Silent Bruges (Brugge, die stille)

VĚNOVÁNO HELMUTU KÄUTNEROVI (1908-1980)

Huguesi.

Huguesi.

Huguesi.

Blanche.

Neopouštěj mě. Prosím.

Zůstaň tu se mnou.

Můj nejdražší.

To nejde, drahý. Nemůžu.

Drž mě pevně.

- Blanche. - Huguesi.

Já…

Nezapomeň na nás.

Nikdy nezapomeň.

Nikdy, Blanche.

Nikdy.

- Mohu pro vás ještě něco udělat? - Děkuji, Rosalie.

Tady jsou, pane Viane. Čekaly na vás.

Nashle příští týden.

Ven!

Ven.

Všechno tam nechte.

To patří mně

a Blanche.

Mnoho hodin jsem s tebou trávil v radosti,

ani jediná hodina s tebou neměla příchuť hořkosti.

A žádná z těch hodin s tebou nepřinesla takové rmoucení,

žádná z těch hodin s tebou jako ta, co znamená loučení.

Když jsem byl blízko tebe

v ten večer, když jsme seděli,

tys poslouchala mě a já tebe,

když naše duše mluvily.

A nikdy sis nevybrala květinu tak sladkou

jako tu, co ten večer zářila

na tebe, moji milou!

Pro mě i pro tebe, tak rudá a spanilá.

Ta růže, i když je od tebe,

krásná jednou už byla.

Přesto ti můžu slíbit, dokud nás čas nepřemůže,

tři věci mi budou navždy chybět: ty

ten večer a ta růže!

Blanche.

VSTUP NA JEVIŠTĚ

Raz a dva a tři a čtyři.

Raz, dva, tři, čtyři. A raz, dva, tři, čtyři.

Raz, dva, tři.

Raz a dva a tři a čtyři.

Raz a dva a tři, jen tak dál, a čtyři.

Raz a dva a tři a čtyři.

A raz, dva, tři a konec.

Děkuji mnohokrát. Uvidíme se zítra.

ZÁKAZ VSTUPU NEPOVOLANÝM

Pane Viane?

Tady jste, pane Viane. Myslela jsem, že jste je zapomněl.

- Mohu vám pomoci? - Ne.

Děkuji, moc se mi to líbilo.

Opatrujte se. Nashle zítra.

Co chcete?

Dobrý večer.

Chci…

Chci vám něco dát.

Děkuji, ale proč tohle?

Uvidíme se ještě?

No…

- Ano. - Kdy?

Každou středu mám volno.

- Kde se ve středu potkáme? - Tady, u vévody Burgundského?

Dobrá. Nashle ve středu.

Jasně.

- V kolik? - Ve tři?

Dobrá.

Já jsem Jeanne Marchalová ze Zuydcoote ve francouzských Flandrách.

- Jste Francouzka? - Znáte Zuydcoote?

Chtěla jsem tančit ve velkém městě. Tenkrát mi stačilo Lille.

Měla jsem tak nablízko rodinu.

- Rodinu? - Rodiče.

Mají mě moc rádi.

Až moc. Napřed mě nechtěli pustit.

Divadlo je děsí.

To asi chápu.

Lille možná není velké město. Ale co Bruggy?

Bruggy nejsou město.

Bruggy jsou sen, přízrak, scéna.

Nemyslíte?

Taky si to myslíte.

Bruggy jsou mrtvé.

Ještě víno?

Když jsme byli malí, museli jsme pracovat i o prázdninách.

Ještě teď slyší mámu. „Život je krátký, neztrácej čas.“

- A otec… Je tady krásně. - A otec?

Otec říkával: „Život je tvoje práce. Nikdy nikoho nezabila.“

- Co vy? Měl jste to jinak? - Úplně jinak.

Matka umřela, když jsem se narodil.

Ale vyprávěli vám o ní. Jaká byla?

Podle těch, co ji znali, byla laskavá.

A váš otec?

Otec studoval.

Ale byl jste u něj?

Nemluvili jme spolu.

- Kdo vás vychovával? - Rosalie.

- Ještě pořád se mi stará o domácnost. - Neměl jste kamarády?

Jenom otcovy knihy.

Chtěla bych umět vidět budoucnost.

Můj nejcennější majetek je minulost.

- A budoucnost vás nezajímá? - Ne.

Odjakživa jsem ráda tančila,

užívala si tanec naplno.

Stal se mojí prací i životem, jak říkal otec.

- Být tanečnice je zaměstnání? - Pro mě ano.

Ale pro většinu lidí je tanec jen elegantnější prostituce.

Možná ano.

Většina lidí platí, aby se na nás mohli dívat.

Huguesi?

Co jste říkala?

Je pozdě, chtěla bych jít domů. Zítra nám zkoušky.

Jistě.

Uvidíme se zase zítra odpoledne? Stejné místo, stejný čas?

- Dodržíte svůj slib? - Ano.

Já taky.

- Kdybyste měla přestat pracovat… - Přestat tančit?

Jak bych žila?

- Proč to děláte? - Nejsem krásná?

Měli bychom jít na věž Belfried.

Chcete něco, Rosalie?

- Promiňte, nevěděla jsem, že jste tady. - Co chcete?

Nevyzvedl jste si květiny.

Přivezli je sem.

Jistě.

Jistě. Dám je do vázy, Rosalie.

Nechte mě.

Jeanne!

Jeanne!

Huguesi.

Hráč na zvonkohru vás viděl tančit.

To je můj byt po rodičích. Všechno tu zůstalo tak, jak to bylo.

- Bydlíte daleko odsud? - Ne, jen o pár ulic dál.

- Budu tu moct tančit. - To je tanec tak důležitý?

Ano.

Ne jako živobytí?

Huguesi.

Už sem vám vysvětlovala, že je to moje vášeň.

Nebo koketnost.

Huguesi.

Nesmím s vámi koketovat?

Necháváte mě tady bydlet.

Říká se, že když se člověk oblečení nezbaví hned po pohřbu,

musí si ho nechat až napořád.

Zavolejte kočár.

Jsou krásné.

Asi dost let staré.

Závan minulosti.

- Opravdu krásné. - Chci je na někom vidět.

Na mně?

Ano.

Zdám se vám v nich krásná?

Komu patří, Huguesi?

Myslel jsem… že patří vám.

Ale Huguesi…

Nikdy jsem je neviděla.

Pojďte.

Není to tak důležité.

To posoudím já sám.

Nevíte, co je v životě důležité.

Sundejte je. Ta maškaráda trvala už dlouho.

Maškaráda?

O čem to mluvíte?

O těch šatech!

Kdy jste ztratil svůj vnitřní klid?

Když mi před třemi lety zemřela žena.

Od té doby mi život nemá co nabídnout.

A Bůh?

- Myslíte na něj někdy? - Ano.

Jako na někoho, kdo mi přinesl neštěstí.

To je rouhání!

Odpusťte, je to silnější než já.

To jediné, co vás může zachránit, je boží láska.

Můžu za to, že už tu lásku necítím?

Věříte v posmrtný život?

Ano, věřím.

Tak musíte i věřit, že vaše žena žije.

A že na vás čeká.

Otče, neřekl jsem vám vše.

Zamlčel jsem to nejdůležitější.

Musím se vyzpovídat.

Chcete si tu ženu vzít?

Ne, mám se snad připoutat k někomu, koho nemiluji?

V životě jsem miloval jen svou ženu.

Pak je vaší povinností to s tou ženou ukončit.

Vaší bezpodmínečnou povinností, jinak nemohu dát rozhřešení.