Bombay Dreams

Tobě to sluší.

Haló.

Ty jsi ještě tady? Máš být dávno pryč.

- Zaspala jsem. - Naskoč, vezmu tě.

Na.

- To ne. - Proč si nekoupíme nové auto?

Koupíme.

Ale proč? Tomuhle nic není.

Ne!

Pojedu na kole.

- Jak se dostaneš do práce? - To naskočí.

Autobusem nebo taxíkem.

- Měj se, mami. - Opatruj se.

Jmenuju se Kurt a jsem plavecký trenér.

Pro dnešek jsem váš tělocvikář.

- Ahoj. Já jsem zaspala. - Nic se neděje.

Koukej na Erika.

Líbíš se mu.

- Katja je děsná barbína. - Vidíš ji?

- Na co koukáš, brouku? - Co chceš?

- Ve sprchách nikdo není. Můžeme… - Táhni!

- Máš vášnivou náladu? - Prasáku!

Katjo, Ebbo, vy víte, jak to u mě chodí. Předvedete nám to?

Začneme, než se ta voda vypaří.

- Promiň. - Tvýho tátu občas nesnáším.

To já taky.

Až Ebba a Katja doplavou,

rozdělíte se do dvojic a zopakujete to po nich.

Ale ta voda je studená!

To je věc vůle. Nesnášej vodu, miluj dlaždice.

Ve vodě nejsou vidět slzy, ale je vidět, kdo vyhrál.

Na místa.

Připravit.

Na víc nemáš?

Výborně, Katjo.

Dost dobrý.

Dobrý!

To je mrcha.

Co na ní kluci mají?

- Určitě něco primitivního. - Co si o ní asi opravdu myslí?

Když jsou sami, asi toho namelou hodně.

Jo.

Trochu výš.

Ebbo, nemůžu dýchat!

To bolí!

Nic neslyším.

A teď?

Úchylačky!

Jak ten trapas přežiješ?

- Erik se tomu nejspíš jen směje. - Jasně.

- Co to je? - Nevím, ale líbí se mi to.

Bože.

- Čau. - Ahoj.

Ahoj.

- Co hlava? - V pohodě.

To je dobře.

To bych řekla.

- Tak se měj. - Ty taky.

On stojí před tebou

a ty jen takhle sedíš.

- Máš zatuhlý krk? - Ne.

Musíš do toho jít. Nemůžeš čekat, až ti bude sto.

Za chvíli umřeš. To je jedno, co tomu řekne.

- Běž a rozjeď to s ním. - Ne.

Camillo.

Nechoď sem.

Účtuju si tisíc korun, ale když budeš hodná, dostaneš slevu.

Ty jsi padlej na hlavu.

- A co ta tvoje, broučku? - Nesahej na mě!

Zmiz!

Jsi nechutnej!

Rickard Ekman, největší hnusák světa.

- Chci změnu. - Cože?

Měla jsem to udělat už dávno.

Nečekala bych, že se odvážíš.

- Nešla by sundat ta igelitka? - Ne, takhle je to lepší.

- Ale svědí to. - To se stává.

Uvolni se a čti si.

Komu voláš?

Komu voláš?

Ahoj, Eriku, tady Camilla. Přesně tak.

Nechceš se sejít s Ebbou a se mnou? Jsme u Ebby doma.

Tak zatím ahoj.

Co to děláš?

Ty ho chceš vidět a jinak se to nestane.

- Mohla jsi to nechat na mně. - Z toho by nic nebylo.

- Co mám teď dělat? - On tu tak rychle nebude.

Máš čas se připravit.

Psali tam 30 minut.

- Mám to už 50 minut! - Nebylo to 60?

- Bože, to svědí. - Sedni si a vydrž to.

- Svědí to jako blázen. - Posaď se.

Uklidni se.

Promiň.

Jejda.

„Měděná hněď?“

Jejda.

Půjdeš dolů a vysvětlíš mu, že se s ním fakt nemůžu vidět.

Jo?

- Ahoj. - Ahoj.

- Byl jsem kousek odtud. - To vidím.

Počkej, mrknu se, jak je na tom Ebba.

- Můžeš vylézt? - Co myslíš?

Ebbu začalo strašně bolet břicho.

Teď je na záchodě a nějakou dobu tam zůstane.

- Přišlo to na ni po tom, co jsi volala? - Přesně tak.

Já klidně počkám.

To nemá smysl. Když ji to chytne, je to zlé.

To je klidně na pár hodin. Chudinka.

- Takže mám jít pryč? - Ano.

- Ahoj. - Ahoj.

Ten chlap pořád jen žvanil. Myslela jsem, že to nikdy neskončí.

- Našla jsi polévku? Snědlas ji? - Ano.

- Byla dobrá? - Ne.

- Jasně že byla. - No proto.

Nakonec jsem mu řekla, že musím domů za dcerou. Pak mě pustil.

- Asi ses mu líbila. - Tak zoufalá nejsem.

Co čteš?

TAKOVÁ JE INDIE

- Naskočilo to auto? - Ano, když už jsem to vzdávala.

- Co to máš s vlasy? - Experimentovala jsem s barvou.

Proč? Máš krásné vlasy.

Ale to člověk nechápe, když je mladý.

A co to máš na čele?

- Uklouzla jsem ve školní sprše. - Bolelo to?

Ne.

Kdy pojedeme do Indie?

Uklouzla ve sprše?

To nemají podložky? To by měli!

Kdy pojedeme do Indie?

Brzy. Za tyhle články mi dobře zaplatí.

- Chci vědět, kdy pojedeme. - To ti teď neřeknu, ale pojedeme.

Slibuju.

„Milá Anito. Posílám ti vánoční přání.

Rozumím ti

a chápu, proč mě nekontaktuješ.

Přestanu ti psát.

S pozdravem Nira.“

„Milá Anito.

Tento dopis tě asi překvapí,

nebo spíš šokuje.

Jsem Ebbina biologická matka.

Po dlouhém pátrání

se mi podařilo zjistit, kde bydlíte.

Ani jedné z vás se nikdy nebudu vnucovat,

ale chci, abyste znaly můj skutečný příběh.

Otěhotněla jsem velmi mladá a utekla z domova.

Šla jsem k jedné hodné paní,

která mi pomohla porodit Ebbu.

Já jí dala jméno Šivana.

Pak jsme se protloukaly po ulicích.

Bylo to těžké, ale pomohl nám jeden hinduistický chrám.

Nechali nás tam skoro dva roky, ale déle už to nešlo.

Pak jsem se jí musela vzdát.

Pořád přemýšlím, jak asi dopadla.

Chci jen vědět, jak se má. “

- Ahoj, jak se vede? - Ahoj.

Hele.

Co ty na to?

Co je?

Stalo se něco?

Co je ti?

Kdo to je?

- Anita. - Běž zadem.

Dále.

- Ahoj. - Ahoj.

- Je tu Ebba? - Je uvnitř.

- Nechceš pomoct? - Jen trochu. Chyť to uprostřed.

Nevím, co se stalo.

- Jsi v pořádku? - Jasně.

- Teď je ti líp, ne? - To bych řekl.

Vždycky jsem se chtěla vrátit,

ale máma se pořád na něco vymlouvá.

Mám odtamtud vzpomínky.

Jak se vozím na kolotoči.

Určité vůně ve mně probouzejí touhu, ale nevím po čem.

A zničehonic mám dvě mámy.

Camillo, Ebbo!

Ne…

Co?

Ahoj.

- Ahoj. - Ahoj.

Co se stalo? Měly jsme jít do města.

- Šla jsem plavat. - Proč jsi nic neřekla?

Chtěla jsem, ale ty jsi spala, a pak zavolala Camilla.

Ano, protože se stala nemilá věc.

Copak?

Včera se se mnou rozešel kluk.

Bylo mi smutno a zvala jsem Ebbu k sobě.

Co je to za kluka?

Rickard.

Vlastně je to dobře, je to debil.

Ale člověku je stejně smutno.

Chápu. Ale samozřejmě jsem nesvá, když zmizíš.

- Nesvá ani ne, ale vrtalo mi to hlavou. - Šla jsem si jen zaplavat.

Ebbo, pojď se mnou dnes na večeři.

Ne.

Ale jo, zajdeme.

Tak jo.

Tak se zatím měj.