The Edge of Seventeen

Heleďte, nechci vás okrádat o čas,

ale hodlám se zabít.

Jen chci, aby to někdo věděl.

Nevím, jak se to dělá.

Asi skočím z nadjezdu pod náklaďák.

Nebo pod dodávku. Hlavně ne pod autobus.

Nejsem kráva, nechci obecenstvo.

Ale musí to být síla.

Taková síla, že to bude...

Raz dva. Kaput. Konec.

Páč když mě jen zmrzačí, udělá ze mě...

Komu to prospěje?

Budu muset sehnat sestřičku, aby mě udusila.

A jak jí to vysvětlím, když budu...

Nebudeme to rozebírat.

Jen jsem si říkala, že by to měl vědět nějaký dospělý.

Teda. To je...

na mě trochu moc, Nadine.

Kéž bych věděl, co říct.

Víš, zrovna jsem zkoušel napsat vlastní dopis na rozloučenou.

"Ahoj, všichni.

Jak někteří víte,

ve škole si užiju 32 prchavých minut štěstí denně během oběda,

na který znovu a znovu chodí

ta samá, obzvlášť příšerně vymóděná studentka.

A tak jsem si nakonec řekl, víte co?

To bych byl radši obklopený černou prázdnou nicotou.

Vážně. Působí to

uklidňujícím dojmem.

Žijte si beze mě blaze, kokoti."

Dostanete padáka, až to udělám, to si pište.

Tak jisté to není, ale můžu v to doufat.

Začnu od začátku.

Někdy ve druhé třídě jsem na něco přišla.

Uvědomila jsem si, že na světě jsou dva typy lidí.

Ti, ze kterých vyzařuje sebedůvěra a v životě přirozeně vynikají...

Ano!

...a ti, kteří doufají, že všichni tihle lidé vylítnou do vzduchu.

Nadine, 7 let

Fajn, odrovnej je, kluku.

Můj bratr Darian se už s trumfy v ruce narodil a měl miliony fanoušků.

Ahoj.

A jeho největší?

Moje matka.

Ahoj, zlatíčko.

Koukněte se. Vyhrál jsem.

Tak fajn, šéfová. Uvidíme se večer.

Nadine. Nebudeme to znovu probírat.

Slíbilas to. Tak vylez z auta.

To stačí.

Dalo by se říct, že s matkou jsme si moc podobné nebyly.

Jediný, kdo nás dokázal zvládnout obě, byl táta.

Nenávidím tě.

Ale no tak.

Táta se potýkal s nadlidským úkolem,

protože si musel poradit s námi oběma.

Dobře, takže...

Vím, že děti umí být zlé.

Ale když se ti naskytne příležitost,

naprď jim do batohů.

Kéž bys byl stejně starý.

Aspoň bych měla s kým obědvat.

Místo něj mi nejvíc pozornosti věnovaly tyhle tři.

Nikdo tě nemá rád.

Nestojíš za nic a dostaneš AIDS.

Mé dětství se proměnilo v naprostou katastrofu, která nebyla k žití,

nemohla jsem vystát ani vteřinu té příšerné noční můry zvané...

Promiň.

A pak se jako blesk z čistého nebe objevil anděl.

Můžeš prosím tě uhnout?

Byla oblečená jako malý postarší gentleman.

A její dech voněl po Bonparech.

Chceš si ji podržet?

Ale nerozmačkej ji.

Ahoj, housenko.

Jestli chceš, můžeš se mnou být její maminka.

Vážně?

Budu se o tebe starat moc a moc dobře.

Nešťastnou náhodou jsem ji dvě hodiny nato udusila v penálu.

Ale konečně jsem měla kamarádku.

Říkaly jsme si věci, se kterými bychom se nikomu jinému nesvěřily.

Jednou se dědečkovi náhodou rozepl poklopec

a já zahlédla jeho pindíka. Fakt mě to rozesmutnilo.

Moje máma musí brát léky,

jinak se nezná a přehání to v obchoďáku s nakupováním.

Ale vážně.

Ukázalo se, že ani Kristin život nebyl dokonalý.

- Ten pudink je výborný! - Odcházím.

Co jsem? Tvoje matka? Mám na tebe dohlížet?

Ale pomáhaly jsme si to přežít.

Mohly bychom si hrát s ním.

S panem Tučňákem.

Příštích pár let bylo všechno kouzelné.

Jenže potom

se něco totálně posralo.

Nadine, 13 let

Panebože.

Já to věděla.

Fakt za to můžou jen ty vlasy.

Není to tak zlé. Můžeš si je nechat odrůst.

Jsi vůbec tam nahoře?

Hej, hněte sebou. Musím čurat.

Darian pobral víc krásy.

A ten kretén to věděl.

Ten večer jsme jeli s taťkou pro cheeseburgery.

Řekni mi, co se na mně povedlo. Co mám dobrého?

Ale no tak, je toho hodně.

Máš lásku. Máš moji lásku.

A co nevidět budeš mít cheeseburgery.

Koukej!

Neříkal jsem to? Cheeseburgery.

- Chceš hranolek? - Jo.

Hej, to byl Billy Joel.

Billyho Joela nemůžeš přeskočit.

Tati?

Tati, jsi v pořádku?

Tati!

Tati!

Tati?

Tati.

Nechci vás deprimovat podrobnostmi,

tak jen řeknu, že následující léta byla naprosto na hovno.

Panebože.

Nadine, 17 let

Vyjma jedné věci.

Měla jsem Kristu.

Tohle bylo minulý pátek. Podívejte se na mě. Měla jsem dobrou náladu.

- Miluju spoilery. - Ne.

Vážně. Díky nim se na to nemusím dívat.

Pak vím, co se stalo a můžu žít klidně dál.

Napovím ti.

Já to věděla! Vezmou se! Jo!

Páni.

Bože, ten pasťák z něj ale udělal kus.

Proboha, zapomněla jsem ti něco říct.

Pracuje teď ve zverimexu.

Měla bych tam zajít a spustit něco jako:

"Kde máte rybičky bojovnice?

A ještě jedna věc: nechtěl bys do mě strčit penis?"

Ty ne.

Bože. Co kdybys to fakt udělala?

Kdybys přišla o panenství ve zverimexu?

Myslím, že by se mi to docela líbilo.

Exotické rybičky by nás sledovaly. Skoro duchovní zážitek.

Proboha. Prosím tě, podívej se na to příšerné triko, co má bratr na sobě.

Jdou mu vidět bradavky.

Jak to, že mu nedochází, že tím hlásí do světa:

"Jsem posedlý svým tělem víc než holky"?

Jak často teď cvičí?

Je tím posedlý. Měla bys ho vidět.

Měl záchvat, protože mu máma už odmítá kupovat kreatin.

Protože ničí ledviny.

Řekla jsem mu: "Chápu, Dariane.

To máma čeká, že si lidi získáš svou povahou?"

Hej. Jen jsem vás chtěla varovat,

že včera během výkladu jste řekl:

"Bla, bla, bla, potom se Sever odtrhl od Unie."

Chtěl jste říct, že se odtrhl Jih. Omylem z vás vylezl pravý opak.

Nechtěla jsem se přihlásit, říct:

"Promiňte, ale ty děti se nechají snadno splést."

Napadlo mě, že byste to rád věděl.

- Hej. - Jo?

- Skvělý postřeh. - Jo.

Vím, že to byla dlouhá přednáška a asi si to nevybavíš,

ale nastala během ní chvíle, kdy sis pomyslela:

"Bože, jaké by to asi bylo žít skutečný život?"

Ne. Moc jsem se soustředila na to, jak to všechno motáte, takže...

No, to chápu, ale chci, abys věděla, že v to ještě stále doufám. Ještě pořád.

Aha.

Ahoj.

Ahoj.

Máš hezkou mikinu. Líbí se mi.

Děkuju.

Kdes ji sehnala?

Tu bundu. Teda mikinu.

Já...

Nevím. Nevzpomínám si.

Cajk.

- Jo. - Přesně.

Nevím, odkud se tohle vzalo. Co?

- Jak se jmenuje? - Erwin Kim.

Toho neznám.

Stopro by se ti líbil. Je k sežrání.

Chceš si s ním užít?

Ne, tak jsem to nemyslela. Je spíš sympaťák.

Jako že bych ho s sebou ráda vozila v kočárku.

Perfektní. Zastihla jsem vás. To jsem ráda.

Líbí se vám tyhle šaty?

Sluší mi? Připadá mi, že v nich nevypadám nic moc.

Nevím, jsou takové nafouklé.

A co ty ruce, vypadají blbě?

Ne.

Nezní to moc věrohodně. Jsem z tebe nervózní, Nadine.

Tvoje paže úplně berou dech.

Kam jdeš?

Je to na poslední chvíli, ale ozval se mi Brent. Ten zubař.

Nabídl mi jet s ním na víkend do Manzanity,

a hádejte, co já na to.

Zasloužím si myslet jednou za čas jen na sebe, takže...

- Je to jeden z těch chlapů ze seznamky? - Jo.