The Dink

Někdo je zrozen k vítězství.

Tom Brady,

LeBron James,

Joey Chestnut

a taky já.

Jmenuju se Dusty Boyd.

Ale pro většinu lidí na světě jsem Kladivoun.

Tu přezdívku mi táta dal ještě dřív než pravé jméno.

Jen tak dál, Kladivoune. Jo.

A trénoval mě jako tenisového závodního koně.

Kardio, silový trénink, přivazoval mi rakety k rukám páskou.

Můj táta nebyl jako jiní tátové.

Neučil mě číst. Učil mě pálit.

Jeď, Kladivoune!

A já lámal juniorské rekordy.

KLADIVOUN PÁLÍ TVRDĚ

Vítězné míče, esa, čistá konta. Na co si vzpomenete, to jsem měl.

A svět si toho brzy všiml.

Ne, Dave. Nepálím tvrdě.

Já pálím nejtvrději.

A ještě před maturitou

- jsem splnil sen nás obou. - Dusty!

- Stal se ze mě profík. - Tady!

DVOUHRA MUŽŮ

A to, přátelé, je můj úžasný pravdivý příběh.

Takže, má někdo nějaké dotazy?

- Jo, kdy už sakra bouchneme do míčku? - Tohle je lekce naprd.

Má někdo nějaké dotazy k té historce, co jsem teď vyprávěl?

Byla srozumitelná, ne?

Naprosto. Vlastně mám otázku já, králi.

Takhle to má vypadat. PJi, spusť.

Proč mám husí kůži, kdykoli ji znovu slyším?

- Já ji mám taky. - Podle mě

- jsi jeden z nejlepších… - Proč u svýho táty učíte devítiletý děti?

Ti srábci musejí slyšet tu historku s Andym Roddickem.

- Že jo? - Ne, ne, ne.

- Už ne. - Vero Beach Classic.

Bože!

Psal se rok 2000. Já versus Andy Roddick.

On byl větší hvězda, ale všichni se přišli podívat na mě.

Miluju tě!

ZATLUČ HO!

Párkrát jsme se potkali jako amatéři. Pokaždý jsem mu zmasíroval prdel.

- To nejde říct jinak. - To teda jde.

Ale tentokrát jsme se prvně střetli jako profíci.

- A já ho drtil. - Ano.

Jen tak dál, Kladivoune.

To je můj syn.

A tehdy se zlověstný pan Andy rozhodl hrát zákeřně.

Vzal si pauzu na záchod, aby mě rozhodil. Běžel jsem si to s ním vyříkat.

Uklouzl jsem na mokru.

- A zlikvidoval si zápěstí. - Au!

Roddicku!

A tím jsem si zlikvidoval slibnou kariéru.

- Co? - Andy Šmejdick očividně

namazal podlahu nějakou látkou.

Tudíž všechny Roddickovy profesní úspěchy,

jako výhra US Open a svatba se supermodelkou Brooklyn Decker,

vlastně náležejí Dustymu.

- Zajímavá teze. To mě nenapadlo. Asi… - Pardon.

Jakže tím jsou jeho úspěchy vaše?

Mně to taky nějak nedochází.

Asi bys měla docházet na lekce docházení.

Hustej stěr.

Víte co, už vám nic říkat nebudu. Nudíte mě. Nedokážete se ponaučit.

Tak co si pinknout?

- Jo. Konečně. Proboha! Prosím. - Ano. Prosím.

Vteřinku.

Musím něco vyřídit.

- Hej! - Omlouvám se.

- Výpomoc? - Není zač. Váš pickleballový míček.

Do smetí s ním!

Tohle je tenisový klub, dámo.

- Kreténe! - Já to slyšel.

Fajn. O to mi šlo. Proto jsem to řekla tak nahlas.

Víte co, paní Pickleballová? Dáme hru. Hry máte ráda. Hrajete pickleball.

- Vidíte ten čtvrťák? - Ano.

Dejte ho kamkoliv na kurt a já ho musím jednou ranou trefit.

Když ho trefím, dostanete celoživotní zákaz.

Když minu, na rok vám odpustím členské poplatky.

Dostanu zákaz?

To mě netrápí, protože tu členkou nejsem. Jen tu mám lekci.

Tak to opepřím.

Když minu,

přihodím tohle.

Dusty, ne. Tvýho Buicka LeSabre 1999?

Ano. Přihodím svýho Buicka LeSabre 1999 s nájezdem pod 300 000 km.

Teď mám dilema.

Už s váma nechci mluvit, ale zajímá mě, jestli ho trefíte.

Co mám dělat? Tak jo.

Hrajeme.

Kamkoli?

Kamkoli chcete.

Dávám ho sem.

Záludný. Do rohu.

Jó!

Ven! Ven! Ven!

Bože.

Sbalte si ten svůj míček.

Než odejdete. Úsměv, máte zákaz.

No jasně. To snad ne.

Jo!

Vidíš, co stojí na mé jmenovce, Dusty?

Ovšemže jo, tati.

Stojí tam: „Chuck Boyd. Prezident pro tenisovou činnost.“

Do hajzlu.

- To vypadá na dost významnýho chlapa, co? - Jo.

Nechce koukat na syna, co se obléká jako šupák, chodí pozdě

- a vyhazuje lidi z klubu. - Jo.

Problém nejsi jen ty. Celý tenhle klub se řítí do záhuby a já srovnám kormidlo.

Dnes pořádám večeři pro celé vedení i pro tebe.

- Vedení i já tam budeme. - To si piš. A neztrapníš mě.

Dorazíš včas, bez přiblblý čelenky

a s doprovodem, ať lidi vidí, že jsem nevychoval zkrachovalce.

Rozkaz.

Máš večer čas?

Promyslím to.

S ním ne!

Vezmi tu holku, co s ní chodíš. Tu hezkou.

S Marisou jsme se bohužel rozešli.

Tak se jí běž omluvit a získej ji zpět.

- Je to složitý. - Běž.

Dobře. Celou dobu se bavíme jen o mně.

Jak se vede tobě?

Už půjdu. Udělám, cos chtěl.

No tak. To dáš.

Vida, vida, vida.

Kdopak se nám to připlazil, jak jsem si myslela?

- Ne. Měním názor. Mizím. - Počkej!

- Ne, to nedám, Mariso. - Ano, dáš.

- Ne, fakt ne. - Vrať se.

Co chceš?

- Laskavost. - Fajn.

Pojď se mnou na večeři k tátovi, jakože jsme zase spolu.

Ježíši.

Vy kluci tak rádi hrajete hry, co?

Nejdřív jsem nejhorší na světě a už mě nechceš vidět.

Označils mě za „nevěrnou“.

Já tě tak označil, Mariso, protože jsi mě podvedla.

Dusty?

- Co? - Bylo to jednou.

Bylo to osmkrát.

Jo, ale s jedním klukem.

Bylo to s devíti!

Ježíši. Jseš Rain Man? Všechno si tak pamatuješ.

Hele, Mariso, udělala bys to pro mě?

- Prosím. - No tak jo.

Děkuju.

Svatá pravda.

Četli jste něco od Malcolma Gladwella?

Že Beatles byli dobří proto, že cvičili?

Z toho jsem si sedl na prdel.

Pořád na to myslím.

- Fakt? - Vážně.

- Tati, koukni, koho jsem přivedl. - Mariso.

Snad nejdeme pozdě, Chucku. Pokoušeli jsme se ti vyrobit vnuka.

Pro změnu nejdete vůbec pozdě, ty kaňoure.

Jsem kaňour.

- Nemůžu se nabažit sexu… - Jo.

…se svojí holkou.

Výborně.

Výborně.

- Posaďte se, prosím. - Posaď se.

- Díky moc za pozvání. - Jo.

Tenis.

Elegance.

Estetická dokonalost.

Ale tenis není jen sport.

Je to tvor z masa a kostí

a žádá si naši ochranu.

Náš kdysi hrdý národ zachvacuje epidemie.

Jmenuje se…

pickleball.

- Nový koronavirus sportovního světa. - Jo.

Dali jsme těm šaškům nejhorší kurt v klubu

jako takové preventivní opatření.

A teď ti pickleballisti chtějí víc kurtů.

Hlasování o rozšíření už moc nepozdržím.

A prohrajeme-li, virus se rozšíří nekontrolovaně.

Náš klub je jednou z posledních výsep.

Je naší odpovědností stát se vakcínou,

ať se o nich jednou úplně přestane mluvit.

I když jich bude podobné množství.

- Konec. - No teda…

- Ty jo. - Nádhera, tati.

Ta metafora seděla jak ulitá, Chucku.

Jenže když je těch kašparů tolik, co nám zbývá?

Já ti povím, co můžeme dělat, Gary. Duel.

Jako s pistolema?

Želbohu ne. S tenisovými raketami.

Cosi jsem objevil ve stanovách klubu.

Můžeme to hlasování obejít zápasovým duelem.

Každý zvolí šampiona a rozhodneme to na tenisovém kurtu.

- Povedené pravidlo. - Super.

Bože… Co se kdysi v duelech rozhodovalo?

- To, co teď, stanovy a to okolo. - Co okolo?

Prostě to okolo.

Co se smí a co ne, kdo se může stát členem a tak.

- A kdo se dřív nemohl stát členem? - Já nevím, Kris.

Je to starý klub. Nemám tu celý seznam.