Puccini

Takhle si představuješ mě a mou práci?

Je to tak?

Vyprávíš mi o kráse, o míru, kráse tohoto modrého jezera.

O tomto modrém jezírku obklopeném rákosím a klidem.

Ráj.

TORRE DEL LAGO 1906

Ráj.

Ale dnes už nikdo nepamatuje zdejší ženy

z Torre del Lago.

Neúspěchy jsou zapomenuty.

Madame Butterfly, vypískaná diváky .

Bohéma, ztrhaná kritikou.

Nyní pískají.

Ale tehdy při Bohémě pískali jinak .

Na premiéře.

Pád na dno. Učiněná katastrofa.

Nad slunce jasné.

Škvár.

A libretisté.

Ti libretisté!

Ti libretisté!

Tak chtějí trpět.

Jejich poznávací znamení.

Jejich poznávací znamení.

Sotva se pod něco podepíšou!

Víte, co vám říkám?

Chci diváky…

rozplakat.

Protože v pláči je všechno.

Ale zdá se vám to snadné?

Láska a žal se zrodily se světem.

A my, kteří jsme prožili půl století,

dobře známe dopady obojího.

Kdysi…

kdysi dávno.

Poběž. Sedni!

Sedni!

- Nabídni si, snobe! - Teď nechci.

Dáš si chleba, viď? Doria ho čerstvě upekla.

Nebohé kachny, Dorio!

Ta vyšinutá čtenářka románů na mě ječí přes jezero:

„Vrahu! Vivisekcionisto!

- Nebohé kachny!“ - Jo.

„Ta zrůda Puccini je zastřelila.“

A teď je sežerou! Na, Dorio.

Dones kořist otci.

Tumáš.

A raději dej kachny otci Micheluccimu.

Nezapomeň, Dorio.

Nebohé kachny!

- Šedesát pět. - To nemůžeš zaplatit!

Giacomo, jdi pryč. Nemluv mi do toho.

Můžu to sehnat za míň.

O tom nepochybuji, prodávají ti to za hubičku.

- Myslím, že se nesnažíš dost. - O to se nestarej, holka.

Jsou to tví bratranci.

Ne, tolik dát nemůžu. Jsem nuzák.

- Dám vám to za 50. - Čtyřicet.

- Pětatřicet. - Domluveno!

Děkuji.

Tady jsi!

Obviňuješ mě z drahoty, když ti prodávají levně.

Jen proto, že jsi maestro Puccini.

- Neobviňuji tě, Elvíro. - Ale ano!

- Jsem jen Pucciniho žena. - Nesmysl.

Pucciniho žena.

Nikdo ti neříká Pucciniho žena.

Jsi moje žena, to všichni vědí. La donna Puccini!

Tady jsme se vzali. Oni to vědí.

Vypadáš den ode dne mladší.

Mnou jen pohrdají.

Vědí o tobě a tvých ženských!

Nechci to rozebírat na trhu.

- K nám do vesnice přišel roku 1891. - To už je tak dlouho?

Vím, že tehdy skládal Manon.

Samé ženské.

Byl jsem s ním, když šel na první zkoušku.

Ne všechny. Co Bohéma ?

- Ano, no… - Tak skoro všechny.

Madame Lescaut, Tosca.

- „Laciná senzace.“ - Cože?

Někteří jí tak říkali.

A pak je tu Madame Butterfly.

Tady to máš. Všechny pojmenoval po ženských.

Překvapuje tě to?

Pak se oženil.

V lednu 1904.

Dříve se nemohli vzít.

- Byla ještě vdaná. - Já vím!

Šel jsem za svědka.

Znal jsem ho.

Narciso Gemignani z Luky.

Všichni jsou z Luky. Byl to docela skandál.

Starobylý rod s vazbami na církev.

Pucciniové.

Zemřel. Znal jsem ho.

Před smrtí.

Měli za to, že zemřel dřív než její manžel.

Ne, jen jednou.

Ale nebylo to tak. V Luce.

Maestro samozřejmě tráví spoustu času v Miláně.

Já to vím, protože mi vždycky říká, že je rád, že je zpět z Milána…

Jak říká téhle?

- Je to americké. - Dočista.

- Souvisí to s divokým západem. - Říká jí „Zlatá dívka“.

- La fanciulla. - Ha!

- Další ženská! - Jo.

To nasvědčuje mému tvrzení.

Večer jsem si toho všiml. Timur je mimo.

V posledním kroku nepřešlápneme,

aby byly nohy u sebe.

- A úklon. Takhle. - Dobře.

Musíme držet stejné tempo.

Jen to zkuste s šesticí vpředu.

Dobře.

Je dobře, že máme herce, protože teď vidím problém,

že když se takhle vrhnete dopředu,

máte tendenci udělat tohle i tohle,

takže z toho vyleze něco takového.

Ticho, prosím!

Mícháte dva pohyby.

Vypadá to odfláknutě. Není to možné.

Vymyslel jsem si na vás kravinu.

Nezapomeňte, že Puccini nepoužívá sbor, jak to známe.

Připomíná řecký chór.

Skoro jako byste dnešním divákům vysvětlovali něco, co se stalo dávno.

Takže všechna gesta jsou také takovým komentářem.

To vlastně dělají i s meči.

- Plochou stranou, nebo čepelí? - Plochou.

- Snažte se netrefit ty před vámi. - Děkuji.

Nechceme nikoho praštit. Dobře, začneme tam, kde jsme skončili.

Příbuzní.

Vypadají jako mstící se sbor, který přišel utopit tenora.

O čem to mluvíš?

- Mluvíš o práci? - Ne, ale budu, pokud si to přeješ.

O čem mám mluvit? O zkouškách?

Ano, máš ráda historky ze zkoušek.

Hádky, dohady. Kdo si co oblékl?

Kdo co řekl? Kdo si co nevzal na sebe?

Kdo komu co neřekl?

Co?

Libreto je plné mužů.

A všemi cloumá vztek,

nosí kovbojské klobouky a střílejí,

lynčují, pijí a…

hrají poker!

Ano, hrají tam poker a zní k tomu příšerný klavír.

A s orchestrem to bude znít ještě hůř.

To už jsem vyčerpal.

Moje dívka ze západu.

- Jaká dívka? - Ze západu, vymyslel jsem si ji.

Řekl jsem libretistům,

že mají ohledně počtu postav volnou ruku,

ale na jevišti musejí být tři, čtyři ženy.

Je to pro mě velmi důležité.

Ženský hlas je tak krásný.

Její hlas se provine květinami,

dětmi, vyjádří smutek i lásku a…

Takové možnosti.

Jednu mi dali.

Vřeštěla.

Ale jedna skvělá mi stačí.

Mám tomu věřit?

Musíš, má drahá ženo.

Otec mě miluje, když mu odpouštím,

když se v slzách a usmíření objímáme.

A slibuje, že už nikdy nebude nevěrný. Pak mě miluje.

- Téměř nikdy jindy. - Elvíro, co to povídáš?

A ty, děvče?

Řekni mi, co si myslíš?

Mluv.

- Vím, co se říká v Torre del Lago. - Signoro ?

Dívka povídá pohádky.

Nepřizná se, ale vypráví je.

Elvíro!

Neměla by zapírat, protože jí o tom můžu všechno říct.

Úplně všechno!

Tak je to.

- Podívej se na ni. Vina jí kouká z očí. - To už by stačilo, Elvíro.

To doufám.

Doufám, že už nemusím nic říkat.

Ne. Matce není dobře. Ale ti její příbuzní…

Tvoji, naši, nic neřeknou. Viděli jste, jak tam jen tak sedí?

Chudák holka.

Tony, co matku trápí? Jistě ne chudoba.

Vím, že smlouvám o ceně a tak, ale tak to prostě dělám.

Díkybohu nám chudoba už nehrozí.

To všechno je za námi.

Stáří.

Toho se bojí? No, tomu rozumím.

Oba se toho svým způsobem bojíme.

Jeden doktor ve Švýcarsku dělá hotové zázraky.

Ve vhodnou dobu bychom mohli jet oba a pak se vrátit.

Matka je rozrušená z tvého…

Odpusť, otče, ale i já jsem rozrušen…

- Říkáš, že… - Ne.

Viděl jsi, jak se zatvářila?

Máš v očích stejné opovržení,

které vidím u tvé matky.

Stejné opovržení.