Effie Gray

V jednom chladném domě ve Skotsku žila krásná mladá dívka.

Dům byl chladný, protože v něm spáchal sebevraždu něčí dědeček.

Jednoho dne přijel dům navštívit vnuk.

Myslel si, že ta krásná mladá dívka je anděl, který sestoupil na Zem.

Ten vnuk byl velice pilný.

Četl, přemýšlel, kreslil a psal.

Napsal pohádku jen pro ni.

Bylo jí 12 let.

Její matka a otec byli hodní,

ale jeho byli zlí.

Když vyrostla, vzal si ji za ženu.

- No tak. - Nemůžeš si ho vzít!

Proč ne, když ho tolik miluju?

Je bohatý a slavný a už tě nikdy neuvidím!

Prosím tě!

Pojedeš do Londýna!

Do Londýna, Sophie! Konečně opustím ponuré Skotsko

a ty pojedeš se mnou.

Budeme chodit na večírky v krásných žlutých šatech

a budeme tančit s hudebníky, básníky a velkými umělci,

kteří tě budou chtít namalovat.

- Vážně? - Ano, vážně!

Bude to tak vzrušující! Pojď!

Potřebujeme víc listí do polštářů.

- Můžu mít šaty růžové? - Jo!

Přirozenost musí vládnout každému tahu vašeho štětce.

Ano.

Pouze jejím skutečným ztvárněním

bez vybírání a pohrdání

- odhalíte Boží pravdu. - Ano.

Jednoduše řečeno, pánové,

malujte, co vidíte,

- kreslete, co vidíte. - Ano.

Děkujeme Bohu za dar manželství

a žádáme o Boží požehnání, aby manželství bylo bohaté.

A v přítomnosti Boha a před těmito svědky

vás nyní prohlašuji za muže a ženu.

- Žehnám vám oběma, drahá. - Mockrát děkuji.

Přátelé.

Považujte mě za muže, který není umělec,

avšak byl obdarován múzou.

Považujte mě za muže

nejšťastnějšího mezi smrtelníky,

který vám je od této chvíle

zavázán v myšlenkách.

Sophie!

Uvidíme se v Londýně.

Sbohem!

Víš, co mě teď napadlo?

Je to poprvé, co jsme naprosto sami.

Zavři oči.

Dokonalé.

Květiny!

Hochu.

- V klidu. - To je ono. Hodný kluk.

- Prosím, pane. - Děkuji, Alfrede.

Vítej v Denmark Hillu.

Ne,

vítej doma.

Georgi. Tady jsi.

Tohle je tvá nová paní.

Nestyď se, podej jí ruku.

Je to výtečný chlapík, zná spoustu přísloví.

Vyřiď jim, že jsme tu. Děkuji.

- Drahý! - Můj nejdražší chlapče.

- Gratuluji. - Můj drahý hochu!

- Konečně doma! - Vítej do rodiny.

Jsme rádi, že jste konečně svoji!

- Velice děkuji. - Cesta byla snesitelná?

Jízda vlakem byla strašlivě dlouhá a táhlo tam,

ale po nástupu do vašeho kočáru bylo nepohodlí zapomenuto.

Je to velice pohodlný kočár, že?

- Nejlepší na trhu. - Jako v peřině.

- Pojďte dál. - Johne?

Paní Ruskinová mu udělá koupel.

Už se ho nemohla dočkat.

Pojďte dál.

- Měla bych se převléknout. - Ano, jistě.

Ale na to je spousta času.

Pojďte se na něco podívat.

Tenhle

byl zakoupen na oslavu vaší svatby.

Díky Johnovu psaní je pan Turner velmi slavný.

Víš, že tento obraz už teď má mnohem větší cenu?

Bože, požehnej tomuto jídlu

a ať máme na paměti požadavky a potřeby druhých.

Žehnej nám a ochraň před vším zlým.

Veď nás a směruj naším životem.

A děkuji, Bože,

že jsi přivedl mé zlatíčko bezpečně zpět domů.

- Amen. - Amen.

- Amen. - Amen.

Doufám, že jste se uzdravila, paní Ruskinová.

- Chyběla jste nám na svatbě. - Je škoda, že jsi tam nemohla být.

Ale to nic. Už je to pryč.

Zdáte se trochu hubenější než vloni, má drahá.

Byla jsem nemocná. Otcovy obtíže zatížily nás všechny.

Ta zátěž je pryč. Už nikdy nebudeš mít nedostatek peněz.

Naopak ty, můj chlapče,

jsi trochu zavalitější, než když jsi odjížděl!

- Skotský vzduch ti musel prospět. - Nesmysl.

Ve Skotsku nemůže být nikomu dobře.

Budeš kašlat celou zimu, viď?

Je mi mnohem lépe.

A jsem silnější.

Dokonce jsem opět začal malovat.

John mě neustále kreslil.

Za papír a tužky musel utratit jmění.

Kdo by to s takovým modelem neudělal?

Pro vás, má drahá.

Na přivítanou do naší rodiny.

Jeden z mých oblíbených kousků.

Dám vám ho hned.

Stejně byste ho získala, až zemřu.

Ne.

Nechte ji.

Víte, jaké jsou matky.

Napij se.

Dobré ráno, madam. Vyspala jste se dobře?

Co byste ráda?

Všichni už snídali?

Ano, madam.

Každé ráno v sedm hodin.

To jsem nevěděla.

Byla jsem unavená, ani jsem neslyšela Johna.

Nic se neděje, madam.

- Vajíčka? - Děkuji.

- Anno? - Ano, madam?

Víte, kde je John…

Kde je pan Ruskin?

Pracuje, madam.

Effie?

Johne.

Věděla jsem, že tady musíš mít pracovnu a mám…

Promiň. Zlomila jsem ji.

Vidím. To nevadí.

Spal jsi?

Myslím, že ano.

Sledovala jsem tě.

Ty jsi nespala? Byla jsi tak unavená.

Spala.

Po chvíli jsem usnula.

Co bychom měli dělat?

Co manželé dělají?

Jsem stejně ztracený jako ty.

Ale musím pracovat, drahá.

Tak si tu sednu a budu si číst.

Drahá, budeš se tady nudit.

Co kdybys šla za matkou?

Myslím, že potřebuje pomoc na zahradě.

Dobré ráno.

Dobré ráno, mé dítě.

Vyspala jste se dobře?

Ano, děkuji.

A už jste snídala?

Ano. Děkuji.

John říkal, že potřebujete pomoc.

Já? Ale vůbec ne.

Na mé růže nesmí nikdo sáhnout. John to ví.

Tak půjdu pomoci Johnovi.

Pomoci jemu?

S jeho prací.

Nemůžete mu pomoci s jeho prací.

Můžu dělat poznámky. Můžu mu ořezávat tužky.

- Můžu… - Má drahá.

Vzala jste si neobyčejného muže.

A nejlepší a jediný způsob,

jak mu pomoci, je ten, že ho necháte o samotě.

O samotě?

Ale sotva jsme se vzali.

Když John pracuje nerušeně a neomezeně,

tak má nejlepší šanci vybudovat si jméno.

A vy přece chcete tu nejlepší společenskou pozici.

Tak co mám dělat?

Já vždycky nacházím útěchu ve svých růžích.

A v bibli.

Pane, myslím, že tito mladí umělci

jsou v nejkritičtějším bodě jejich kariéry,

ve zlomovém bodě,

z kterého mohou zabřednout do nicoty

nebo povstat do opravdové výše.

Jejich cesta bude záviset na charakteru kritiky,

kterou jejich práce musí unést.

Přijdeme pozdě.

Manželství, drahý hochu, spočívá v učení se čekat.

Je připravená.

Asi bys měl něco říct.

Snažíme se najít pravdu

a jednoduchost z dřívější doby.

Neporušenost, která je dnes ztracená.

Nemám pochyby o tom, že široká veřejnost se při pohledu na to rozesměje.

Akademie získá špatnou pověst,

což nesmí být a nebude dovoleno!

Pane, na posvátných stěnách

této významné instituce není místo pro tak urážlivé

a deformované práce.

Pánové, prosím.

Tato zajímavá diskuze může pokračovat u stolu.

Lady Eastlake.

Tvrdím, že to spočívá na vás,