Thoroughbreds

Počkej tu.

Lily!

Lily!

Lily!

Lily!

Ahoj, Lily.

- Ahoj. Promiň, tys... - To je tvůj meč?

Je mého nevlastního táty.

Vypadáš jinak.

Fakt?

Sluší ti to.

Díky. Tobě taky.

Tak jo. Začneme?

PRVNÍ KAPITOLA

Navzdory malým zkušenostem v branži,

Jared k tomuto projektu duchovně přispěl.

- Dává to smysl? - Jared je duch?

Ne.

Jak to víš? Nepíšou tu, že není duch.

Takže odpověď je „B, zásadně přispěl“.

- Tenhle test je opruz. - Jde ti to skvěle.

Jsem spíš praktičtější typ.

- Mám podnikatelského ducha. - No jasně.

Myslím, že by teď bylo nejlepší, kdybych vejšku vynechala

a vypracovala se jako Steve Jobs.

- To je nápad. - Ale tohle ti jde.

Jsi lepší než má učitelka. Kolik si účtuješ?

Co to povídáš? Jen si povídáme, nic si neúčtuju.

Zkusíme si porozumění textu?

- Mám to přečíst já, nebo ty? - Začni.

Dobře.

„Od Paula Reverea k muži z reklamy na Marlboro,

„jeden obraz znovu a znovu rozněcuje fantazii Američanů.

Svobodu nesymbolizuje ani tak vlajka či orel, jako koňský...“

Víš co? Tohle je moc dlouhé.

Dáme něco kratšího.

Máš tam něco k jídlu?

Mám kliku, že si naše škola váží mimoškolní výuky.

Ty už máš úkoly hotové?

- Jo. - Byly těžké?

Ne.

Nejtěžší bylo pochopit podílové fondy a kreditní swapy.

No nic...

Jdeme na to?

Nech toho.

Promiň, že jsem na tu pasáž reagovala tak divně.

Je to divné, jen když to tak vnímáš.

Myslela jsem, že se o tom nebudeš chtít bavit.

- Proč? - No, já...

Asi se cítíš trochu...

Ty pocity jsou ještě čerstvé.

To je na tom vtipné. Já to tak nemám.

Co tím myslíš?

Nic necítím.

Jako když ztratíš cit?

Jako když nemáš záporné pocity?

Nemám vůbec žádné pocity. Nikdy.

- To snad ne. - I když...

Občas mám hlad nebo jsem utahaná.

Ale radost nebo vinu, nic takového necítím.

- Nechápu to. - Jo, těžko se to vysvětluje.

Připustila jsem si to až v poslední době.

Naučila jsem se totiž tak dobře napodobovat emoce druhých,

až jsem uvěřila, že jsou mé vlastní. Ale nejsou.

- Takže to je... - Co?

Porucha...

- Něčeho. - To by si má psychoterapeutka přála.

Nejdřív hraniční porucha osobnosti, pak těžká deprese.

Včera říkala, že jsem asociál se schizoidními tendencemi.

Prostě jen tak listuje učebnicí psychiatrie

a cpe mi prášky.

Můj mozek je ale naprosto v pořádku.

Jen tam nemám city.

To neznamená, že jsem špatná.

Jen se proti ostatním víc nadřu, abych byla hodná.

- Dvě hodiny? - Jo.

Dobře že sis nařídila budíka, abychom nepřetáhly.

Tak jsem to nemys...

- Mám něco s mamkou. - Znám mámino heslo k emailu.

- Cože? - Takže jí denně čtu poštu.

Viděla jsem, o čem si píšete.

Musela ti zvednout cenu ze 100 na 200 na hodinu.

Jen příště neříkej, že si nic neúčtuješ.

Zoufale se snažila někoho najít.

Zkoušela to celé týdny.

Kdyby sis stála na svém, dala by ti i 500.

ŽETON PŘIHOĎ POLOŽ

HRAJEME

VÍTĚZ 180 DOLARŮ

„Vystoupil jsem z letadla a spatřil jinou Ameriku,

než o jaké mi vyprávěla matka.

Auta stála v zácpě na špatně spravených dálnicích

a v postranních uličkách hráli kostky muži se svěšenými rameny.

Nevěděl jsem, jestli se zlobit, že mě matka obelhala,

nebo se rmoutit, že se nedožila toho, aby tuhle nedokonalou

zemi ještě spatřila.“

Tak jak bys to shrnula?

Bída.

Ne.

Nemáš to hodnotit, jen shrnout.

Teď se domlouváte po telefonu?

- O čem to mluvíš? - Už si s mámou nepíšete o platbě.

Teď mi nic neplatí.

Nechci zaplatit.

A co chceš?

Nic. Jen tě chci vidět.

Lily?

Jdu se projet. Řekla bys to mámě?

Seznamte se. Tohle je Amanda a tohle Mark.

Těší mě.

No jo.

Chtěl jsi něco?

- Ne. - Prima.

Prima.

Tak jo, otázka číslo devět.

Postoj autorky k nefritové krabičce její matky

lze nejlépe popsat slovem...

- Cože? - Nesnášíš ho.

Takže „za A: důstojný.

- „Za B: opovržlivý.“ - Nesnášíš ho.

Ne, jsme...

Ve všem se neshodneme, ale...

Moc se snažím s ním udržovat příjemný a kultivovaný vztah.

- „C: sardonický, D: ambivalentní.“ - Protože je bohatý?

- Prosím? - Protože ti nechává obálku s penězi?

To bylo na opravu laptopu.

Obálky s penězi mi jen tak nedává.

Ale i tak s mámou víte,

že potřebujete, aby byl spokojený.

- Myslím, že dneska končíme. - Co se děje?

Nevím.

Měla by sis své pocity přiznat.

Jinak se to začne projevovat pasivní agresí,

třeba když si pozveš divnou kámošku, abys ho naštvala.

- Proto jsem tě nepozvala. - Ale ano.

Když to máš takhle, můžeš říct mámě,

ať ti koupí jinou kámošku.

Určitě je přehrabuješ vidlema.

Odpověď je „D: ambivalentní“.

Správně.

Kámoška mě naučila,

že když se v testu objeví slovo „ambivalentní“,

je to správně.

Ty nejsi naštvaná?

To byla první upřímná věc, cos mi řekla od šesté třídy.

Jsi děsně nechutná a mám z tebe osypky.

No vidíš.

I když mě vlastně fascinuješ.

Jako video na YouTube, kde si někdo mačká obří uher,

nebo mimino bez tváře.

- To jsou super videa. - A taky tak divně

- páchneš. - Fakt?

- Sprchuješ se? - Poslední dobou tak obden,

ale nikdo nic neříká, tak mám pocit, že je to cajk.

Není.

Snaha byla.

Jaký to je pocit?

- Super. - Vypadáš tak.

Asi bychom se měly vrátit k práci.

- Promiň. - To nic.

To byla jen reakce.

Vypadalo to jako útok.

- Ne, chtěla jsem... - Jasně.

Pojď sem.

Proč mi to děláš, Franku?

- No fuj. - Co je?

Horší falešný pláč jsem v životě neviděla.

- Je... - Snaží se.

Podívej, to je lepší.

- Tohle možná nehraje. - Ale jo.

Podívej, jsou to pravé slzy.

- Jen používá správnou techniku. - Cože?

Třeba se do toho herce fakt zamilovala.

Třeba mezi záběry píchají

a tohle je poslední týden natáčení,

takže se vrátí do chladného manželství ze čtyřicátých let...

Je to jen technika.

- Hustý. - No jo.

- To uděláš na povel? - Léta praxe.

Naučíš mě to?

Musíš zautomatizovat procesy,

ke kterým dochází, když brečíš, a pak každý z nich fyzicky vyvolat.

To nastartuje reakci v mozku a spustí se ti slzy.

Jsi premiantka. Nedělej, že tomu nerozumíš.

Čím se začíná?

Tímhle.

Přerývaně dýchej.

Jako by ses dusila.

Zevnitř.

- Funguje to? - Ne.

- Ahoj Marku. - Dobrý den.

Kde je tvá matka?

- Na pracovním večírku. - Na jakém?

Nevím.

- Na pracovním večírku. - Já nevěděla, že tvá máma pracuje.

- Pojď si se mnou nahoru promluvit. - Dobře.

Po příští reklamní pauze.

Hned.

Nechci nechat Amandu o samotě.

- Chvilka samoty jí neublíží. - Bojím se tmy.