Josh Johnson: Symphony

POKUD UMĚNÍM ZKRÁŠLUJEME PROSTOR A HUDBOU ČAS,

PAK KOMEDIÍ ZKRÁŠLUJEME REALITU

JOSH JOHNSON SYMFONIE

Dámy a pánové,

potlesk pro Joshe Johnsona.

Tak jo.

Moc vám děkuju. Proboha.

Když si nedáte pozor, hlavně chlapi,

strávíte 50 let svýho života zpracováváním

těch prvních 15 let.

Víte, jak to myslím? U některých

se prostě to, co se jim přihodilo na střední,

děje celej život.

Třeba já se vážně snažím

být co možná nejlepší člověk. Nejsem dokonalej.

A určitě by o mně někdo na světě

klidně řekl: „Je to špína.“

Jako u všech.

Nikdo z nás není bez ztráty květinky.

Každý má nepřátele.

Ale já se vážně snažím k lidem chovat co nejlíp.

No a...

Nejen proto, že by se to mělo.

Máma by na mě byla pyšná.

Vychovala mě tak.

Taky tím přispívám k lepšímu světu, že jo?

Ale když se snažíte být tou nejlepší verzí sebe sama,

tak hlavně třeba při randění vás označí za „milýho“, že jo?

Být milý je rozsudek smrti.

Nezdá se to, ale je to špatný.

Když jdete na rande a pak zaslechnete:

„Jaký bylo rande?“, „Je milej.“

Tak víte, že to nikam nepovede.

To není žádný okouzlení.

Protože to se od vás totiž čeká.

Být milej není top, ale úplný dno.

Jako, měli byste...

prostě být milý.

Když s někým chvíli jste a řeknete, že je milej,

a není to „laskavej“, není to „rozkošnej“, je to jen „milej.“

Je to jako jít s někým na rande

a pak zaslechnout: „Jaký bylo rande?“

„Má obličej.“

No, to doufám.

To by bylo fajn.

Není zrovna kompliment, když někdo zkonstatuje, že máte obě oči.

Zmiňuju to, protože když jsem byl mladší,

nebyl jsem zrovna sebevědomej.

Vzpomínám,

jak jsem měl tehdy někoho fakt rád

a zkusil to risknout.

Ukázalo se, že to nebylo vzájemný. Stane se.

Prostě první odmítnutí. Taková lekce.

A jak s tím naložíte, pak definuje,

jaký to pro vás bude.

Uběhlo trochu času...

a ona začala randit s někým, kdo nebyl vůbec milej.

Ale vůbec. Byl to vážně debil.

A to ho nechci pomlouvat. Měl svoje nepřátele.

Už od tý doby, co jsem byl kluk,

a to není žádná novinka,

už je prostě zvykem, že holky a ženy mají radši kretény.

Tak to prostě je.

Je to i online.

Je to základem všech romantickejch filmů.

Já to nechápal, protože ona byla skvělá.

Ale chodila s takovým parchantem.

Vážně jsem to nepobíral.

Proč tolik holek na střední,

a pak v dospělosti tolik žen, chodilo s...

kreténama? Já to nechápal,...

až do minulého týdne.

Cestoval jsem. Zaspal jsem, takže zpoždění.

Nepřipravil jsem se.

Musel jsem ve spěchu zabalit,

zavolat Uber.

Nasedl jsem do auta a ten řidič byl fakt skvělej.

Úžasnej řidič. Dodržoval všechna pravidla.

Dělal přesně to, co dělat má.

Dělal i to, co jsem nemyslel, že lidi ještě dělají.

Muziku měl tak potichu, že bylo slyšet blinkry,

a navíc signalizoval rukou z okýnka.

Byl to skvělej řidič a milej chlap.

Zastavoval na oranžový a nechával přejít lidi po přechodu.

Byl fakt milej, ale já měl zpoždění.

Snažil jsem se ho trochu popohnat.

Takový to: „Myslíte, že to stihneme?“

On povídá: „To doufám.“

Přemýšlel přede mnou nahlas:

„Jedeme 88 km v hodině, nemůžu překročit limit. To by bylo nebezpečný.

Takže jedeme skoro 90.

Vy tam musíte být do půl hodiny.

Vzhledem k tomu, jak daleko to je, tak tam budete o deset minut později.

To je fakt pech.“

A pak...

dojeli jsme na letiště a já ten let tak tak chytil.

Měl zpoždění.

O pár dní později, očividně nepoučen z předchozí zkušenosti,

jsem zase zaspal.

Balil jsem a objednával odvoz.

Vyběhl jsem k autu,

nastoupil a tam byl chlap,

kterej se na mě otočil, prohlídl si mě a povídá:

„Můžeme?“ Já na něj: „Jo.“

Jak ten odstartoval...

Já vzadu seděl úplně...

Nejel bezpečně.

Byl to lotr.

Byl divokej. Kličkoval.

Předjížděl jak blázen. To bylo slyšet.

Vůbec nedbal na bezpečnost.

Netuším, jestli jedinkrát použil blinkr.

A lidi za námi troubili jak zběsilý.

Nebyl to dobrej řidič. Řídil jako kretén.

Jen mně v tu chvíli jako kretén nepřipadal.

Lhal bych, kdybych řekl...

že na něj občas nemyslím.

Někdy, když trčím v koloně...

tak se zasním.

Chápete? Protože jsem byl na pár dní v LA

a jel jsem s různými lidmi. Milí řidiči.

Fakt milí.

Ale spíš byli tak jako v pohodě.

Nedostali mě tam takovým způsobem.

Chápete?

Bezohledný lidi...

jsou okouzlující, dokud se ta bezohlednost netýká vás.

To jsem třeba nastoupil do auta

a pro jednou to zase byl hroznej řidič.

Měli jsme malou nehodu.

Kličkoval.

Několikrát jsem se praštil do hlavy.

A já tam seděl a přál si nějakýho milýho řidiče.

Někoho, kdo dodržuje pravidla. Rozumíte?

Někoho, kdo ví, co dělá.

Jasný?

Napadlo vás někdy, jestli první...

chiropraktik...

nebyl jen mizernej vrah?

Hnul jsem si se zádama a šel k chiropraktikovi.

Ani pořádně nevím, co ty lidi dělají.

Jen jsem věděl, že vám v takových chvílích mají ulevit.

Ležel jsem tam, nevěděl, co čekat.

Ten chlap mi dal jednu ruku sem a druhou sem.

Já si pomyslel: „Teď umřu.“

To ne, nevím, co jsem ti provedl,

ale koukal jsem na Jasona Bournea, vím, co přijde teď.

Mě nedostaneš.

Nemůžu nikam se strejdou...

protože je divnej.

Ne jako normálně divnej strejda.

Dělá věci, který nikdo nedělá.

Když ho třeba vezmete na jídlo a jemu chutná,

jakože nic lepšího nikdy nejedl,

neřekne, že je to dobrý. Nemůže si to v klidu užít.

Ale on jí a musí to zřetelně a nahlas...

lascivně okomentovat.

Vzal jsem ho do hezký restaurace. Do takový tý nóbl.

Řekl mu, ať se slušně obleče. On stejně přišel v teplákovce.

„Měl ses oblíknout slušně. Co to je?“

On na to: „Vždyť mám řetěz.“

Tak jsme se posadili a on objednal humrovou polévku.

A nejspíš to byl ten nejlepší vařenej humr ze všech,

protože ten si usrknul a místo toho, aby řekl, že je to dobrý,

udělal...

„Tak jo.“

„Macanda.“

Vzal jsem ho na grilovačku.

Objednal si texaský toust.

Nejspíš to byl nejlepší texaský toust, který kdy v Texasu toustovali.

Protože on si kousnul a místo toho, aby řekl: „Ňam“...

tak se zahryznul a udělal...

„Paráda.“

„Šup tam s tou tvojí prdelkou.“

A já si říkal, jestli je to mnou? Jestli ztrapňuje jen mě?

Lidi se otáčeli a koukali po nás,

aby zjistili, jestli vážně zaznělo, co slyšeli.

Ale on si nemůže pomoct. A já to vím, protože jsem jednou objednal pizzu.

Byl jsem u něj. Chillovali jsme a já objednal pizzu.

Dovezli ji,

já se zvednul, došel pro ni, zaplatil poslíčkovi.

Vrátil jsem se do obýváku a odešel si umýt ruce.

On začal beze mě. Otevřel krabici.

Už jsem se vracel, ale on nevěděl, že ho slyším.

A i když byl úplně sám...

vzal kousek pizzy a udělal...

„To jsem nevěděl.“

„Jasně. Budu tě muset přehnout.“

Nemůžu ho nikam brát.

Někdy se vám v dětství stane něco,

co nedokážete tak úplně popsat, ten pocit se nedá vyjádřit slovy.

A až později

si na to vzpomenete a řeknete si: „To bylo divný.“

Nebo se to stane, vy dospějete, najdete si kamarády,

vyprávíte jim to,

a oni řeknou: „To bylo divný.“

Jako malej jsem chodil na karate. Nešlo mi to.

Vůbec mi to nešlo.

Byl jsem tak špatnej, že si mě učitel vzal stranou a řekl,

že kdybych se někdy dostal do průšvihu, mám radši ječet: „Hoří!“