Zavera

Stefane, kam to jedeme?

No tak, Nicu!

Pohni!

Pisík obecný.

Tam nahoře?

Jsem si jistý, je to pisík obecný.

Poslouchej…

Proč Katar?

- Nemají smlouvu o vydávání. - Opravdu?

Je to tam pěkný! Nakoupíme a pak se vrátíme.

Řeknu to Roxaně!

Co ji jí řekneš? Všechno je zařízené. Udělal jsem rezervaci, na všechno!

Kámo!

A víza?

Není třeba, jsou při příjezdu.

Ale pro tebe dostanu vízum, přímo od velvyslance.

Udělej, co chceš, jen mě znovu do něčeho nenamoč.

Dobře! Vezmi mě kamkoli chceš.

Vidíš, kde byl problém?

V zásadě nemohla… Neviděla mě takového, jaký opravdu jsem.

Nechápu to, proč mě nebrala takového, jaký jsem.

To byl osud.

No tak, vole… nech toho!

Proč?

Neviděla… realitu takovou, jaká byla…

Mohlo to být perfektní.

Viděla to, ale prostě to tak mělo být.

Dělala si o mne iluze, nějaký druh…

Když mluvíme o vzpomínkách a iluzích jak říkáš…

Mám fotografickou paměť.

Pamatuji si, když jsem byl dítě.

Bylo mi deset, když mě můj otec chtěl naučit jezdit na kole,

řekl…

Posadil mě na to kolo a řekl, že mě bude držet.

Ale nechal mě jít.

To není totéž.

Teoreticky.

Půjdeme až bariéře? Jsi unavený?

Teoreticky.

- Dáš ještě deset kilometrů? - Samozřejmě.

Co děláš?

Nicu?

To není vtipné!

Co se děje?

Nicu!

Potřebuji pomoc!

Můj přítel spadl z kola a nehýbe se.

Ano, je zraněný. Na hlavě.

Ne, nehýbal jsem s ním.

Muž, 50 let.

Jsem Stefan Caragioiu.

V lese Hârșova.

Jak vám poslat přesně to místo?

Vydržte!

V ROZKLADU

OSM GYMNOPEDIAE

PRVNÍ

Ano?

Dobré ráno.

Ne, nespal jsem.

Jak pak?

Bolest hlavy je normální pokud máš 39 horečku.

Kdy přijedeš?

Chápu.

Dobře, odpočiň si.

Nic si nejedla? Maria!

Proč jsi nejedla? Co chceš k jídlu?

Chceš vejce, sýr?

Nevidíš, že něco dělám?

Tady máš.

Dík.

- Spal jsi trochu? - Jen sem dřímal.

Vezmi si pár mých prášků.

Neberu prášky.

- Kde je moje hračka? - Pohledej ji tam.

Mami?

No tak, mami!

Ioano, nech toho hraní.

Obleč se, musíme jít.

Kam jedete?

Mami, no tak!

- Volala opatrovatelka. - Něco se znovu stalo?

Má horečku.

Rychle, mami!

Každý víkend se musí něco stát.

Musíme si s ní vážně popovídat.

- Jsou hezké? - Ano, opravdu hezké.

- Rychle, obuj se a půjdeme. - Ukaž mi to.

Vezu holky k tvým rodičům. Dnes to nějak zvládneme i bez chůvy.

- Kde to je? - Koukni se!

- Mohli jsme zůstat dnes samé. - Nemohli.

Beru vás k dědovi.

Vrátíme se pozdě.

- Mohli jsme být s našimi kamarádkami. - Jíst v obchodním centre.

Nediskutujeme tom.

Proč to ostatní mohou dělat?

Ingrid má svou kreditní kartu a může sama do obchodního centra.

Zapomněla jsem telefon.

Vzala jsi mi moji hračku a nic jsem neřekla.

- Telefon je cennější. - Děvčata přestaňte se hádat!

Podívej, podívej. Tahle kraksna je pro tebe, má drahá!

Nikdy bych do ní nevlezla.

Tati, řekni jí, aby se omluvila.

- Ioana! - Jaká ošklivá bouda!

Je na spadnutí.

Proč jí znova nepostavíš?

Protože to není tak lehké.

Děda řekl, že v těch opuštěných boudách bydlí cikáni.

Romové, Ioana! „Cikáni“ to je pejorativní.

- Co je pejorativní? - Vyhledej si to na Internetu.

Pohrdavý.

- S čím se to hraješ, Ioano? - S míčkem.

Kdo ti ho dal?

Elsa. Je to proti stresu.

Odkdy si v stresu?

Od té doby… jako, když jsem nastoupila do školy.

- Také si v stresu, Maria? - Ano.

- Kde chcete jet na dovolenou? - S Elsou k moři.

Děkuji.

- Mohu platit kartou? - Bohužel momentálně ne.

Neměla tam být stuha, na které je napsaný…

„Na památku pro nejlepšího chlapa na zemi, od přátel Ștefana a Roxany.“

- Hned to napíšu. - Proč až teď?

Nebyla jsem to já, kdo vzal objednávku.

Budete muset zkrátit text, jinak bude stuha na věnci příliš dlouhá.

Napište: „Pro nejmilovanějšího na zemi.“

Jak název toho románu?

Ano, jako ten román, ale prosím rychle. Já moc spěchám.

Je to ironický nápis.

Hlavni hrdina nebyl oblíbený. Kromě toho je to román o neúspěchu.

- Vím, slečno. - Ach! Vím, co máte na mysli!

Lidé obvykle říkají: „Budeme si tě navždy pamatovat.“

Ne.

Co tam tedy chcete napsat?

Co myslíte?

Co byste mu chtěl říct?

Znal jsem ho 40 let.

A je to neférový.

Udělal bych cokoli, abych…

Pište prosím:

„Vždy budeme s tebou, Stefan a Roxana.“

Jste si jistý?

Ano.

Věčná vzpomínka.

Bud věčná vzpomínka.

Věčná vzpomínka.

Proč nás opustil?

Jsem smutná.

Proč jel na ty na hory?

Váš syn je dobrým místě, Paní Papahonțuová.

Když ho Bůh vzal, měl na to důvod.

Jaký důvod?

V kázání jste řekl: „vyšší účel.“

- Jaký? - Chápu vaši bolest.

Svatý Pavel řekl Filipanům:

„Mohu dělat všechno skrze Krista, který mě posilňuje.“

Bez Nica a jeho známostí, jeho nápadů, tady…

tahle společnost a všechno, co udělal zkrachuje.

Jen říkám.

Zvládnu to, nedělej si starosti.

Podíváme-li se na život jako na metaforu…

Třetí, devátý, čtrnáctý den.

Dny jsou jen tady, na zemi.

Tam v nebi, čas neexistuje.

Ano, to je pravda.

Jak může někdo takhle spadnout z kola?

- Jen když ho někdo postrčí. - Nikdo ho nestrčil.

Ne, jen říkám.

Proč?

Proč jste museli jít na ty hory?

Ani na ne nevyšli.

Mohli jít do parku, když chtěli jezdit na kole.

Nic dostal infarkt, kvůli srdečnímu selhání.

Skrýval to roky, že má problém se srcem.

V pitevně řekli, smrt na místě, důvod srdeční selhání.

Můj bože!

Dostal infarkt.

Mohlo se to stát tady, doma.

Nezemřel tedy následkem pádu.

- Selhání, říkáš? - Srdeční.

Nemáme v rodinné anamnéze srdeční onemocnění.

To nemusíte.

Jak se mají tvá děvčata?

Dobře, děkuji. Rostou.

Tvoje máma?

Stále je to stejný.

Hlavu má pořád dobrou, ale moc nechodí ven.

Stefan…

jak řekl kněz v kázání, všechno má svůj čas.

Musíme se postarat o to, co tady zůstalo.

Měl by ses postarat o projekt radnice.

Stále nemáme tu dohodu o plánování.

Možná ti Nic řekl, ale zopakuji to.

Jeho čas už prošel.

„Všechno má svůj čas a každá věc má svoje místo…“

Nic je pryč.

Ať odpočívá v pokoji.

- Ale my jsme zůstali, společnost taky. - Uvažoval jsi o tom?

Nic leží pod šesti metry kubickými.

Jeden metr kubický země váži 1 600 kilogramům.