Jeff Dunham: Beside Himself

PŮVODNÍ KOMEDIÁLNÍ SPECIÁL NETFLIX

Zdravím, dallaští bezvěrci.

Prosím, přivítejte na pódiu

pana Jeffa Dunhama.

Jak se máš, Dallase?

Jsem rád zpátky ve svém rodném státě

Texasu.

Jste skvělé publikum.

Vím, že hodně z vás tu je schválně.

Víte, o čem tahle šou je a koupili si lístky.

Díky, že jste přišli.

Jiní si doma říkali: „V telce nic nedávají.

Ožereme se a půjdeme na toho loutkáře.“

Takže...

Živím se tím, že si povídám pro sebe.

Takže některé formy mentálních poruch se vyplatí.

Tomu tleskáte?

Jste blázni. To se mi líbí.

Než se dostaneme k hlavnímu programu,

chci si s vámi promluvit o chlapcích a děvčatech.

Když byly moje dcery ještě miminka,

chodili za mnou přátelé a rodina

a říkali: „S miminky jsi to zvládnul skvěle.

Ale počkej, co přijde teď.“

Říkal jsem: „Co přijde?“

„Hrůzná batolata? Ale no tak.“

„Jo, batolecí období.

Jde ti to dobře, ale bude to těžší.

Život už nikdy nebude stejný. Bude to fuška.

Drž se a hodně štěstí.“

Hádejte, co se stalo?

Vůbec nic.

Všechno bylo v pohodě.

Přísahám, že nevím,

o čem to mluvili.

Až ve 12 a 13

je posedl Ďábel...

Před tím mě nevarovali.

Ráno jsem šel k nim do pokoje a popřál dobré ráno...

Přišly ze školy: „Jak jste se měly?“

„Takhle se mnou nemluv.“

„Promiň, nechceš mrkev?“

„Chceš říct, že jsem tlustá?“

„Jdu do garáže se psy, ti mě mají radši.“

Tak to šlo několik let.

Pak jim bylo 17 a 18.

Nejspíš sestoupil Ježíš, zabil ty tři ďábly

a moje dcery se vrátily.

A to proběhlo asi takhle.

Říkal jsem: „Dobré ráno, děvčata.“

„Dobré ráno, tati.

Dáš nám peníze?“

Ďábel byl lacinější.

Ale s Audrey jsme se před šesti lety vzali...

V pokeru je dobrý full house, ne?

Jedna trojice, jedna dvojice.

Já mám tři holky.

Skoro před čtyřmi lety Audrey porodila dvojčata, kluky.

Mockrát děkuji.

Díky.

A ano, vím, že až dostudují vysokou,

bude mi 75.

To nic. V pohodě.

Ale teď mi ti samí, co mě varovali před holkama,

říkají: „Hele,

holky jsi zvládl,

ale chceme tě varovat, co přijde teď.

Kluci jsou mnohem horší než holky.

Hodně štěstí.“

Víte, co jsem jim řekl? „Víte co?

S holkama jste se pletli a s klukama to bude stejné.

Záleží na rodičích.

Vy jste to dělali špatně.“

No tak, jsou to děcka.

O kolik můžou být kluci horší?

No ty krávo.

To není vtipné.

Víte, co teď mám v domě?

Dva malinké psychopatické teroristy.

To mám.

A navíc tam bydlí Achmed.

Učí je různé věci.

Doma mám regulérní gang.

Nedělám si legraci.

Rozmlátí, na co přijdou. Pračku,

náš mixér.

Stahují porno.

Nemám tušení, jak k tomu došlo.

A malý Jack je běžec.

Pořád pobíhá kolem.

Už ho ani nemůžeme brát před dům.

Není tam pták, letadlo, auto, pes, míček...

On prostě běhá.

Je jak Forrest Gump na drogách.

S Audrey jsme teď alkoholici.

Dřív jsme moc nepili,

ale teď jo.

Víte, jak se říká, že někde je pět večer?

To nevymysleli alkoholici,

ale rodiče batolat.

Řeknu vám, že koupat batole

je mnohem větší sranda, když jste namol.

Řeknu vám, co se jednou stalo.

Byl to velký večer.

Audrey koupala kluky.

Právě domyla malého Jamese.

Otočila se, aby umyla malého Jacka,

a než se nadála, James vylezl z vany

a běžel do ložnice.

Nahatý a mokrý James

běhal dokola a křičel.

Je to psina. Taky jsem ho to naučil.

Audrey se otočí k Jackovi a říká: „Zůstaň tady,

maminka se hned vrátí.“

Jde do ložnice za malým Jamesem,

zvedne ho a jde zpátky do koupelny.

Tady přestanu.

Při výchově našich dětí

jsou jisté cíle a okamžiky,

na které se těšíme.

Jedním z nich je první slůvko.

Po pěti dětech

jsem si uvědomil, že první slovo není tak důležité.

Proč?

Protože můžou jen imitovat nějaký zvuk,

opičit se.

Důležitější než první slovo

je první věta, kterou sestaví.

To je pro mě důležitější.

Jsem moc šťastný, že ten večer

oba moji kluci řekli tu samou větu

skoro ve stejnou dobu.

Audrey držela Jamese v náručí

a mířila zpátky do koupelny.

Jack byl ve vaně.

Slyšela, jak Jack řekl

svou první větu.

Říkala, že ta slova řekl dokonale,

takže mu skvěle rozuměla.

Toto pronesl malý Jack

sám ve vaně:

„Jé, hovínko.“

Přijde do koupelny.

Jack tam stojí ve vaně,

vodu po kolena,

a ukazuje na nově vzniklou bobkovou loďku.

Jack uvidí, jak přichází máma

a rozzáří se.

Ukáže a řekne to znova,

ale radostněji.

„Jé, hovínko!“

James to slyší, otočí se,

vidí tu loďku a rozzáří se.

Řekne to také.

„Jé, hovínko!“

Audrey se zděsí, rychle umyje kluky,

hodí je do postele, umyje vanu,

jde dolů a začne pít.

Druhý den se vrátím domů

a den probíhá normálně.

Za dva dny se probudím se zánětem spojivek.

Pro ty z vás, co nevědí,

jak spolu tyhle dvě věci souvisí,

to vysvětlím.

Dva dny nato se probudím

a nemůžu otevřít oči.

Jsou zalepené hnisem.

To je nechutné.

Přijde Audrey a říká, že mám zánět spojivek.

Já na to: „Co to je?“ A ona: „Tohle!“

Tak jdu k doktorovi.

Sedím tam v křesle. Vejde, podívá se na mě

a říká: „Pane Dunhame, máte zánět spojivek.“

Já říkám: „Co to je?“ A on: „Tohle.“

„Doktore, jak jsem k tomu přišel?“

„Nevím, je to hrozně nakažlivé.

Ale nejspíš to máte od svých chlapců.“

„Oni zánět nemají. Od nich to mít nemůžu.

Kde jinde bych to chytil?“

A on říká: „Ne, pane Dunhame,

tenhle typ zánětu spojivek

dostanete při kontaktu s exkrementy.“

Já na to: „Chcete říct,

že mám v oku hovno?“

A on: „Ano, když tomu tak chcete říkat.

Máte v oku hovno.“

„Doktore, to není možné.

Jsem velmi čistotný.“

„Na tom nesejde.

Tady máte kapky. Nashle.“

Přišel jsem domů.

- Audrey se ptá, jak to šlo. - Říkám: „Mám v oku hovno.“

„Proč to děláš?“

„Já si ho tam nedal schválně.“

Třetí příběh, co s tím trochu souvisí.

Máme Jack Russell teriéra jménem Buddy.

Kdo to plemeno trochu zná,

ví, že to je drsný pes.

Ničeho se nebojí, kromě jedné věci...

Mých kluků.