The Girl in the Mirror (Alma)

SERIÁL NETFLIX

Na tomto světě jsou místa,

která slouží jako brána do jiných světů.

Odtamtud nás sledují,

trpělivě,

a čekají na příležitost vstoupit mezi nás.

Pozorně poslouchejte, co vám teď řeknu.

Protože tento okamžik budete muset prožít.

A teprve potom

bolest probudí veškerou sílu, která spí ve vašem nitru.

O OSM HODIN DŘÍV

Naše poslední noc.

Nebuď smutná.

Prosím.

Nemám chuť tam být.

Moc se mi po ní stýská.

Lara by ráda viděla, že se bavíš.

Jdeme.

Udělej to kvůli ní.

Budeš se bavit.

No tak, pojď.

Napsala jsem vaše jména na papírky.

Já tam nejsem.

Poslední.

Teď roztočím láhev, a na koho ukáže,

ten napodobí člověka, kterého si vytáhne.

Tak jo.

Jdeme na to.

Ali.

- Jo? - Jo.

Do toho, Tome.

Já? Tak jo…

Odkud se známe?

Neznáš mě.

Vlastně mě nikdo nezná.

Jsem velmi záhadná.

Teď ty, Bruno.

Já mám nevýhodu.

Znám tě jenom odsud, ale zkusím to.

Byl jsem tvůj průvodce na některém výletu?

Nepotřebuju průvodce.

Chodím sama.

Tajemná a nezávislá,

takové se mi líbí.

Polib toho, koho máš z kruhu nejradši.

No teda!

Čas.

Tak jo…

Nakonec nejsi tak svatá.

Uděláme něco jinýho Není nám devět.

Hej, Lauro, no tak.

Je to legrace.

Tady máš dárek za tu pusu.

- Nech toho. - Skoro to nenechá stopu.

No jasně. Ta sračka ti zůstane ve vlasech 90 dnů.

Náš sportovec nemůže ani jednou v životě zapařit?

Nebudu riskovat stipendium.

Promiň. Dáš si?

Roque, no tak.

Já jo.

No tak. Poslední kolo.

Deva.

Připravená?

Do toho.

Laura.

- Jak dlouho jsi ve škole? - Nechodím do školy.

Nechodíš do školy,

ale známe tě.

Jsi Bruno?

Ne.

Máš na tváři jizvu? Popáleninu?

Ne.

Pokud nejsi na tomhle výletě, tak nevím, kdo jsi.

Jednou jsem tu byla, před časem.

Jsem ve škole teprve rok. Znám tě?

Ne.

Ale byl jsi na mém pohřbu.

Takže jsi…

Ano, jsem mrtvá.

Devo, nedělej to.

Zeptá se někdo, jestli jsem se zabila?

Ať tam dal Lařino jméno kdokoli, může být hrdý.

Myslíš, že jsme blbí?

Cože?

Dělala jsi kraviny, ale tohle?

Jseš úplně nejhorší.

No…

zdá se, že party skončila.

Jsi v pořádku? Pojď. Ošetřím ti to.

Ali?

Chci být sama, prosím.

Budu ve svém pokoji.

Stačí zavolat.

Takovej šok. Chci v tý party pokračovat.

Ošetřím ti tu ránu.

Nechci jít domů, zpátky k tátovi.

Proč?

Znáš…

takový to spojování teček podle čísel?

Od jedničky k dvojce, pak k trojce, ke čtyřce,

až se objeví obrázek?

To je můj život.

Co je ten obrázek?

Nemám tušení.

To ví jenom táta.

Já můžu jen poslušně pokračovat, od tečky k tečce,

a snažit se uhodnout, co z mýho život kreslí,

ale nemůžu nic rozhodovat.

A chtěl bych utéct.

A aby mě nikdo nikdy nenašel.

Tady by ses mohl dobře schovat.

Tumáš, vypij to.

Zítra mi poděkuješ.

Jo, když mi řekneš o sobě.

No… bydlím s bráchou Álexem,

kterýmu je 13,

a s dědou Efrénem, který má Alzheimera a už nechodí ven.

Rodiče umřeli a já se musel postarat o rodinu.

Proto jsem se ujal téhle boudy.

Hosté jsou jediní lidé, s kterými se stýkám.

A někdy

jsem tak osamělý, že si pletu

jakoukoli komunikaci

s přátelstvím.

Takže jsme teď přátelé?

Já hledal něco jiného.

Co jsi hledal?

Lásku.

Devo?

AHOJ, TOME, JE U TEBE DEVA?

Devo!

Devo!

Tome.

K téhle stéle jsme šli s Larou.

Myslíš, že tudy Deva šla?

Tolik smutných vzpomínek.

Všechny ty povídačky dávaly Laře jen falešnou naději.

Proč by se chtěla vracet?

Možná jí chtěla být nablízku.

Je to neuvěřitelné.

Co cítíš?

Cítím všechno.

Už jsi to…

někdy dělala takhle?

Nic si nenamlouvej.

Nepopírám, že mě vzrušuješ.

- Trochu. - Fakt?

Ale nefungovalo by to.

Teď si nic nenamlouvej ty.

Já mluvím jen o dnešním večeru.

- Je ti zima? - Trochu.

Pojď sem.

Strč sem ruce.

Lepší?

Je 1:57.

Při změně času nikdy nebudou dvě.

Příštích 60 minut zmizí v čase,

navždycky, beze stopy.

Proto si ti troufám říct,

že potřebuju někoho, kdo by mě miloval.

A chtěl bych, abys to byl ty.

Sakra.

Líbáš fakt dobře, co?

Vážně?

No, jestli tahle hodina zmizí,

skoro bych radši počkal na další.

Další už nemáme.

Já nemůžu, Tome.

Proč?

Kvůli všemu.

Abys někoho miloval, potřebuješ víc než neexistující hodinu.

Omlouvám se za včerejšek.

Byl jsem fakt opilej.

A taky moc milej.

Počkej.

Tohle je moje číslo. Kdybys ten rozhovor chtěl někdy dokončit.

Dobře.

Napočítala jsem jich 17. Někdo chybí.

Deva.

Jaké překvapení.

NEBUDEŠ SEDĚT SE MNOU?

NECHCI BLBOU NÁLADU S DEVOU

Už jde.

Musíme si promluvit o tom včerejšku.

Teď ne. Ne tady.

Devo, sedni si. Odjíždíme.

ŘEKNI MI, AŽ TO PUSTÍŠ, ABYCHOM TO PUSTILI SPOLEČNĚ.

TEĎ.

Jedeme domů.

Nevím, jestli tohle ještě zažijeme.

V posledním ročníku už mnozí z nás nebudou studovat dál.

Další odejdou.

A já pořád nevím, co budu dělat.

Napadlo mě,

že jsem ze všech sil nenáviděla svoje město a školu,

ale teď, když vidím konec té cesty,

jsem vážně smutná, že všechno končí.

Dívám se okolo a chtěla bych všechno zachovat.

Protože vím, že přijde den, kdy jejich jména zapomenu.

Proto tuhle chvíli nahrávám.