The Tree of Blood (El árbol de la sangre)

Kdy zemřeli rodiče Amaii?

Před dvěma lety.

Tohle byl Amaiin pokoj.

Je to tu živé!

Nemůžu se dočkat začít!

DĚTI RUSKA NEJSEM PO SMRTI

-Můžu. -Pamatuj na dohodu. Žádná politika.

Ano, žádné politické ideologie.

Začnu. Připrav se.

Léto 1991.

Moje matka Nuria Bellmuntová

byla v jejich rodinném domě v Lloret de Maru

na Costa Brava,

když někdo její rodiče,

moje prarodiče,

přejel a zabil.

Matce řekli, že to byla nehoda.

Zůstala sama...

v domě

a létem před sebou.

Přátelé a příbuzní ji utěšovali,

ale ona se zamilovala do Rusa.

Dimitrij nebyl Rus,

byl to pitomý Gruzínec.

Poprvé mu dala, co chtěl,

aby se ho zbavila.

Ale podruhé byla zmatená a vyděšená.

Zaplatila dvakrát.

Potřetí měla velké štěstí.

Jednou ráno se objevil řidič a bodyguard jejího otce...

Olmo Mendoza.

Viděl jsem, jak vaše přejeli.

Čekal jsem na ně v autě.

Byla to gruzínská mafie.

Hned si sbal věci.

Popadni, co můžeš.

Kam mě vezeš?

Na Costa Brava se nevracej aspoň deset let.

A co můj dům?

Bude to sídlo bosse gruzínské mafie.

Zavolám policii.

Když zavoláš, zabijí tě.

Co to děláš?

Chci se vykoupat.

Byla úplně sama

s autem svých rodičů.

Neuměla řídit.

"Neuměla řídit."

A tvoje matka?

Kde tehdy byla?

Moje matka byla La Maca.

Byla na hudebním vrcholu.

Nabízíš mi výlet

Přes moje lůno

Lížeš

Zatímco jsem v nebi Ty mě zkoumáš

Světový sex, můj sex

Počali mě během posledního alba.

Světový sex, můj sex

Můj biologický otec byl neznámý člověk.

Matka si pamatuje, že s ním píchala, nic víc.

Byla mimo,

byla na drogách.

Málem jsem zemřela při porodu.

Dvakrát mi museli otvírat hrudník.

Teď moje oblíbená postava.

Ahoj.

Jsi La Maca?

Jsem fanoušek tvojí muziky.

Vlastně tebe.

Velký fanoušek.

Moje matka hned viděla,

že ho potřebuje.

Víctor Mendoza byl pro nás dar z nebe.

Teď moji prarodiče:

Pío Santolaya a Candela Lópezová.

Ve venkovském domě v Seville.

Víctora hned přijali.

Pro babičku to byl anděl od boha.

Děda ho měl jako vlastního syna.

Jedeme.

Hije!

Co se děje?

Nic.

Jako by se jí její dítě najednou bálo.

Ticho!

Ticho!

Ticho!

Ticho!

Ne!

Ticho!

Maco!

Hej!

Nic se neděje.

Z těch hlasů se zblázním!

-Z těch hlasů se zblázním! -To nic.

Zblázním se z toho!

Víctor a děda dali matku na její přání do léčebny.

Budeš v pořádku,

jo?

Budeš v pořádku.

Víctor se mnou zůstal

jako svobodný otec.

Děda mu dával plat,

dal mu práci ve firmě prodávající domy...

a jeden mu i dal.

Teď o dětech z Ruska.

To je tvoje téma.

Po silném bombardování Bilbaa od ledna 1937

evakuovala baskická vláda 20 tisíc dětí po moři do Evropy.

V červnu, pár dní před pádem Bilbaa do rukou povstalců,

bylo 1500 dětí posláno do Ruska.

Tolik dětí bude v exilu vychováno jako sirotci! Tolik

rodičů bude truchlit, že poslali své děti tak daleko!

To je Jacinto Mendoza a Julieta de Paulová.

Zamiloval se do ní, když ji poprvé slyšel hrát.

Tady ve 12 letech hraje svoji vlastní skladbu.

Už jako děti je najala KGB.

Oba jako pár.

Jejich synové Víctor a Olmo

dostali taky tvrdý vojenský výcvik.

A líbilo se jim to.

Víctor říká, že pro Mendozovy to byla šťastná doba.

Po pádu Berlínské zdi Rusko

nepotřebovalo špiony ve Španělsku,

tak šli Víctor a Olmo pracovat do matčina města Lloreta.

A co Jacinto a Julieta?

Za dva roky se přistěhovali

na pobřeží u Alicante.

Koupili vilu na nábřeží v Dénii,

kde se narodila Julieta.

V zahradě není slyšet ani šumění

Všechno až do rána ztichlo

Jen kdybyste věděli Jak drahé jsou mi tyto moskevské noci

V zahradě není slyšet ani šumění

Všechno až do rána ztichlo

Jen kdybyste věděli Jak drahé jsou mi tyto moskevské noci

Z té doby víme o Olmovi málo.

Přestal dělat řidiče a bodyguarda.

Co ještě?

Pracoval jako gigolo.

Pro bohaté ženy.

A stál za to.

Olmo byl neodolatelný pro každou, kterou potkal.

Měl 300 mg testosteronu na kubický centimetr krve.

Dvojnásobek průměru.

-Podle krevního testu. -Vážně?

Jo.

A kolik...

máš ty?

Co myslíš?

Marcu.

Teď jsme začali.

NEJSEM PO SMRTI AMAIA ZUGAZOVÁ

Vzpomínám si, jak máma četla ten rukopis.

Teď přijdeš ty?

Jo.

Já, Marc Bellmunt,

jsem poznal, když se jí rukopis líbil.

Byl od mladé baskické autorky Amaii Zugazové.

Už tam byla Amaia.

Zaklepala tvé mámě na dveře.

Napsala to tady

u toho stolu. Svůj první román.

Získal spoustu cen.

Až moc.

Byl přeceňovaný.

Máma se zamilovala.

Stalo se to jednou.

Pak už nikdy.

Zjistil jsem to později.

Miluje to ve vodě.

-Jako já. -Já vím.

Čeká na nás Víctor.

"Víctor nepřiměl mámu mě vidět

nebo odejít z léčebny a být s námi."

"Chudinka byla pomatená.

Byla to směs

paniky a studu."

A viny, ne?

Že zavrhla svou dceru.

Víctor říkal, že zavrhla sebe jako matku.

"Pak jednou večer

dostal Víctor báječný nápad."

Teď přicházíš ty.

Už jsem tam byla.

Ale tady už mi bylo šest.

Pamatuju si to dobře.

Rebeco, čeho se máma nejvíc bojí?

-Mě? -Ne!

Hlasů, ne?

Co kdybys oslovila mámu svým hlasem?

Když si uvědomí, že je to jen a jen tvůj hlas,

možná bude dál poslouchat.

Co mám říct?

Ať ti zazpívá

na dobrou noc.

-Ahoj, Víctore. -Mami, tady Rebeca.

Rebeco. Je to tvůj hlas?

Jo, a tohle tvůj.