že?

Ano.

- Jak dlouho, Marto? - Jednu sezónu.

A jak jste se tam dostala, Marto?

S pardubickým Stop divadlem.

To znamená, že jste rodačka z Pardubic, ano?

Nikoliv, já jsem z Poděbrad.

A jaké máte plány?

Tak na příští sezónu jsem podepsala smlouvu

s pražským divadlem ROKOKO.

Začínáme, začínáme. Všichni na scénu.

Na scénu, děkuji.

Marta měla štěstí, že přišla do správného města,

do Prahy, ve správnou dobu, v té polovině 60. let.

Protože tenkrát konečně už začala i ta oficiální místa

brát v úvahu, že existuje nějaký rock and roll.

Dva roky předtím se to slovo vbůec nesmělo napsat.

To byl nástroj imperialismu.

Houf trapných řádků

Pár sirek Star

Říkám ti to přece od začátku

Nepiš dál, nepiš dál, nepiš dál

A co má dělat, když jste jeho ideál?

VYSÍLÁNÍ RÁDIA LUXEMBURG V ANGLIČTINĚ

Tak přesně z takovéhohle rádia

jsme poslouchali s mým bratrem Janem Luxemburg.

A já jsem se snažila všechny ty šlágry,

třeba od Elvise Presleyho, si na tom piánu nějak zkoušet.

No a pak jsem si k tomu začala zpívat.

A možná, že jsem se díky tomu naučila ten styl,

který tady v tu dobu ještě nebyl.

A uměla jsem v češtině frázovat tak,

jak se třeba frázuje v angličtině.

Být dobrým zpěvákem, to už je dnes zatracená dřina,

napadlo nás, když jsme se dívali

na Václava Neckáře v baletním sále hudebního Divadla v Karlině.

Společně s Helenkou Vondráčkovou a Martou Kubišovou

odešli z Rokoka a chtějí děla opravdový muzikál,

ve kterém se bude nejen zpívat, ale i tančit a hrát.

Vašek Neckář prostě úplně okouzlil Bobana Ondráčka,

který přišel a říkal: „Tak jsem dneska byl na konkurzu.

Já ti řeknu, ten kluk je úžasnej.

Ten kromě toho, že zpívá, tak ještě skáče.“

A já zase jsem si říkala: