A Ghost Story

- Čemu se směješ? - Mám hrozný strach.

- Z čeho? - Nevím.

Neboj se.

„KDYKOLI JSTE SE VZBUDILI, BYLO SLYŠET ZAVÍRÁNÍ DVEŘÍ.“

VIRGINIA WOOLFOVÁ, STRAŠIDELNÝ DŮM

Když jsem byla malá a pořád jsme se stěhovali,

psala jsem si poznámky,

které jsem pak skládala na malé kousky

a schovávala je

na různá místa, aby, kdybych se tam chtěla vrátit,

tam čekal kus mého já.

A vrátila ses někdy?

- Ne. - Vidíš? To se ti snažím říct.

Protože to nebylo třeba.

Co tam stálo?

Byly to jen staré rýmy a básně.

Věci, které jsem si chtěla pamatovat

ze života v tom domě,

nebo co se mi tam líbilo.

Proč jsi odešla?

Proč jsi všechny ty domy opustila?

Protože jsem neměla na vybranou.

V tomhle domě se ozývají divné zvuky.

Co to děláš?

Jen jsem zkoušela, jak je těžké, jestli bych s ním pohnula.

Je čerstvě naladěné.

To bylo tak před rokem.

Ale nejspíš je pořád naladěné.

Nemám sehnat stěhováky?

Kvůli pianu?

Jo.

Budeme si ho brát s sebou?

Říkala, že můžeme, jestli chceme.

Nepochybně najdeme lepší, když...

Je tam něco?

Co to bylo?

Nevím.

Možná něco spadlo na piano.

Kolik je?

Srdce mi tluče jako o závod.

Necháte mě s ním chvilku?

Počkejte.

Ano?

Ale nic.

Jste v pořádku?

- Jste si jistá? - Jo.

- Budu hned za rohem. - Díky.

JE MI TO MOC LÍTO. ZAVOLEJ, KDYBYS POTŘEBOVALA. S LÁSKOU LINDA.

DEJ MI VĚDĚT, KDY K TOBĚ MŮŽU POSLAT MALÍŘE KVŮLI ODHADU.

Ne, ty za to nemůžeš.

Ahoj.

Čau.

Na někoho čekám.

Na koho?

Už si nevzpomínám.

Zvládneš řídit domů?

Jo. A ty?

Díky, žes mě hodil domů.

- Jo. To nic. Zavolej mi příští týden. - Dobře.

Už bys měl jít.

„TADY JSME SPALI,“ POVÍDÁ.

...DIVOCE BUŠÍ TEP DOMU...

OPUSTIL DŮM, OPUSTIL JI...

„TEN POKLAD JE VÁŠ.“

Ahoj.

Tohle by nemělo být tak těžké.

Už o tom dneska nechci mluvit, ano?

Můžeme si o tom promluvit zítra?

Dobře, možná.

Na.

Máš zpoždění? Protože sis přispal?

Všechny ty hrozné sny byly tak opravdové

Je tam tvá milenka? Probouzí se?

Zemřela v noci? A teď jsi zůstal sám?

Sám

Zrcadlo, zrcadlo Tvůj křivý nos

Jaká hloupá hra Nic jsi nestihl udělat

S tvou nejdelší tratí Tvým nejlepším skóre

Zatímco se dřeš A stěžuješ si na válku

Válku

Mám zpoždění? Je toho na mě moc

Všechny ty hrozné sny A jasné obrazovky

Je tam moje milenka? Rozcházíme se?

Našla si jiného? A teď jsi zůstal sám?

Sám

Kdo je tam?

To jsem jen já.

Aha.

Myslel jsem, že možná...

To je jedno.

Vnímám tuhle chvíli Jako by byla má poslední

Zapal to, spal to Ale já neuteču

Nevím, jestli věříš na svět duchů.

- Jo, věřím. - Vážně?

Tak to tě tenhle další jev ohromí.

Vím, že to zní divně, ale začíná to...

„Vyber si kartu, kteroukoli.“ Vyber si.

Pamatuješ si ji? Zapiš si ji do paměti.

- Mám to. - Dobře.

Dívej se velmi pozorně.

Protože pokud jsou v tomhle strašidelném domě duchové...

- musí tu kartu najít. - To mě podrž.

Nemám s tím problém, pokud se mají dva lidé rádi.

Je to nějaký výraz pro...

To zní, jako by sis myslel, že by to ženy dělat neměly.

Když ne to,

a nehodí nám to žádné peníze, proč...

To jsou tvé dvě polarity?

- Polarity? - Priority nebo tak.

Peníze jsou jen peníze. Musíš je z té rovnice vynechat.

- Teď co? - To jsem taky říkala.

- Není to jen... - Ne, najdeš nějaký důvod.

A já taky zjistím, co se děje.

Takže žádné peníze. Co ti zbylo? Máš...

lidi kolem sebe. Máš Claru, máš čas.

Čas je důležitý.

Ale máš ho asi tolik jako kdokoli jiný, plus minus.

A co Bůh? Možná máš Boha. Co ty na to?

- Jestli mám Boha? - Ano.

Ne.

Dobře.

Rozeberu vám to následovně.

Spisovatel napíše román. Písničkář napíše píseň.

Hudební skladatel napíše symfonii, což je asi ten nejlepší příklad,

protože všechny ty nejlepší byly napsány pro Boha.

Tak mi řekněte, co se stane,

když Beethoven píše svou Devátou symfonii

a najednou se jednoho dne vzbudí a dojde mu, že Bůh neexistuje.

Všechny ty noty, akordy a harmonie,

které měly nahradit tělesnost...

Dojde vám, že je to obyčejná fyzika.

A tak Beethoven řekne: „Kruci,

Bůh neexistuje, takže to nejspíš píšu pro lidi.

Teď je to jen praktická věc.“

Co vím, tak neměl děti, ale kdyby je měl...

Měl synovce.

- Cože? - Synovce. Měl synovce.

Dobře. Skvělé. Takže to píše pro něj.

Nebo pro Nehynoucí lásku.

Ano. Nebo pro kohokoli jiného.

Ale lásku z toho vynechme

a shrňme to celé do jedné myšlenky:

„Pro tohle si mě budou pamatovat.“

A také že si ho pamatujeme.