The Debt

VOJENSKÉ LETIŠTĚ ATAROT IZRAEL, 1966

Dýchej zhluboka.

Nesmíme zapomenout, jak byli mladí.

Můj otec Stephan Gold

byl nejmladším velitelem jednotky Mossadu.

David Peretz na misi oslavil své 29. narozeniny.

Když má matka prošla kontrolním stanovištěm

do Východního Berlína, ovládaného Sověty,

bylo jí teprve 25 let.

Měli odvahu postavit se nepředstavitelnému zlu.

Muži, jehož sadistické pokusy

znetvořily či zabily tisíce lidí,

muži, jenž se zapsal hrůzným písmem do dějin lékařství…

coby chirurg z Birkenau.

Jejich mise spočívala v jeho dopadení a navrácení do Izraele, kde měl být souzen.

Skončila však na ulicích Východního Berlína.

Tito tři se odvážili znovu otevřít tu nejstrašnější ránu Izraele,

která stále bolí.

A už jen tím, že se odvážili této stvůře čelit,

ji pomohli porazit.

Tuto knihu věnuji své inspiraci,

své matce Rachel Singerové.

Mami.

Mami,

jsem hrdá na to, že jsem tvá dcera.

TEL AVIV 1997

- David Peretz? - Ano.

Čekal jste mě?

Ano, čekal.

Půjdete laskavě se mnou?

Jdeme.

Všechno v pořádku?

Promiňte, já asi…

Kdy toho necháš?

- Čeho? - Kouření.

Přestala jsem pít. Co ještě chceš?

No dobře, už brzy.

To doufám. Udělej to pro svého vnuka.

Založila jsem to. Vezměte to třeba od 11. kapitoly.

Dobře. Děkuji.

Musíte být vážně hrdá.

Ano. Skutečně se vyznamenala.

Jsem na ni velmi hrdá.

Jistě jste byla neocenitelným zdrojem informací.

Víte, máma se výslechům bránila.

Všechno vím od táty.

Se mnou jako jedinou novinářkou v Izraeli nemluví.

Nečekala jsem, že přijde.

Posaďte se.

Ani já ne.

Páni, asi se blíží volby.

Tati, tak jsi přece přišel.

Ano.

- Rachel. - Stephane.

Hele, ty jsi odbornice. Možná mi něco objasníš.

Co je to tady na obálce za krasavce?

- Dopadlo to dobře? - Byla senzační.

To je dobře. Ano. Moc dobře.

Ráda bych vám všem poděkovala,

že jste přišli na slavnostní křest této úžasné knihy.

Jsme jistě všichni nadšeni,

že jsou tu dnes s námi dva hrdinové tohoto příběhu.

A co víc, jeden z nich se nám uvolil z knihy předčítat.

Slečna Rachel Singerová.

„31. prosince večer

déšť ještě zhoustl.

Byli tak dokonale odříznuti od světa,

že si Rachel až při pohledu z okna

uvědomila, že je silvestr.

Na nebi zářil ohňostroj

a všichni ostatní v Berlíně slavili.”

Co se stalo? Kam jedeme?

K Davidovi.

- K Davidovi? - Vím, že za tebou včera byl.

Co to má být? Žárlivý bývalý manžel, nebo tajný agent?

Co chtěl?

Řekl mi, že hodně cestoval a učil.

Mluvili jsme spolu pár minut, a pak jsem musela jít.

Jestli mi nevěříš, zeptej se ho sám.

Proč to udělal?

Moje auto čeká venku.

Pojď sem!

Děkuji.

Prosím.

Mělas dobrou cestu?

Ano. Všichni tě pozdravují.

Ty ses ostříhala.

Sluší ti to.

Děkuju.

- Jsem David. - Já jsem Rachel.

BERLÍN, SOVĚTSKÝ SEKTOR VÝCHODNÍ NĚMECKO, 1965

Stephane. Tohle je Rachel.

- Kde budu spát? - U mě v pokoji.

Nastěhuju se k němu. Váš pokoj je tam.

Co říkáš na svoji novomanželku?

- Až moc mladá. - A moc hezká.

Toho sis nevšiml.

Víš, čeho jsem si všiml? Žen si nevšímáš. Toho jsem si všiml.

- Jak dlouho se známe? - Nevím.

Dva roky. Byli jsme všude možně a ty ses za ženskou ani neotočil.

Nechceš mi něco říct, než si vlezu do té postele?

Teď sis asi všiml.

Jasné?

Teď zezadu.

- Odkud jsi? - Z Argentiny.

- Fakt? A odkud? - Z Córdoby.

- Cos tam dělala? - Můj muž je průmyslový inženýr, chemik.

Fakt vypadá jako chemik.

Moc ji šetříš, Davide. Snaž se. Cos dělala předtím?

Žila jsem v Maďarsku, kde můj muž studoval chemii.

Cos dělala pro Mossad?

- Spojku. - A co konkrétně?

Překladatelku.

Překladatelku?

Takže jsi poprvé v terénu?

Dobrý. To bylo dobrý.

Vítej mezi nás.

Počkám tu.

Brzy budu zpátky.

Paní Rogetová.

Dobrý den, paní Rogetová,

já jsem doktor Bernhardt.

Dobrý den, pane doktore.

Uvolněte se, prosím.

Bude to jen malá prohlídka.

Když vám bude něco vadit, stačí říct.

Ano.

Výborně.

Tohle je moje ruka a tohle speculum.

Bude vás to trochu studit.

Můžu se zeptat, kolik vám je let?

Dvacet pět.

A jak dlouho

se s manželem snažíte mít dítě?

Skoro dva roky.

Vejcovody máte v pořádku,

děložní hrdlo je mírně přehnuté dozadu.

Opravdu?

Ano, ale to obvykle nebývá příčinou neplodnosti.

To se mi ulevilo.

Máte mírný přízvuk, paní Rogetová.

Odkud jste?

Z Argentiny.

Právě jsme se sem přestěhovali.

Tohle možná trochu zabolí.

Argentina… Buenos Aires?

Ano.

Úžasné.

V mládí jsem tam jednou byl.

Šli jsme na operu.

Jak se ten operní dům jmenuje?

Teatro Colon.

Přesně tak.

Nádherné…ano.

Bohužel budeme potřebovat víc testů…

Vyhovuje vám to?

Prima.

Hodná.

Tak co?

Všechno v pořádku?

Jsem znovu objednaná na středu.

Dovolte, prosím.

Západoberlínský dopravní systém.

Když postavili zeď, některé stanice se ocitly na nesprávné straně,

ve východním sektoru.

Jsou uzavřené a hlídané vojáky.

Zastřelí každého, kdo se pokusí o útěk.

A odtamtud ho odvezeme.

Je to uzavřená stanice. Západoberlínské vlaky tou stanicí projíždějí,

- ale nestaví tam. - Obvykle.

Raz, dva, tři, čtyři…

Vlak projede za 14 sekund.

Stanice je střežena ve dne v noci.

Schody na nástupiště jsou zahrazeny.

Náš řidič neohlášeně zastaví pod mostem.

Poslední dva vagóny budou asi tady. Budou prázdné.

Až vlak zastaví, stráže neuvidí tenhle plot

ani to, co se děje za ním.

A za tím plotem je poštovní sklad.

Celý den tam jezdí dodávky.

Ta naše bude jen další dodávka s dalším balíkem.

A v Západním Berlíně ho převezeme na leteckou základnu Tempelhof

a soukromým letem do Izraele.

To by byl obal. Teď už nám chybí jen ten dárek.

Zkus si to.

- Jak ti to sedí? - Krásně.

Jsi agentkou Mossadu, a po všech těch letech výcviku

ve střelbě a bojovém umění krav maga

děláš na první velké misi švadlenku.

Mám černý pás v krejčovství.

S ozbrojenou ženou se nikdy nehádám.

Promiň.

Co je to?

- Nemá to jméno. - Hovno.

Teď už jo.

Dneska mám narozeniny.

…a studují Mišnu. V patnácti studují Talmud.

- V 18 stojí pod svatebním baldachýnem. - Na to už nemáme věk.

Je ti 29? Do třiceti musíš naplňovat své životní cíle.

A co naplňuješ ty, Rachel?