Peter Pan & Wendy

Stůj, ty bídáku!

Sám si stůj. Probodnu tě. Rozsekám tě na cucky.

Hej.

Tvůj čas se krátí, Petře Pane.

Pro Petra Pana čas nic neznamená.

Pozor na krokodýla.

Ty si na něj dej pozor.

Wendy, nenechávej balení na poslední chvíli.

Nenechám.

-Vlak odjíždí v osm ráno. -Mami, slyšela jsem tě.

Budu připravená.

Z cesty, mami. Kde je poklad?

Tak kde je?

Ne! Vrať ho!

Johne, vrať mi ho!

Mám ho!

Já mám poklad! Já mám poklad!

Já mám poklad!

Zásah!

Tak kde je?

Kapitáne Hooku, začínám být unavený. Nedáme si pauzu?

Máš dost? Vzdáváš se?

Dostal jsem tě, Petře. Tví Ztracení kluci tu nejsou.

Teď už tě nikdo nezachrání.

Nezapomněl jsi na mě, že ne? Michaele, dej mi ten poklad.

A Hooka nech na mně.

Z cesty kapitáne, nebo budeš litovat!

Do toho, Wendy!

Do něj, Wendy.

Jo, Wendy!

Neubliž mu!

-Vzdáváš se, kapitáne? -Ne.

Ne, ty jsi…

Co to bylo?

Už zase?

Kdo to udělal?

-Wendy? -Johne, ty žalobníčku.

-Nic jsem neřekl. -Nebyla to má vina.

-To ta jejich hloupá hra. -To stačí.

-Oni to začali, ne já! -Tak už dost!

Meč.

Meč. Klobouk.

Nano.

Nemůže tu ještě chvíli zůstat, tati?

Ne, nemůže.

Vážně, Wendy. Takhle chceš strávit poslední večer doma?

-Jenom jsme se bavili. -Právě.

Jsi moc velká na to, aby ses bavila tímhle.

Nano, pojď.

Wendy, proč jsi to řekla?

Že to byla naše vina?

Jsi pirát, ne? Každý sám za sebe.

Sluší ti, Wendy.

Vezmi si je s sebou.

Díky, nechci.

No tak, kluci, na kutě.

Příběhy za soumraku

-Nebyla to má vina. -Já vím, Johne.

Mami? Proč kapitán Hook nenávidí Petra Pana?

Moc dobrá otázka. Zamyslíme se nad tím,

ale až zítra.

Wendy.

Můžu dál?

Opravdu bys měla jít bratrům lepším příkladem.

Hrozně k tobě vzhlížejí.

Od toho mají tebe.

Mě potřebují jako svou matku.

A otce jako svého otce.

Ale tebe potřebují jako svou sestru.

Jsi pro ně něčím, čím my být nemůžeme.

Následují tě, takže musíš být dobrým vzorem.

A jak to asi mám dělat z internátní školy, mami?

Tím, že odjedeš se vztyčenou hlavou.

Pro začátek.

Když má mladá dívka to štěstí, tak přijde chvíle, kdy odchází do školy.

Připravit se na život, který ji čeká.

Co když takový život nechci?

Já ve tvém věku taky odjela.

Co když nechci mít tvůj život?

Čeho se tak bojíš, drahoušku?

Chci, aby všechno zůstalo, jak to je.

Jak to je?

Wendy, už se skoro ani nevejdeš do téhle postele.

Vyrůstáš.

Třeba nechci vyrůst.

Čas nezastavíš, Wendy.

Ubíhá, ať se ti to líbí, nebo ne.

Představ si všechny ty věci, o které bys přišla,

kdyby ses jím nedala unášet.

A všechny věci, o které by svět přišel,

když se tam nevydáš je udělat.

Je čas jít spát a snít, jen snít

Do krásných dálek odejít

Pak spánek dá vám krásný sen

Ať úsměv září další den

Létat může, kdo víru má

Hvězd záři zná, je kouzelná

Náš den se chýlí a noc je teď pán

Ač vzdálená, ve svých snech vás mám

Mám tě!

Co to bylo?

Něco se mi zdálo?

Létala jsi.

Jak?

Díky tomu broučkovi.

To nebude brouk.

To je… To je…

Je to víla.

A jedno o nich vím jistě.

Nemají rády, když se jim říká brouci.

-Ty jsi…? -Petr Pan?

Čekali jste někoho jiného?

Nečekali jsme vůbec nikoho.

Vždycky jsou tak překvapení.

Představovala jsem si, že budeš…

-Vyšší? -Ne, vlastně menší.

Ne, promiň, tak jsem to nemyslela.

Teda… Já… Ty… jsi skutečný?

Já myslela, že jsi jen pohádka.

Nemůžu být obojí?

Mám rád pohádky o sobě.

A vaše máma je hezky vypráví.

Tak schválně.

Nemůžeš se nám hrabat ve věcech.

Kde se schováváš?

Dávej přece pozor.

Je to křehké.

Co tady děláš?

No, musím tě odsud odvést.

A taky…

Můj stín.

Tvůj stín?

Věčně se snaží utéct a jiný nemám.

Zbytečně si to zhoršuješ.

Tady jsi.

Mám ho.

Zhasínáme, stíne.

Chyť ho, Petře, chyť ho!

To bylo těsný.

Tamhle je.

Čepice! Mám tvou čepici!

Běž, běž, běž!

Mám tě!

Kdy už ti dojde, že beze mě nikam nemůžeš, kamaráde?

Ne, tamto se nepočítá.

-Nevrť se. -Asi bych ti mohla pomoct.

Dobře. Tak ukaž.

To nic, Zvonilko, Wendy mi neublíží.

-Ona nemluví? -Ale mluví.

Jen musíš správně poslouchat.

No, jsi vážně malá, Zvonilko.

-Co říká? -Že všechny víly jsou malé.

Proto jsou to víly.

Jak víš, jak se jmenuju, Petře Pane?

Slyšel jsem tvou mámu.

-„Wendy, musíš vstávat.“ -Wendy, musíš vstávat.

-„Wendy, škola volá.“ -Wendy, škola volá.

-„Wendy, čas spát.“ -Čas spát.

Ale ty neposloucháš.

Pozoruješ mě?

-Občas. -Proč?

Protože čekám, až to řekneš.

Co řeknu?

To, co jsem kdysi řekl taky.

Že nechceš vy…

Jen jsem…

Bodlas mě. Bodlas mě do srdce.

Ty máš srdce v noze?

A ty ne?

Když se Pan Méďa zraní, máma mu dá pusu, aby to nebolelo.

Co je pusa?

Ty nevíš, co je pusa?

Ne. Ale asi ji potřebuju.

Já…

Ne.

Tohle je pusa.

Líbí se mi. Moc se mi líbí.

Už je ti líp?

Ano. Jako nový.

Co to říká?

-Že už musíme vyrazit. -A kam?

Na jediné místo ve vesmíru, kde vážně můžeš být sama sebou.

Bez pravidel, bez školy, bez večerky, dokonce bez rodičů

-a především… -Tam nevyrosteš!

Ano. To hlavně.

Mluvíš o Zemi Nezemi?

Tam my určitě nemůžeme.

-Ale můžete. -Jak se tam dostaneme?

To je to nejlepší.

Odsud mi to nepřijde jako dobrý nápad.

Vždycky jsem chtěla létat.

Není nic snazšího.

Jen musíš mít šťastné myšlenky.

Nic víc?

No jo. A trochu vílího prachu.

Copak?

Co to říkáš?

Chceš, abych zavřela oči?

Dobře.

Na co myslíš?