Sentimental Value (Affeksjonsverdi)

V šesté třídě dostala Nora za úkol napsat esej,

ve které měla být předmětem.

Hned věděla, že chce být jejich domem.

Popisovala, jak se dům otřásal,

když ona a její sestra běžely po schodech dolů a ven.

Poté to vzaly zkratkou přes plot

a vyběhly na silnici,

kde je už z domu nebylo vidět.

Přemýšlela, jestli má dům raději, když je lehký a prázdný,

nebo plný a těžký.

Zda podlahové prkna rády snesou kroky.

Jestli to lechtalo ve stěnách.

Bolelo to někdy?

A ona si myslela, že ano, že je asi nejlepší být plná.

Před nimi v tom domě žilo mnoho lidí a domácích mazlíčků.

Její pradědeček zemřel ve stejné místnosti,

kde se narodila její babička.

Teď to byla ložnice jejích rodičů.

Jejich otec řekl, že prasklina je stará vada,

kterou objevili při stavbě před 100 lety.

Napsala, že to vypadalo, jako by se dům...

stále propadal,

ale velmi pomalu.

A že celá doba, kterou tam strávili,

byla jen malou vteřinou uprostřed pádu.

Když si přečetla esej,

zjistila, že nenapsala "hádali se",

ale že její rodiče "se prali".

Něco, co dům neměl rád ještě méně než hluk,

bylo ticho.

Když táta odešel nadobro, dům se stal světlejším.

Hádky mezi rodiči zmizely.

Ale v domě chyběly všechny jeho ostatní zvuky.

Učitelka jí dala šestku a jejímu otci se ten styl líbil.

Nora si to přečetla znovu,

aby to použila jako monolog při konkurzu,

ale připadalo jí to málo emotivní.

Místo toho si vybrala monolog Niny z "Racka".

"Jsem mořská vlaštovka. Ne, ne, jsem herečka. Ano, jsem."

Noro?

Noro?

- Otevři. - Myslím, že to nezvládnu.

- Otevři dveře! - Počkej chvilku.

Prosím, otevři dveře.

Jak je?

Jen...

si zkouším text.

Ale ty ho znáš.

Už jsme tu byli.

Ne,

není to stejné.

- Nemůžu jít na jeviště. - Dobře.

Zhluboka se nadechněme.

Podívej se na mě. Nádech.

Dobře.

Nádech.

V tomhle se nedá dýchat.

To napravíme. Pojď se mnou.

- Potřebuju se napít vody. - Máme ji dole.

Máme pět minut zpoždění.

To bude v pohodě.

Jen ji tam dostaň. Dobře?

Tady to nesedí...

Ne, to je v pořádku.

Můžeš mi pomoct?

Teď?

Jsem jen trochu ve stresu. Myslím, že potřebuju...

Prostě...

něco...

Na to není čas.

Ano, máme čas.

- Jsi úplně... - Tak mě udeř.

Jen facku.

- Musím se z toho dostat. - Ne.

Musím jít na jeviště.

- Jsi v pořádku? - Ano.

Hej!

- Ne. - Ne!

Nemůžu v tom dýchat!

- Přestaň. - Počkej, Noro!

Yngvare?

Máme 20 vteřin.

Jsi připravená?

Jsme připraveni?

Ano.

Poslouchej!

Řekl jsi, že mi pomůžeš.

Ale ty jsi mě nahnal do ohně.

Pustila jsem tvé děti do svého domu!

A ty jsi proti mně svědčil?!

Měli jsme objednat jídlo s sebou.

Tohle je prostě stresující.

Hej...

Hej...

To je v pořádku.

- Můžu si dát ještě kousek dortu? - Ano, jistě.

Ale...

už měl čtyři kousky.

Prosím?

Ne, nejdřív sněz něco jiného.

To byla krásná řeč.

Bylo to od nás obou.

Tvoje matka na tebe byla tak pyšná. Pořád o tobě mluvila.

- Máma. - Ano.

Sissel mě často brávala do Národního divadla.

- Ano? - Jo.

Tady pracovala moje babička, než onemocněla.

Mluvila s lidmi, kterým chtěla pomoct.

V jistém smyslu mluvili o tajných věcech.

Když jsem byla malá,

poslouchala jsem je přes tohle.

- Směla jsi to dělat? - Ne, ale oni o tom nevěděli.

Je to už dlouho...

Je těžké vědět, zda vyjádřit soustrast,

nebo gratulovat.

Občas jsme spolu mluvili.

Co je?

Nic.

Táta je tady.

Věděla jsi to?

Ne.

Řekla jsem mu to, ale...

Ahoj, tati.

Tady jsi!

Promiňte.

Ahoj.

Ahoj, holky.

- Už jsi potkal Erika? - Ne, je tady?

Eriku?

Nebyl jsi v kostele.

Tam bych nevydržel.

Proč vlastně kostel?

Stala se nakonec věřící?

Mysleli jsme, že by to bylo hezké.

To je...

To je tak smutné.

Byla pro vás úžasnou matkou.

Tak krásná a...

Krásná?

Jako vy.

Tak zatraceně inteligentní.

Vždycky měla pravdu.

Podívej, děda je tady.

- Zdravíčko. - Ahoj.

Dobrý.

- Ahoj. - Ahoj.

Díky.

To je Evan.

Já vím že Evan, sakra.

Známe se už dlouho.

Podívej, jak jsi vyrostl.

Jsi největší ve třídě?

Myslím, že ne.

Jak ne?

Jsi postrachem třídy?

Ne?

- Ahoj. - Ahoj.

Tady.

Právě jsem na tebe myslel.

Co je to?

To je moje.

Jak se máš?

Já?

Jak se mám?

Musíme si promluvit, dokud jsem tady.

Dobře.

Musím ti něco říct.

Nemůžeš mi to říct hned?

Ne, tady ne.

Je na čase, abychom si spolu sedli

a promluvili si.

Fredrik je může odvézt v Toyotě.

- Hej. - Jejda.

To je v pořádku, děkuji.

Jen doufám, že nebude mít pocit,

že se najednou musí chovat jako táta

a utěšovat mě.

Ne.

Ale je dobře, že se snaží.

Možná je to pro něj taky těžké.

Zeptej se ho, jaké má plány s domem.

Co tím myslíš?

Je jeho majitelem.

- Co? - Jo.

Dal ho mámě po rozvodu. Ale nebyly k tomu žádné papíry.

Dobře...

To je trochu škoda. Doufali jsme v ty peníze.

Tak se ho zeptej ty.

Nikdy nemáš odvahu sním mluvit.

Ne?

Opravdu?

Ne.

- Asi ano. - Ne, nemáš.

- Ahoj. - Ahoj.

Vypadáš dobře.

Co by sis dala?

Jen kávu.

- Nic jiného? - Ne.

Šálek kávy pro krásnou mladou dámu.

- Kávu? - Ano.