The Pianist

Filmový festival Cannes 2002 Zlatá palma

Varšava 1939

- Pan Szpilman? - Dobrý den.

Jsem tu kvůli vám. Tolik jsem vás chtěla poznat.

- Kdo jste? - Dorota. Jsem Jurkova sestra.

- Jste zraněný. - Ne, to nic není, jen...

Pojď, Doroto, obdivovat ho budeš někdy jindy. Teď není čas.

Jurku, proč jsi ji přede mnou schovával?

- Nevím, co si mám vzít. - Pořád toho máš moc.

- Kolik chceš táhnout kufrů? - Vezmu si ty červené šaty.

Nemám s sebou vzít obrázek strýčka Szymona?

Dělej, jak myslíš.

- Teď na to nemám pomyšlení. - Však on přijde, neboj se.

- Na boty musíme vzít další kufr. - Mami, Wladek přišel!

Zaplať Pánbůh! Wladku! Co se ti stalo?

- Je to jen škrábnutí. - Dělala jsem si starosti.

Říkal jsem jí, že máš doklady. Kdyby něco, přivezli by tě.

Henryku, nemluv tak!

- Nemůžu nic najít. - Wladek je tu!

- Co jsem říkal? -Co to děláte? - Nevíte, kde mám klobouk?

- Bombardovali nás. Nevysílá se. - Varšava není jediná stanice.

- Musíš si zabalit věci. - Kam jdeme?

- Odcházíme z Varšavy. -A kam? - Copak jsi o tom neslyšel?

- O čem? - Psali to v novinách.

- Kde jsou noviny? -Balím do nich. - Ona do nich balí nádobí.

Vláda odešla.

Bojeschopní muži mají na druhé straně řeky zformovat obranu.

V domě zůstaly jen ženy, všichni muži odešli.

A vy chcete formovat obranu s tolika kufry?

- Zabal si, Wladku, není čas. - Já nikam nejdu.

- Tak já taky nikam nepůjdu. - Hloupost. Musíme zůstat spolu.

Ne. Jestli máme umřít, chci umřít doma. Nikam nepůjdu.

- Pánbůh nás chraň. - Tiše! Tohle je důležité.

Právě nás informovala londýnská BBC, že britská vláda

poté, co nedostala odpověď na ultimatum zaslané německé vládě,

vyhlásila nacistickému Německu válku.

To je úžasné!

Francie patrně v nejbližších hodinách vyhlásí válku také.

To je úžasné!

- Mami, bylo to moc dobré. - Ano, výtečné.

Na takové oslavě si musíme dát záležet.

Připíjím na Velkou Británii a na Francii.

Říkal jsem vám, že všechno dobře dopadne.

Pět tisíc tři.

- To je všechno? - Ano, víc nám nezbylo.

Stejně je to moc. Poslouchejte. Nová omezení v držení hotovosti:

Židé mají povoleno mít v držení nanejvýš dva tisíce zlotých.

- Co uděláme s tím zbytkem? - Uložíme to na blokovaný účet.

Do banky? Do německé banky by snad nikdo peníze neuložil.

Můžeme je schovat. Třeba sem do květináče.

Ne, jsou ověřené způsoby. Víte, co jsme dělali za minulé války?

Schovali jsme peníze do nohy od stolu.

- A co když ten stůl odnesou? - Proč by odnášeli stůl?

Němci chodí k Židům a berou si, co se jim zamane. Křesla, stoly.

- Opravdu? - Na co jim bude náš stůl?

- Co to děláš? - Poslouchejte.

To je nejlepší skrýš. V květináči je nikdo hledat nebude.

- Počkejte, něco mě napadlo. - Neříkej! To je mi novina.

- Půjdeme na to psychologicky. - Cože?

Necháme hodinky a peníze ležet na stole pěkně na očích.

- To je hloupost. - Při hledání si jich nevšimnou.

Větší pitomost jsem neslyšel. Samozřejmě že si jich všimnou.

Pitomec.

- A já jsem u tebe pitomec? - Tady je hledat nebudou.

- Nepotrvá to hodiny. -Máme čas. - Potrvá to spoustu hodin.

- Jak je dostaneš ven? -Nevím. - Řekni mi, jak je dostaneš ven?

- Proč ti nic není dost dobré? - Pinzetou po jedné bankovce?

Prosím vás, buďte zticha! Uklidněte se!

- Paní advokátka žádá o klid. - Poslouchejte!

Hodinky dáme do květináče a peníze do houslí.

- A budu na ně moct hrát? - Uvidíš.

Jurku. Tady je Wladek Szpilman.

Děkuju, dobře. A ty?

Nestěžuju si. Vím, proč mi voláš. Ale nic s tím nezmůžu.

Stanici už neobnoví. Vysílat se nebude.

Já vím, ale...

Poláci už nebudou mít rozhlas.

Ale určitě najdeš práci. Klavírista jako ty, Wladku...

Možná ano, možná ne, ale...

Neber si to ve zlém, ale nevolám ti kvůli své budoucí kariéře.

Týdny jsem Jurka prosila a včera mi řekl: ´´Pojď zítra se mnou.´´

A zrovna bombardovali rozhlas.

Byl jsem tak rád, že jsem se s vámi mohl seznámit.

- Opravdu? - Ano.

- Na to nikdy nezapomenu. - Krásně hrajete, pane Szpilmane.

- Říkejte mi Wladku. - Nikdo tak neumí zahrát Chopina.

- Doufám, že je to poklona. - Samozřejmě. -Jen jsem žertoval.

- Nezajdeme na kávu do Paradisa? - Ano, s radostí.

- A co děláte vy? - Absolvovala jsem konzervatoř.

- Jste hudebnice? - Teprve začínající.

- Na jaký nástroj hrajete? - Na violoncello.

Miluju pohled na ženu, která hraje na violoncello.

Židům vstup zakázán

Znáte je. Chtějí být lepší nacisti než Hitler.

- Půjdu tam a budu si stěžovat. - Raději to nedělejte. Věřte mi.

- Takhle vás nesmějí ponižovat. - Na shledanou.

Půjdeme jinam.

- Můžeme se projít do parku. - To nejde.

Podle nového nařízení Židé do parků nesmějí.

- To myslíte vážně? - Ano.

Nemůžeme se posadit na lavičku, protože i to je Židům zakázáno.

- To je absurdní. - Můžeme si promluvit tady.

Na to snad právo máme, ne?

Tak vy hrajete na violoncello, Doroto? To je hezké.

A jakého skladatele máte nejraději? Chopina?

Musíte se naučit jeho sonátu pro violoncello.

Mohl bych vás doprovodit. Hrál bych na klavír a vy na cello.

Pane Szpilmane, jste úžasný člověk.

Říkejte mi Wladku, prosím.

Všichni Židé z Varšavy budou nosit pásku na rukávě.

Všichni Židé jsou povinni být na veřejnosti viditelně označeni.

Nařízení vstoupí v platnost dne 1. prosince roku 1939

a týká se všech Židů starších dvanácti let.

Pásku s modrou Davidovou hvězdou na bílém podkladu

budou nosit na pravé paži.

Hvězda bude od jedné špice k druhé měřit osm centimetrů.

Ramena hvězdy budou jeden centimetr široká.

Žid, který neuposlechne tohoto nařízení, bude přísně potrestán.

Guvernér varšavského gouvernementu

doktor Fischer.

- Já to nosit nebudu. - Nenechám se označkovat.

Ukaž mi to.

Je tam uvedeno, že si máme pásky opatřit sami?

Kde je dostaneme?-Nikde. Nebudeme je nosit.

Vy!

Pojďte sem!

Jak to, že jste se neuklonil?

Odpusťte.

Po chodníku máte zakázáno chodit!

Jdi do strouhy!

- Viděls to? - Co? Já teď pracuju.

Co je to?

- Sem nás dají. - Jak to?

Z nařízení guvernéra varšavského gouvernementu doktora Fischera

bude ve Varšavě vytvořena nová židovská čtvrť,

kde budou povinně bydlet všichni varšavští Židé i nově příchozí.

A tady: Židé, kteří bydlí mimo vyznačenou zónu židovské čtvrti,

jsou povinni se přestěhovat nejpozději do 31. října 1940.

Všichni se tam nevejdeme. Ve Varšavě je čtyři sta tisíc Židů.

Ne, přesně tři sta šedesát tisíc. To bude snazší.

Co si počnu? Řekni mi, co za to nakoupím.

Dělám, co můžu.

Mami...

Mami, co je ti?

Dvacet zlotých.

To je všechno, co nám zbylo. Dvacet zlotých.

Co nakoupím za dvacet zlotých?

Nechci už vařit pořád dokola jen brambory a brambory.

Měli byste mou nabídku přijmout. Víc vám nikdo nedá.

- Je to Bechstein, pane Lipo. - Dva tisíce zlotých.

Co si počnete, až budete mít hlad? Najíte se klavíru?

Jste sprostý zloděj! Táhněte! Radši ho dáme někomu zadarmo!

Jedli jste už dneska? Co je s vámi?

Zbláznili jste se.

Dělám vám laskavost. Dva tisíce a zaplatím navíc dopravu.

Určitě jste dneska nejedli.

Vezměte si ho!

31. října 1940

Doroto!

Dobrý den.

Nechtěla jsem to vidět, ale bylo to silnější než já.

Jak se máte?

- Dobře. - To jsem rád.

Vlastně ne. Zatkli mého bratrance.

Jurek říká, že ho pustí. Je to strašné.

- Nebude to dlouho trvat. - Nemůže. Je to příliš...

Je to příliš absurdní.

Už bych měl...

Jistě se uvidíme.

Brzy.

Na shledanou.

Abych pravdu řekl, čekal jsem to horší.

Jak tu budeme spát?

Já s děvčaty v kuchyni. Vy s tatínkem budete spát tady.

Podívejte.

Pojďte se podívat.

Jdi pryč. Jedeš!

Tati, tatínku...

- Prodal jsi? - Jen Dostojevského Idiota. Tři zloté.

- To je lepší než včera. - Za tři mizerné zloté.

- A jiní vydělávají miliony. - Já vím. -Nic nevíš.

Podplácejí stráže a vozí dovnitř tuny zboží.

Jídlo, tabák, lihoviny, francouzskou kosmetiku.

Lidi tu umírají hlady.

Promiňte, neviděli jste mého manžela? Izák Szerman.

Je vysoký. Vysoký krásný člověk s malou šedou bradkou.

- Lituji. - Promiňte.

Na shledanou. Dobře spěte. Kdybyste ho viděli, napište mi.

Izák Szerman.

Proč musí naší čtvrtí procházet ulice gójů? Nemůžou nás obejít?

Neboj se. Slyšel jsem, že přes ni brzy postaví most.

Jaký most? Zbláznili se?

Němci si myslí, že jsou chytří. Podle mě jsou úplně pitomí.

Moje rodina má hlad a já celé dny čekám, až nás nechají projít.

Proč myslí, že jsem tu? Abych poslouchal tohle fidlání?

Co netancuješ?

- Hni sebou! - Je ti zima?

Zahřeješ se! Tancuj!

- Jen si skoč. - Tancuj...

Tak se mi to líbí. Pojď sem, zatancuj si s ním.