Vita & Virginia

A nyní v naší třetí sérii diskuzí

s názvem „Moderní manželství“ se pan Harold Nicolson

a jeho žena, vynikající spisovatelka Vita Sackville-Westová,

s námi podělí o svůj názor na základy moderního manželství.

Nepodepsala jsem předmanželskou smlouvu. Vyjednala jsem ji.

A ukázalo se, že je mnohem flexibilnější, než jsem se svou výchovou očekávala.

- Souhlasíš? - Ano.

Manželství není jako kus nábytku, ale spíš jako rostlina.

Živý organizmus, vyžadující péči.

Není to něco, co vlastníme, ale něco, co pěstujeme.

A tím se nám nabízí možnost vypěstovat ho k obrazu svému.

Ano, ale zdá se,

že muži mají tendence považovat sebe za rostlinu a ženy za půdu.

To je špatné nastavení pro obě pohlaví.

Užívám si své vlastnosti, které se považují spíše za mužské.

To i já, drahá.

Přesto bych namítl, že i ta nejmužnější žena

je neskonale ženštější než ten nejzženštilejší muž.

Toto uvažování živí negativní představy,

že ženskost je ze své podstaty pasivní

a že proto by to měla být vždy žena, kdo se vzdá svých příležitostí.

Ale souhlasíš, že radost z mateřství

je dostatečnou náhradou za každou takovou oběť?

Rozhodně ne.

Chceš říct, že tvůj úspěch v roli spisovatelky tě těší víc než role matky?

Můj profesionální úspěch naplňuje jiné tužby.

Nezávislost nemá pohlaví.

- Myslíš, že jsme pohoršili národ? - S trochou štěstí ano.

Přijedeš do Bloomsbury?

Nejsem si jistý, jestli bych snesl večer potřásání rukou

a neustálého filozofování.

Myslím, že bys zjistil, že se v nich mýlíš.

Hodně štěstí u tvé matky.

Nejsou sladcí?

Mami, chci dortík.

- Chlapci, co řeknete babičce? - To je v pořádku. Vezměte si.

Byla jsem pozvána na večírek v Bloomsbury.

Budou tam všichni nejzajímavější umělci a spisovatelé z Hogarth Press.

Neřídí ho ti Woolfové?

Ano, proto mi to tak lichotí.

Ale jsou to socialisté. Bohémové.

Je to šance být přijata

- těmi největšími intelektuály. - Prý je blázen.

Nechtěla bych, aby lidé věřili všemu, co o mně slyší.

V tvém případě by to ale byla pravda.

Virginia je nesmírně inteligentní a já ji musím poznat.

Doufám, že neuvažuješ, že s ní také utečeš?

- Ne, mami. Jistěže ne. - Jestli to uděláš znovu…

Už jsi mi vynadala dost.

Už jsem ti říkala, jak moc lituji toho, co se stalo,

a že jsem na cestě do Francie s Violet předstírala, že jsem muž,

jen abych získala výtisk své knihy.

Mrzí mě, jestli ses kvůli těm klepům trápila.

Myslela jsem, že bych na tvé chování mohla zapomenout,

ale teď ses rozhodla říct o tom celému světu.

Takže sis to přečetla?

Není to román.

Je to chabě převlečený popis tvé směšné aférky.

Už je vytištěný.

Ale nevydaný.

Zabráníš jeho vydání,

jinak ode mě s Haroldem už nedostanete žádné peníze.

A učiním nezbytné kroky, abych ochránila chlapce před tvým vlivem.

Požádám vydavatele, aby zrušil vazbu.

Velmi bych si přála mít dceru, na kterou můžu být hrdá,

ne promiskuitní exhibicionistku, která mi dělá ostudu,

po tom všem, co jsem udělala, aby mě společnost přijala.

Slib mi, že tam nepůjdeš.

Tady jsi, Vito.

Nevím, jestli by byla Nessa nadšená, kdyby tě našla, jak tu slídíš.

Nemohla jsem odolat.

To je manželčin nový portrét její sestry.

To je Virginia?

Vrať se na večírek a seznámím vás osobně, jestli chceš.

Není tak klidná jako na plátně.

To ti můžu slíbit.

Duncane.

Našel jsem Vitu v Nessině ateliéru.

Co s ní teď uděláme?

Čtyřicet ran ihned.

Nessino dílo tě zaujalo mnohem víc než to Duncanovo, že, Vito?

Nevěděla jsem, že pracujete s paní Bellovou, pane Grante.

Neustále. Polovina těch děl je mých.

Ti dva vidí svět podobně.

Podle Virginie je jejich manželství nerovné.

A jaké je tvoje manželství s Nessou?

Přelidněné.

S Nessou se snažíme zachytit skutečnost věci tak, že ji rozebereme…

- Vanesso? - Vystihneme její podstatu.

Radikální zjednodušení.

Teď chudinku Vitu nudíš, Duncane.

Ráno jsem vás slyšela v rádiu.

Právě jsem dočetla váš poslední román.

Proč se vaše knihy prodávají víc než moje?

Popularita nikdy nebyla známkou geniality.

Budete to kouřit?

Těla…

Jaký je to pocit?

- Kam tím míříš? - Přítomný okamžik.

Z čeho se skládá?

Skládá se z tělesných vjemů.

Vánek studí na kůži pod šaty.

Dotek ruky vyvolá pocit, že padáte

do středu země.

Ta chvíle je čím dál tvrdší,

poskvrněná touhou být milována,

držena v blízkosti jiného tvaru.

Cítíš, jak se ti rozlévá po páteři a končetinách?

Vidíš, co je uvnitř toho okamžiku? Cítíš to?

Ano, je tvrdý.

Poskvrněný touhou být milován.

Tak.

Okamžik.

Tělo nás vezme tam a zase zpět.

Naprosto nezbytné a stálé rozptýlení.

Pokud nežijeme v tichosti uvnitř okamžiku,

co získáme umíráním?

Ne.

„Zůstaňte v tomto okamžiku.“ To nikdo dostatečně neříká.

Dobré ráno, sousede.

Dobré, sousedko.

A je to velmi dobré ráno, sousede.

Jaké to bylo u Clivea?

Obohacující.

Dobře.

Setkala ses s ní?

Ano.

Zbožňuji ji. A ty budeš taky.

Byla naprosto tichá, dokud nechtěla něco povědět,

a pak to řekla navýsost dobře.

Pořád nevím, proč se chceš v Bloomsbury zahazovat.

Nebuď tak hrozný snob, Harolde.

Všichni jsou tak ublížení a vážní.

Napadlo mě, že bych ji pozvala do svého autorského klubu, nebudeš-li nic namítat.

- Budu, drahá. - Výborně.

O to bude to pozvání zábavnější.

Neslyším nic než zprávy o jejím šílenství.

Šílenství.

Tak jednoduchý způsob, jak vysvětlit její genialitu.

Genialitu.

Nic proti ní nemám, jen si myslím, že je to s ní těžké.

Ten mladík je rozený idiot.

Poslední zbytek intelektu odevzdal Doře Carringtonové.

Zapomněl namazat válce na lisu.

Nevzpomíná si, kam dal dřevoryty pro tvé eseje.

Doufám, že se prodají lépe než minule.

- Určitě tě bolí hlava od ucpaných dutin? - Určitě.

Byla jsi včera u Vanessy dlouho.

- Měla bys jít do postele. - Nerozčiluj se, Leonarde.

Tady jsou vaše zpropadené dřevoryty.

Asi vám to řekl.

O těch válcích?

Ne. Zapomeňte na válce!

Jak můžu myslet na válce, když jsem byl podveden?

- Dora mě podvedla. - Jak?

Lhala mi.

Řekla, že se nesetká s Lyttonem, a setkala se s ním.

Byla upřímná. Řekla vám, že ho chce vídat.

- A já jsem jí to zakázal. - Chápu, zakázal.

- Já ji miluji. Je moje. - Myslíte, že tohle je láska?

Přesně tak.

A jsem

v agónii!

Příště v inzerátu uvedeme, že se mohou hlásit jen eunuši.

Často si říkám, že láska je jen nedostatečné porozumění té druhé osobě.

To nevědění dohání člověka k šílenství.

Drahá paní Woolfová,

přiznávám, že když mě Clive pozval na večírek vaší sestry,

přišla jsem s úmyslem setkat se především s vámi.

A jak zajímavou bytost jsem našla.

Jednáte s takovou silou a srozumitelností.

Jako byste se nad námi vznášela.

Jak chodíte po tom vyvýšeném hřebeni, aniž byste spadla?

Nyní však, smím-li se zeptat,

Výbor autorů doufá, že vstoupíte do našeho klubu.

Byla byste tak laskavá a stala se jeho členkou?

Kvůli mně, když ne z jiného důvodu.

Banda aristokratů,

kteří si navzájem gratulují k průměrným škrábanicím.

Neříkej, že by to pro tebe nebylo nic jiného než mučení.

Možná budu ráda diskutovat o jejich průměrných škrábanicích.

Vita toho prodává víc než já.

Její poslední kus se prodává lépe než kniha D. H. Lawrence.

- Nevěřím, že ti na tom záleží. - Nezáleží.

Jen mi vadí tvé zákazy.

Nic nezakazuji.

Ale vím, že by tě rozčilovalo,

kdyby tvou geniální mysl vysávali ti zvědaví pracháči.

Nepřevlékla se za muže a neutekla s Violet Trefusisovou?

To se Nicolsonovi na Ministerstvu zahraničí muselo špatně vysvětlovat.

Víš, že nesnáším drby, Ginie.

A ty víš, že poblouzněné aristokraty neberu vážně, Leonarde.

Pak jsme se shodli.

Podle klubových novin se jedná o jídelní klub.

A dle mé zkušenosti do takového klubu nepatřím.

Je mi líto.“

Jsi zklamaná, protože jsi chtěla, aby se paní Woolfová stala členkou klubu,

nebo nejsi zvyklá na odmítnutí?

Co na to řekla Violet?

Jede do zahraničí. Chce, abych jela s ní.