The Education in Love of Valentin

Narovnej se.

No tak, nepřeháněj.

Situace v podniku není tak hrozná.

Koukni na Capac, desetinásobně zvýšil kapitál.

Přesně, příteli. To je ten problém.

Majitelé podniku plní své závazky.

Investují a vyrábí, ale trh nestíhá.

- Ne dost rychle. - To je ten problém.

Podle mě je třeba změnit vzdělávací systém.

Jistě.

Kdyby si lidé kupovali více zboží,

neztrácelo by tak rychle hodnotu.

Rozhýbalo by to ekonomiku.

Podle tebe bychom měli nutit lidi do větší spotřeby?

Rozhodně. Je to problém číslo jedna dnešní doby.

Stát musí ukázat větší autoritu. Je to opravdu ostuda.

Lidé jezdí v deset let starých autech.

- To by se mělo zakázat. - Pravda.

Policie by je měla zatknout a auta dát do šrotu.

Má pravdu. Vezměte si třeba mého domovníka.

- Ano. - Nemá si na co stěžovat.

Určitě má dost jen na spropitném.

Produkt, který je v kůži

a obnosí se dvakrát rychleji.

- Vážně? - Rozhodně.

Objevil to Američan Saul Cooper.

To můžou vymyslet jedině Američané.

- Odvez je a přivez další. - To teda ne!

- Odvez je. - Ne!

Vyvinuli něco, po čem už za tři měsíce

deštníky nejsou nepromokavé.

Já tě nechápu. Dělali jsme pro tebe, co jsme mohli.

Nechtěl jsi dál studovat…

Fajn. Vzali jsme tě ze školy.

Nelíbila se ti práce v kanceláři…

Fajn. Stáhli jsme tě z té práce.

Z každé práce tě vyhodili.

- Tak co teda chceš? - Nic.

- A proč? - Nemám důvod.

Myslíš, že se někam dostaneš bez práce?

Kam?

Chápu. A práce v pětihvězdičkovém podniku?

- Jak se můžeš ofrňovat? - Neofrňuju.

Proboha.

Kéž by tě máma tak nerozmazlila.

Už mu nepřidávej!

Podívej, co jsi s ním udělala.

- Chudáček. Má hlad. - Jo, chudáček.

To je tak ubohé.

To stačí! Běž!

Jdi do postele, už tě nechci vidět!

Kreténe!

A ty? Co ten tvůj vohoz?

Proč to máš na sobě? Vypadáš jako tvoje matka.

Valentine, neměl jsem ti nadávat.

Snažím se, aby z tebe něco bylo,

ale místo, abys reagoval jako chlap,

prostě se flákáš.

A to mě samozřejmě štve.

Proč jsi takový slaboch?

Říkám ti kreténe a místo, aby ses bránil, nic neřekneš.

Já v tvém věku,

všechno bych rozmlátil.

Musíš se probrat, kámo!

Někdy si říkám, jestli se vůbec umíš naštvat.

Umíš?

Uděláme pokus. Naučím tě to.

Budu ti nadávat

a ty se naštveš. Jedem.

Ty tupče.

Tupče!

Neříkám ti tupče, protože seš tupej.

Chci tě jenom naštvat.

- Chápeš? - Jo.

Tak začneme znovu.

Ty tupče!

Blbče!

Budižkničemu!

Idiote!

Hlupáku!

Pitomče!

Zbabělče!

Troubo!

- Odpověz! - Nevím, co říct.

Nevím, prostě něco! Cokoli tě napadne.

Například: „Pane, to mi nemůžete říkat!“

- Chápeš? - Ano.

Tak znovu. Tupče!

- Pane, to mi nemůžete říkat… - Ne! Víc nahlas!

- Pane, to mi nemůžete říkat! - Blbče!

- Pane, to mi… - Víc nahlas!

- Troubo! - Pane, to mi nemůžete říkat!

- Kreténe! - Pane, to mi…

- Debile! - Pane, to mi nemůžete říkat!

- Idiote! - Pane, to mi nemůžete říkat!

Pitomče!

Drž hubu!

Výborně! To je ono!

Vidíš? Není to tak těžké, viď?

Když budeš každý večer trénovat, uvidíš,

že se to naučíš dělat sám.

Na, dej si cigaretu.

Tvoji první.

- To je váš syn? - Ano, Patrik.

Nebyl jsem si jistý, hrozně vyrostl.

Vypadá, že ví, co dělá.

Ano. Jde mu to.

Každý den na něj slyším chválu.

Máte štěstí.

Musíte být jako otec spokojený, že máte takového syna.

Mé klientky ho zbožňují.

Některé chtějí, aby je stříhal jen on.

Vážně vám závidím.

Já takové štěstí nemám.

Jak to myslíte?

Mám jediného syna.

Nevím, jestli z něj někdy něco bude.

- Proč? - Nic ho nezajímá.

Kolik mu je let?

Blíž ke 30 než k 20.

Aha, chápu.

- Byl na vojně? - Ne, odvolali ho.

- Chodí ven? - Prosím?

Chci říct… Zajímá se o děvčata, ne?

Ne.

Vidíte, pane Juliene, a to je ten problém.

Dokud chlapec nestráví nějaký čas se ženou,

nedospěje v muže.

Jako můj syn. Podívejte se na něj.

Pamatujete si ho před dvěma lety?

Nesmělý, nešikovný, špatný obchodník, moc tichý…

Pak jsem si ho vzal stranou a řekl:

„Mladíku, abys byl skvělý kadeřník, musíš žít.

Dokud se nevyspíš s dívkou,

svůj diplom si nezasloužíš.“

A on… Dal na moji radu.

A tohle je výsledek!

- Na shledanou. - Na shledanou.

Vzpomínáš si na tu knížečku, co jsem ti před pár lety dal?

Jmenovala se Tajemství života.

Rozuměl jsi v té knize všemu?

- Jo… - A všemu, co to obnáší?

Jo…

Nechci, abys složil manželský slib.

Jestli se nechceš oženit, nebudu tě kritizovat.

Ale i tak… Možná jsem starý blázen,

ale nikdo mě nepřesvědčí,

že jestli se muži bez něčeho neobejdou, tak jsou to ženy.

Dokonce si říkám, Valentine,

jestli by stálo za to žít, kdyby ženy neexistovaly.

Znáš nějaké ženy, Valentine?

To si piš!

Znám tetu Lucii, tetu Marii,

sestřenici Berthe a mámu.

Aha.

Asi jsem se nevyjádřil jasně.

Když jsem se ptal, jestli znáš nějaké ženy, Valentine,

myslel jsem mladé ženy tvého věku.

Ženu, která tě okouzlila, když jsi ji poprvé potkal.

Když jsi ji viděl, píchalo tě u srdce.

Ne.

Je mi z tebe smutno, Valentine.

- Líbí se ti vůbec ženy? - Ano.

Nechceš, abych tě naučil, jak se k nim chovat?

Jasně.

Tak pojď.

Zkusíme jedno cvičení.

Vyber si nějakou ženu, co tu je sama.

- Zkus s ní flirtovat. - Ani náhodou!

Pro začátek ti dám snadné úkoly:

Sedni si vedle ní, pozdrav ji a zeptej se, kolik je hodin. To je celé.

Co tamhleta?

- No… - Ty se bojíš, viď?

Jistě, je to poprvé. Teď dobře poslouchej.

Sedni si vedle ní. V klidu.

Až si sedneš,

uvolni se, jak jsem ti ukazoval.

Uvolni svaly a pomalu zhluboka dýchej.

- Vzpomínáš si? - Jo.

Až se pohodlně usadíš,

otoč se k ní. Ne moc rychle.

Hezky se na ni usměj a řekni jí:

„Dobrý den, slečno.“

Jasný?

- Jo. - Tak běž.

Vrať se tam! Jdi, a rychle!

- Nevíte, kolik je hodin? - Ten chlap si ale dovoluje!

Vybereme si jinou.

Sedneš si vedle ní,

zavřeš oči,

zhluboka se nadechneš a řekneš jí:

„To je dnes ale hezky, slečno.

Ráno jsem si myslel, že bude pršet. Vy ne?“

- To ne! - To ano!

To je dnes ale hezky, slečno.

To je dnes ale hezky, slečno.

Ráno jsem…

Myslel jsem si, že bude pršet.

Vy ne?

To je milé. No není sladký?