De Held

Prokristapána, kdo to zase je?

- Hermane? - Ano, Ies, zajdu tam ještě jednou.

Dobré odpoledne, pane. Mladý muži…

- Vy jste Herman Silverstein? - Ano.

Já jsem Cornelis Raaymakers. Myslím, že toto je kabát vašeho otce.

Přechovával ho můj otec

a já vám ho chci už dlouho vrátit.

- Tohle gesto nechápu. - Vy mi nerozumíte.

Právě naopak, rozumím vám velmi dobře.

Ies, jdi pryč. Saar, ty taky!

Máte pravdu.

Léta jsem chtěla být co nejdál od domova.

Pryč od svého otce.

Pryč od tyranie jeho lásky.

Pryč od té věčné…

…minulosti.

MILUJI HOLANDSKO

- Je těžká. - Už je podzim.

Křiví mi záda. To dělají ty cibule.

- Je tam moc cibulí. - Cibule jsou tam jen dvě.

Zas tak těžká být nemůže. Uneseš ji, ne?

- Úplně mi křiví páteř. - Nech toho. Přestaň kňourat.

- Dobré ráno. Vše připraveno, paní. - Výborně, děkuji.

Proč mi zavíráš dveře pod nosem? Stojím tu s plnýma rukama!

- Dobré ráno, pane Hermane. - Muno. Spletl jsem si tě s manželkou.

Na shledanou v pátek.

- Koukej na svoje boty. - To je jen trocha mouky.

Až ochutnají tohle,

už se nebudou chtít do Ameriky vrátit.

Nezapomněls, že Sara je vegetariánka?

- Ne. - Ale ano, zapomněl.

Ale není taková pořád, ne?

Když se ohlédnu, zjevuje se mi táž noc, znovu a znovu.

Večer po našem návratu z L. A.

Žilo se tam lehce, svobodně.

Bez zátěže.

Mému stesku po domově to ale bylo úplně jedno.

- Ahoj. - Čau, mami!

Strašně mi tam chyběli.

- Jste tady dlouho? - Ne.

Ahoj, miláčku.

- Ahoj, babi. - Vítej, miláčku.

Moje srdečná a citlivá matka.

Jaký byl let?

Můj komplikovaný, osamělý, prchlivý otec.

Kdepak je?

Velký kormidelník je nahoře. Řízl se do prstu, drama!

Jste tu strašně pozdě.

- Cos dělal, tati? - Bez vajíček omeletu neuděláš.

Pozor, opatrně! Ahoj, miláčku.

- Ahoj, Jacobe. - Hermane.

- Vypadáš pořád mladší. - To ti nezbaštím.

- Ty tvoje hollywoodské průpovídky… - Ne, myslím to vážně.

Je tu průvan. Zavřete dveře. Tak se mi ukaž.

Co ti to visí z uší? Tolik prstýnků, věnečků a knoflíků…

- Vypadá to hezky. - To je teď v módě, dědo.

Ahoj, puso.

- Páni, ty jsi zhubl. - Dík.

A ty jsi den ode dne krásnější.

- Ahoj, tati. - Odkud jedeš?

Měla jsem rozhovor s jedním ekologem. Blíží se potopa světa a můžeme za to my.

- Ahoj, ségro. - Vítej v Holandsku.

Vítejte na naší arše. Tady jste v bezpečí mezi lvy a slony.

- No paráda. - Kde to vyjde?

Tati, ty pořád nevíš, pro které noviny píšu?

Samozřejmě to vím. Nech toho.

- Báječné, díky. - Na zdraví.

- Kde je Michael? - Přijede zítra.

Až zítra? Proč mi nikdo nic neřekl?

A co moje zelné rolky?

Ies, proč jsi mi to neřekla?

Udělal jsi jich dost na tři dny.

Ano, ale později vás čeká opravdová specialita.

Velké mastné hroudy.

Táta si bohužel zřejmě myslí, že jsme sem z L. A. připlavali.

Pojď si s námi připít. Děti sotva vysedly z letadla.

- Je výborné. - Opravdu dobré.

- Ty nemůžeš, viď? - Ne.

- Mám ti pomoct? - Ne, zvládnu to sám.

Král kuchyně nikoho jiného nestrpí.

Moje milující matka.

Bývala velmi přísnou učitelkou francouzštiny.

S námi je ale vždycky veselá a přizpůsobivá.

Zase jsem byla doma.

Se sestrou a jejími bezmeznými žaly.

Konečně. Konečně to vyšlo.

- To je skvělé. A co Tess? - Chtěla jsem to podat jako dobrodružství.

Já tě slyším.

- Mohla jsem jet do Coachelly, teto Juud. - Rozumím.

- A co milostný život, Juud? - Máš minutku?

Zas kouříš ten špinavej doutník?

Špinavej? Tohle je Montecristo No. 2.

Tyhle doutníky kouřil Ridley Scott. Když ještě kouřil.

- Je to magor. - Magor?

Už to jeho pitomě dlouhé jméno. „Balthazar“, to je jako název restaurace.

- Já mu říkám „Bal“. - Fakt?

Když se ti líbí, nemůžeš mu říkat „Bal“.

- Rozešli jsme se. - Ne.

- Strach se vázat. - To fakt řekl? Taková pitomá fráze.

Volal mi desetkrát denně.

Svému synovi dokonce řekl, že jsem láskou jeho života.

A o necelý den později prohlásil, že se na to vůbec necítí.

- A navíc v posteli. - Necítil se na to v posteli?

- Přemíra informací. - Myslela jsem, že neposloucháš.

- Ne, hlupáčku. V posteli mi to jen řekl. - Vždyť povídám, že je magor.

No tak nic, no.

Od této chvíle budu mít i já strach se vázat.

Nejdřív si zapíchat a pak říct: „Sorry, čau.“

Klid, Hermane, už jdu.

Silversteinovská panika.

- Ahoj, babi. - Ahoj, miláčku.

- Mich. - No to je prima překvapení!

Už?

Á, Michi. Ty už jsi tady… Chci všechno vědět.

- Odkud jsi přijel? - Z Kolumbie.

- Šmoulo. - Ahoj, Šmoulinko.

Probůh, vždyť vypadáš jako bezdomovec.

- Stihl jsem dřívější let. - Vypadá jako Johnny Depp.

- Ahoj, teto Juud. - Tys vyrostl, chlapáku.

Kde jsou táta s dědou?

- Ahoj, Michaeli! - Ahoj, dědo!

Vypadáš jako rabín s jarmulkou!

Musím dát rychle maso do trouby.

- Dad Dogu… - Kamaráde.

Dad Dog tě moc rád vidí.

Ty můj kluku.

Přinesls něco k večeři, nebo si pěstuješ image hocha z Lonely Planet ?

Proč?

- Babi, stihnu se dát ještě do pucu? - Jasně. Cestu znáš.

- Zatraceně! - Jdu tam.

- Ne, milá Saro, zajdu tam sama. - Dámy.

Klídek. Nechte to na mně, jo?

Už tam jdu, dědo.

Můj sladký Mich.

On je jediný, kdo teď s tátou dokáže být.

Nikdy se nedozvíme, jak to s ním skoulel.

Jacob má pořád dobrou náladu.

Nikdo se tátovi nepodobá míň než on.

- Všechno v pořádku? - Jasně.

Jen tu musím trochu uklidit.

- Jdeme, dědo. Už je to dobrý. - Myslíš?

- Jasně, je to v pohodě. - No tak pojďme.

- Podívejme na to. - To je paráda.

- Tak prosím. Poslužte si. - Ano.

- Voní to báječně, tati. - Hezké, že?

Michael mi právě řekl,

že v Santa Monice musí soupeřit s geniálními Asiaty.

S celým cunami geniálních Asiatů, dědo.

Ale tohle se dneska nesmí říkat. Divné, že?

Co to děláš? Ty si vůbec nebereš to drahocenné maso?

Je to vegetariánka, už dlouhá léta. Proč na to pořád zapomínáš?

Tati, je to výborné.

Ani se mi nechce věřit, že jsme se opravdu sešli.

Když jsme nasedli do letadla KLM, málem jsem se rozplakala.

„ Goeiemiddag ,“ pozdravili a rozdávali Volkskrant .

A všechny letušky měly kypré zadky.

V L. A. už nikdo kyprý zadek nemá.

Buď jste tam neuroticky vyzáblí, anebo beznadějně obézní.

Vždyť ty sama máš z kyprého zadku šílený strach.

Šílený strach?

Tehdy jsem vůbec nevěděla, co strach znamená.

Po L. A. s vřískajícími sirénami a chvějící se půdou

jsem se tady poprvé cítila bezpečně.

- Tati, nech to. - Vtip?

Sotva jsem mohla tušit, že tohle bude naše poslední rodinná večeře.

- Musíš teď? - Sotva jsme se posadili.

Neměla jsem ponětí, co je to opravdový strach.

Hned jsem zpátky.

- Silverstein. - Hermane, neruším tě u večeře?

- To je fajn, že voláte. - Fajn? Ty myslíš, že je to fajn?

Jsem na mizině, ty blázne. A proč? Přijdu o firmu.

Zkoušel jsem všechno, ale nezáleží to na mně.

Jen kecáš, ty hnusnej pokrytče. Nehnuls ani prstem.

Já za to nemůžu.

Takže ty jsi teď expert, chápu to správně?

- Kluk má právo mít tajemství. - To byl jen vtip.

Určitě chápete, že pro mě je to stejně nepříjemné.

Nepříjemné to rozhodně bude, Hermane. To mi věř.

My teď obědváme, ano? Dobře.

Hej, tati.

Přijdeš za náma?

Co to je?

Já to nechci.

Kdo to byl? Cos dělal?

Tak mě napadlo: proč se nenastěhujete k nám?

- Můžeme bydlet všichni spolu. - Ty a Jacob pod jednou střechou?

Tati, už máme pronajaté bydlení.

Začala jsem psát tu knihu, tentokrát doopravdy.

Knihu? Další knihu?

Tak to jsi opravdu přičinlivé děvče.

Ano. O nás, o tobě a o starých časech.

Získala jsem dopis z hodně dávné doby.

Jaký dopis?

- Dopis od tvé matky. - A jak jsi ho získala?

Poslal mi ho Ietjein vnuk.

Tobě? A proč tobě?

Četl moji poslední knihu a řekl si, že se mi jako autorce může hodit.

To je šílené. A co v tom dopise je?

Ten dopis napsala tvoje matka v roce 1942.

Odešel z Westerborku. Tobě bylo tehdy 13, viď?