Expats

DOMOV

Nemohla jsem na tebe přestat myslet.

Na to, jak se máš, co děláš.

A upřímně, nevím, jestli jsem chtěla, aby ti bylo dobře.

Ale jsem ráda, že jsi mi odepsala na zprávu.

Nevěděla jsem, jestli jsi pořád v Hongkongu...

Stěhujeme se s Clarkem zpátky do Států. Musíme,

kvůli našim dětem.

Aby mohly dál žít.

Myslím, že všichni musíme žít dál.

Dokonce i ty.

Co je?

Zazpívej to ty.

- Neumím to. - To bys měla.

Nikdy jsem se necítila víc jako Korejka než v Hongkongu.

To je první věc, co si tvoji kamarádi o mně řekli.

„Ta kámoška Charly je Korejka.“

Podle nich je to super.

Víš, že být Korejka a být americká Korejka

jsou dvě totálně odlišné věci?

Aspoň něco o Koreji víš, ne?

Slyšela jsi o těch protestech?

Lee Han-yeol a Park Jong-chul?

Jsou tak inspirativní.

Já nevím. Queens je od Jižní Koreje dost daleko.

Chtějí tě jen poznat.

Ve Státech by tohle bylo považováno za mikroagresi.

Vy Američani jste moc přecitlivělí.

Já jsem přecitlivělá?

Chcete vodu?

- Ano, prosím. - Dostali jsme novou zásilku.

- Díky! - Musím jít za šéfovou.

Vážně musíš jít?

Už dlouho mi nedala žádnou směnu, což je divný.

A taky nemám prachy.

Uvidíme se.

No tak.

Bude trvat měsíce, než splní naše požadavky.

Očekáváte řešení v nějaké dohledné době?

To vám nemůžu říct.

Řeknete nám o svém nedávném zatčení?

Vždycky jsou potřeba osobní oběti, ale někdo se tomu musí postavit.

Naše generace nese v tuhle chvíli hlavní zodpovědnost.

Musíme bojovat...

Mercy!

Mercy!

Pojď dál!

Dostala jsem vaši zprávu. Děje se něco?

Nemám čas se s tebou mazlit, tak to řeknu rovnou.

Máme na tebe stížnost.

Ten chlap na večírku Tregunter?

Osahával mě, když jsem mu servírovala čekanku.

Měla bych ho zažalovat.

A pravda se ukáže.

Fakt.

Volala klientka, že se jejímu hostu ztratily peníze z peněženky.

Popsala tě úplně přesně.

Jak to? Co řekla?

Znala tvé jméno.

Co? Jak?

Máš štěstí, že nevznesla obvinění.

Ale já nic neudělala.

To je tak nespravedlivé. Jak si mám vydělat?

Už takhle mám sotva na nájem.

Máma přijede za pár týdnů a já se toho děsím.

Chtěla bych pro ni mít nějaké dobré zprávy.

Což nikdy nemám.

Někdy vyhledávám ve zprávách strašné příběhy

o sériových vrazích nebo o dětech, co vypadly z okna,

když je jejich nezletilá matka opustila,

nebo o ženě, která chovala doma šimpanze

a když měla mít návštěvu, dala mu sedativa,

ale ty léky mu neudělaly dobře

a roztrhal její přítelkyni obličej.

Myslím, že se cítím lépe,

když čtu o tom chaosu,

o všech hrůzách, co se kolem dějou.

A já se můžu tvářit, že můj život není tak zlý.

Že to, co jsem udělala, není tak zlé.

Asi se pak cítím trochu míň sama.

Jsem ráda, že nemáš se šéfovou problém.

Určitě nechceš?

Dobře.

Sním je všechny.

Poslední dobou hodně jíš.

Nejím.

Líbí se mi to.

Předtím jsi byla moc hubená.

To znamená, že jsi spokojená.

Dáme si nejdřív sprchu?

Hej.

Mercy!

Davide? Co tady děláš?

Snažil jsem se tě sehnat.

Můžeme si promluvit?

Co se děje?

Říká mu, že musí odejít.

Asi tě nemá rád.

Promiň, já jsem David.

Charly.

Volal jsem a...

Mohla bys jít napřed?

- Jasně. - Hned přijdu.

Jo.

Vím, že oba potřebujeme čas, abychom to zpracovali.

Potřebuju vědět, jak ses rozhodla.

Předtím tě to moc nezajímalo.

Připadalo mi, že s tím ani se mnou nechceš mít nic společnýho.

Já vím. Byl jsem kretén. Omlouvám se.

Došlo mi, jaký je to dar.

- Dar? - Jo, to dítě.

Nebo už jsi...

Proboha. Tys to udělala?

- Co? - Co?

Neudělala.

Takže si ho necháš?

Já nevím.

Mercy, na to už je pozdě. Jsi těhotná čtyři, pět měsíců.

Mám kontakt na porodníka, kterého tu všichni znají.

V nemocnici Matilda.

Je to luxusní nemocnice. A on je prý nejlepší.

Samozřejmě to zaplatím.

To nemusíš.

- Nemůžeš si to dovolit. - Poradím si.

- Přestaň, Mercy. Potřebuješ mě. - Nechci tě potřebovat.

Já jsem otec. Mám právo být součástí všech rozhodnutí.

Ty máš právo? Víš to jistě?

Víš co? Dělej si, co chceš.

Konečně s tebou souhlasím.

Já se tu snažím udělat, co je správné.

Dokonce jsem ti vypsal šek,

abys nemusela řešit peníze.

Díky. Ale jestli do toho půjdu, tak sama.

Fajn. Tak já můžu jít do prdele.

Fajn. Jak chceš.

Čau. Takže to byl David.

Slyšela jsem.

Měly bychom se vrátit na demonstraci.

Počkej, chci si s tebou o něčem promluvit.

O tom klukovi?

O Gusovi?

Ne.

No, tak jsme se vlastně potkali.

Kdo?

Já a David.

Byl tam tu noc, co Gus zmizel.

Byl na mě hodný,

odvezl mě domů.

Jestli mi chceš říct, že jste spolu předtím byli,

tak v pohodě.

Nebyli jsme spolu.

Tak to nebylo.

Je ženatý a bylo to...

Jsem s ním těhotná.

Cože?

Jako právě teď?

Ale řekla jsem mu, že ho tady nechci.

Jak dlouho to víš?

Já nevím.

Pár měsíců.

Pár měsíců?

Teď už chápeš, co ti říkám.

Je to v prdeli.

Ať běžím, jak chci, té kletbě stejně neuteču

a pořád je tady

a všechno se vždycky podělá, než mám vůbec šanci...

Šanci?

Šanci být šťastná.

Žít svůj život. Zbavit se toho.

Jak mi můžeš říct, že jsi nedostala šanci?

Tak jsem to nemyslela.

Všechno svádíš na nějakou kletbu, jako kdyby sis nemohla zvolit svůj život,

svoje vlastní štěstí.

Na rozdíl od spousty ostatních lidí, ty máš nekonečno možností.

Ne, prosím nechoď.

Máš takové štěstí a ani to nevidíš.

Máš americkou školu, americký pas.

Máš svobodu.

A teď čekáš dítě s nějakým bohatým cizincem.

Kdo za to může tentokrát?

Jeho žena? Ta je součástí tvého prokletí?

Nebo já?

Nebo je to tak, že neumíš myslet na nikoho jiného než na sebe?

Charly, chci jít s tebou.

Proč?

Aby ses pak mohla vychloubat, že jsi demonstrovala?

Není to tvůj boj a nikdy nebyl.

Jsi turistka.

Tvoji budoucnost to neovlivní. Můžeš si klidně odjet.

To je další požehnání, který určitě nevidíš.

Popravdě jsem na vás nikdy nemyslela.

Vypustila jsem vás z hlavy, protože jsem o vás nic nevěděla

a bylo to tak lehčí.

Dokud mi kamarádka neřekla, že je to na hovno,

a měla pravdu.

Neumím si představit, co si o mně myslíte.

Jak moc mě musíte nenávidět.

Což byste měla...

Taky bych byla naštvaná.

Podívejme, kdo se vrátil.