Father Frost (Морозко)

Mrazík

Byl jednou jeden stařík a stařenka.

A s nimi žily dvě dcerky:

Nastěnka, staříkova, Marfuša, stařenčina.

Vstávej, dědku!

Marfušku, drahouška, štípají komáři, nemůže spát a odpočívat.

- Ale já... - Mlč! Mlč!

- A co ty, moje milá, děláš? - Sestřičce Marfušce pletu punčochy.

Pleteš?

Přece jste mi to sama poručila.

Plést jsem ti poručila, ale ťukat o sebe jehlicemi, jsem ti neporučila!

- Probudíš drahouška Marfušku. - Což je za zdí slyšet?

Jak by nebylo. To se jen ty, špindíro, celý den trmácíš a pak tvrdě spíš.

A drahoušek Marfuška celý den prodřímala, hřbet neohýbala

a teď jí může probudit, i když hrášek na zem spadne.

Tu se, Holubičko, můžeš usadit, ať drahoušek Marfuška má klid.

Tady měsíc svítí jasně,

je tu ticho, je tu krásně.

Zmiz.

Usaď se tu.

A než kohout zakokrhá, ať máš druhou punčochu,

jinak ti, moje milá, vlasy vyškubu.

Ťapko! Ťapko!

Posaď se, Ťapičko.

Prosím tě, kohoutku milý, musím plést ještě chvíli.

Kohouti jsou malí páni, Jitřenka řídí kokrhání.

Smiluj se, Jitřenko jasná!

Smiluj se, Sluníčko krásné!

Chvíli mi nech ještě plést, sice mě stihne krutý trest.

Macecha mi vyškube vlasy.

Děkuji, Jitřenko jasná!

Kohoutku, kohoutku zlatý, ať ti to pán Bůh splatí!

Děkuji ti kohoutku, zachránils mě.

Upletla jsem ji!

Tak co, Holubičko, jsi hotová?

Stačila to. Ty proklatá čarodějnice, zmije jedovatá!

Ale podruhé já ti dám pořádnou práci.

A teď nasyp drůbeži, dej napít dobytku,

naštípej dřevo a pokliď dvůr.

Ťapičko.

Sním, bdím, je to sen? Totéž ráno, tentýž den,

ale teď už jinde jsme, je to jiná vesnice.

- Synáčku! - No co ještě?

- Buď opatrný. - Dobrá.

- A nezapomeň na mě. - Dobrá.

- Vždycky pomáhej slabším. - Dobrá.

- A starším ustupuj. - Dobrá.

Ach, ty Váňo, Ivane, jen se podívej na mě!

Šaty mám vyšívané a jsou celé hedvábné!

Váňo, Váňo, Ivánku, nikam už nepospíchej!

Rovnou přijď k nám za branku, na mé okno zaťukej.

Hej ty Váňo, širý svět, přijdi si k nám posedět

jablíčko ti dáme, ať si zazpíváme!

Ustupte, jen ustupte,

nebuď prašná cestičko.

Dobrý junák teď tebou jde,

chce poznat svět maličko.

Před naší, za naší, cesta má ať nepráší. Hej!

Když se dívám na sebe,

tak se musím pochválit.

Nevypadám já věru zle,

zkrátka chlapec, jak má být.

Před naší, za naší, cesta má ať nepráší. Hej!

Cestičkou půjdu stále vpřed,

nevěstu si vyhledám.

Ta musí být jak jarní květ,

jinak budu radši sám.

Před naší, za naší, cesta má ať nepráší. Hej!

Uloupit, neloupit,

sežrat, nesežrat,

zabíjet, nezabíjet.

Uloupit, neloupit,

sežrat, nesežrat,

zabíjet, nezabíjet.

Uloupit, neloupit,

sežrat, nesežrat...

Stůj!

Jsi v pasti a my tě teď oloupíme.

- Mě? - Tebe.

Nu co, olupte.

Pročpak ty klacky nespadnou zpátky?

Nebojte se, loupežníčkové. Počkejte do zimy, spadnou.

Tak, tak.

Do zimy?

Ten člověk musí mít ukrutnou sílu!

Jak dlouho se toulal Ivan po širém světě,

o tom nic nevíme.

Zašel až do dalekých, neznámých krajin.

Ivánku!

Ivánečku!

Ivánečku!

Co je? Kdo si to tu se mnou hraje na schovávanou?

Já.

- Ty? - Ano já.

A nejsi ty, dědečku, čaroděj?

Tak trošičku čaruju, ale je mi tu smutno.

- Smutno? - Smutno.

Pojď. Zahrajem si spolu na honěnou. Chceš?

S tebou? Na honěnou? Co myslíš? Vždyť tě hned chytnu.

- Chytneš? - Chytnu.

No tak dobře, když mě chytneš daruju ti pevný luk a hbité střely. Platí?

Platí.

Ivánku!

Ivánečku!

Nechytil, nechytil, nechytil mi.

- Tak co? Chytl jsi mě? - Vyhráváš.

Jsi chlapík. Za to žes přiznal svou porážku, dám ti to, co jsem ti slíbil.

Ó, to jsou kouzla!

Odpusť, já to jinak ani nedovedu.

No, ty jsi čaroděj!

Ivane!

- Co je? - Vrať se! - A proč?

- Na to hlavní jsi zapomněl. - No nač jsem ještě zapomněl?

Zapomněl jsi starému člověku poděkovat

a k zemi se mu uklonit.

- Nerad se klaním hned, to potom bolí hřbet. - Ivane!

Ať se ti medvěd klaní až k zemi.

Nu což, Ivane, má být po tvém,

medvěd se mi pokloní až k zemi,

ale ty přitom ohneš svůj hřbet.

Tvůj osud tě nemine.

Proč kukáš, proč kukáš, žežuličko?

Že mám žít dlouhý čas, ne kratičko.

Ty nevíš, co je to život celičký,

žít sama jen sama bez matičky.

Ni bříza neroste bez sluníčka,

nikdy mě nelíbá má matička.

Život můj, má milá žežuličko,

skončí se, skončí se za kratičko.

Dobrý den, děvče.

Dobrý den, krasavice.

Neboj se mě, moje milá.

Podívej se na mě děvče, jen se na mě podívej.

Nu?

- Nelíbím se ti? - Nemám čas si s tebou povídat.

- A co máš na práci? - Zalévám suchý pařez.

To ho budeš dlouho zalévat?

- Tak dlouho, až na něm vykvetou květy. - Květy?

Macecha mi to nakázala.

- Máš zřejmě náramně zlou macechu. - Ale ne, takovou, jak to bývá.

- A jak ti říkají? - Jmenuji se Nasťa.

Nasťa?

A říkají mě různě.

Tatínek mě říká: Nastěnko.

Nastěnko.

Sestra mi říká: Nasťo.

A macecha mi říká: Ty čarodějnice, ty zmije jedovatá.

Nastěnko...

- Moje milá, vem si mě za muže. - Zhurta to bereš.

Nelíbím se ti? Jsem mladý i hezký.

To je pravda, jenže se k tobě nehodím.

- A proč? - Chvástat se neumím.

Proto.

Což já se chvástám? Abys věděla, já všechno dokážu!

- Jak? - Ano.

Za pluhem zdatný jsem, v boji obstojím.

Znám tančit i pracovat, ryby i zvěř lovím rád.

Podívej se!

- Tu huňatou medvědici jednou ranou složím. - Nech ji, přece má medvíďata!

To nevadí!

Ťapko! Ťapko! Ťapko!

Nasťo! Nasťo! Nastěnko!

Nasťo!

Co je s tebou? Nasťo?

Nastěnko!

Jsi živá.

Cos to se mnou provedla? Ty čarodějnice proklatá!

Ivánku! Já přece za to nemohu!

Proklínám tě!

Ty zmije jedovatá!

Já tě střelou srazil a tys mi pírkem život zkazil.

Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem.

Ivane, Ivane, ty palice medvědí!

Odpusť mi, Dědečku Hříbečku, odpusť.

Tak vidíš Ivane, dopadlo to všechno podle tebe.

Medvěd se mi klaní k zemi a tvůj hřbet se ohýbá.

Dal jsi mi ponaučení.

A teď pověz, poraď mi. Jak bych se zase stal člověkem?

Ty chudáku bohatýre, ty palice medvědí.

Trochu se na sebe podívej, jak jsi vlastně žil.

Vychvaloval ses až do nebe a rád si měl jen sám sebe.

Pro sebe jsi jen žil a lidem jsi ublížil.

- Vzpomeň si na Nastěnku, jak jsi ji urazil. - Nastěnku?

Neuměls vykonat dobrý skutek.

To je má odpověď, to je má rada teď.

Dál se rozhodne, zda chápeš a nebo ne.

Tady není, co bych měl chápat. Tak půjdu a budu konat dobré skutky.

A potom se dobrem tím na člověka proměním.

Ivane!

Ivane!

Nic jsi nepochopil.

Jaký dobrý skutek mohu pro vás vykonat?

Stůjte, hlupačky!

Zastavte se!

Chci vám prokázat dobrodiní!

Stůjte!

Utíkejte! Pomoc!

Utíkejte! Rychle!

Dobrý den, kvítky mé, z pařezu rozkvetlé.

Každý den chodím k vám,