Voyage to the End of the Universe (Ikarie XB 1)

Země není.

Země nikdy nebyla!

Michale, stůj!

Michale, slyšíš? Zachráníme tě!

[zvláštní, umělé zvuky a futuristická hudba...]

Michale? Michale, slyšíš?

Michale! Michale, stůj!

Michale, vzpamatuj se!

- Půjdu s tebou. - Radši ne.

Pro dva by to bylo... Zdržoval bys mě.

Je tu i jiná možnost, jak ho zachránit.

A možná i nás.

Za hodinu jsem zpátky.

Co dělá?

Michale!

Michale! Slyšíš? Zachráníme tě!

- Michale! Slyšíš? -

Jiné spojení už nemám.

Budeme tedy čekat.

[tiché tóny klarinetu a zvláštní, neznámé zvuky]

Proletěli jsme biliony kilometrů.

Jsme téměř na konci cesty.

Uplynou léta a děti se budou učit, že jsme byli první,

kteří se vydali do vesmíru hledat život na planetách Alphy Centauri.

[zvláštní zvuky, podobné těm, jaké vysílají radiové antény]

Ženeva. Podle posledních zpráv světového astronautického centra,

probíhají startovní manévry Ikarie podle programu.

Po osmi letech příprav přestává být Ikarie družicí Země.

Ikarie XB 1 je vlastně malým kosmickým městem pro 40 obyvatel.

Alpha Centauri byla zvolena za cíl výpravy

nejen proto, že je nejbližší hvězdou.

Rozhodující bylo, že se podobá Slunci a že má několik planet,

na kterých se předpokládá existence života.

[hukot startující rakety, kosmické zvuky]

Po celou dobu stavby se Ikarie pohybovala kolem Země

jako stacionární družice.

- A co bude dělat tatínek na Ikarii? - Nic.

- Jak to nic? - No, nic.

Ale až přistanou na nějaké planetě, bude sbírat kytičky a zvířátka.

Jak známo, vrátí se Ikarie za 15 let.

Vlivem dilatace času však její posádka, řečeno populárně,

zestárne jenom o 28 měsíců.

Mars. Náš stálý zpravodaj oznámil,

že Ikarie XB1 překročila dráhu Jupitera.

Oblast sluneční soustavy opustí ještě během dneška.

[hukot rakety, kosmické zvuky]

Centrální automat.

Konec zvýšeného přetížení.

Normální režim.

Vypínám autoregulaci.

No a je to.

Děvčata vstávat!

Tak co, Štefo, jak je? Co?

- Měla strach. - A ty ne? - Já?

No prosím tě, jenom si nehraj na hrdinu!

A hlavně ne před manželkou.

- Start je nepříjemný pro každého. - Myslela jsem, že to bude horší.

Zástupce velitele McDonald do hovorny.

- Kdybys věděla, co všechno jsem si slíbil, že ti řeknu. - Já vím.

- A teď říkám jen samé hlouposti. - Co to máš?

To jsem zvedl u nás na zahradě. Kamínek.

Co?

Co se na mě tak díváš?

- Až se vrátíš... - To znám.

Budeš starší než já. Nebudeš se mi líbit.

- To ale není k smíchu. - Budeš pořád stejná.

Budu mít patnáctiletou dceru.

- Co je? Reno! Reno! -

Navigační sál! Volám navigační sál! Co je?

Ztrácíme spojení se Zemí. Pospěš si.

Už jsem se bál, že si ani neřekneme na shledanou.

Tentokrát tě budeme čekat dvě.

Těšil jsem se, že jí budu učit chodit.

A teď ji poprvé uvidím, až jí bude patnáct.

- Naučíš jí tancovat. - Ta by se mi poděkovala.

Jak je ti? Jsi rád, že ses dočkal? Že letíš?

Škoda, že nemůžeš letět s námi.

Co je?

Nic. Pozdravuj Štefu.

Řekni jí, že... Že jí přeji šťastnou cestu.

- Štefě? - Nezapomeň.

- Reno... -

Reno.

- Myslel, že poplete automat. -

- Nadiktoval uzené banány. - Sušený hovězí vývar.

- A víte s čím? - S medem.

- A zmrzlinu na česneku. - A steak s medem.

- A tohle mu vypadlo. - Dobrou chuť!

Takhle si představovali kosmickou stravu naši předkové.

Romantici.

No a jsem po obědě.

Anthony. Dobrou chuť.

- Je 26. června, 2163. -

Ranní teploty kolem 15 stupňů...

Tady je zázrak minulého století.

- Kovový muž, který nejenom... - Počkej, nesahej na něho.

Obrať to, obrať to, obrať to...

Už ho máš zase s sebou?

Pokud se pamatuji, každý člen posádky má právo vzít s sebou

za prvé: libovolné množství osobních předmětů.

- Za druhé: - Tohle je osobní předmět?

Mám ho už osmdesát let.

- To je tedy pěkná starožitnost. - Cože?

- Ale co si s ním tady počneš? - Jak to? Vždycky se mnou létá.

Ale tady jsou všichni roboti centrálně řízeni. Specializováni.

Ále, co je mi do nich. Patrik je univerzální, umí všecko.

Jenže není k ničemu.

- Patriku, jdem. - Jdeme.

- Tam ne. - Tam ne.

- Kdo to je? - Ta nová.

Jaká nová? Já o žádné nevím.

Ta, co letí místo McDonaldovy ženy, historička. Proč?

Jen tak.

Jo, to nevím, člověče.

- Neříkej, že to nejde. - Jde, ale na Zemi.

Tak Petře, stačila by nějaká pampeliška nebo sedmikráska...

Jaká sedmikráska?

Ale... Chce, abych mu vypěstoval kytku.

- Pro koho? - To je vedlejší. - Pardon.

- Petře... - Já mám jen jednobuněčné.

- A co kdybys jí dal štěně? - Cože?

No štěně. Jedna fena je teď bude mít.

- To ne, já bych chtěl něco... - Poetického.

A co vezou astrobiologové?

Samou poezii. Hrách, čočku, proso, rýži.

- Žaludy, kukuřici, cibuli. - Semena slunečnic.

Slunečnice, to je přeci taky kytka, ne?

Zatáhnu, nic.

Zatáhnu ještě jednou, nic.

- Chápeš, jsem v pekle. - Hm.

Kouknu na teploměr pláště. 1200.

- No nazdar, chápeš. - Hm.

A neříkej pořád chápeš.

A víš, co jsem udělal?

Zapojil jsem pulsátor. Naplno.

Eriku, poslouchej... Dvacet dětí a učitelka.

Tahám jedno za druhým. Fofr, chápeš?

Křičím, maminko! Učitelka taky, chápeš?

A jak to bylo dál?

Ta slunečnice je hotová. Ještě ji potřebuješ?

- Já nevím. - Tedy, je pěkná.

- Kdo? - Ta slunečnice.

- Jen aby si to nerozmyslel. - Já v jeho letech.

Pomoz mu.

Šedesát. Šedesát. Evo, máš za dveřmi návštěvu.

- Důležitou. - Já?

- Pozor! - Neboj se. -

No, to jsme ti udělali kytičku.

- Přepni to dovnitř. - Nelze.

Soukromá kajuta.

- Páni, není to trošku nedokonalé? - Naopak.

To tě stejně nemine, Anthony.

- Já už měl po obědě. - Neměl.

Utekl jsi jako vždycky. Tak honem, honem.

No měl, zeptej se.

Měl opravdu, dvakrát.

- Dvakrát. - Dokonce!

Jste všichni stejní! Dostaneš avitaminózu.

Člověk aby vám tady dělal mámu.

Víš, že jsem byl odmalička nejraděj sám.

Brigito!

Je to divné, ale byl.

Vždycky jsem si myslel, že mi nikdo nerozumí.

Ale jdi!

Tak Anthony!

Ještě je vidět Zem?

- Ne. - A Slunce?

- Lidé jsou jako hvězdy. - Jak to?

Někdo se může kolem někoho točit celá léta...

Kdo se točí?

- To byla metafora. - Metafora?

- Ty už jsi tu zas? - On sem chodí?

Denně. Co má dělat? Je takový opuštěný, nikdo mu nerozumí.

Ta špendlíková hlavička, to je Slunce?

Mohu ještě?

Jen se dívej.

"Za noci zpívá na granátovníku:

Má lásko, věř mi, byl to slavík, byl.

Ne, byl to skřivan, skřivan předjitřní,

slavík už spí.

Hle, zlaté, nepřející ty prsty dne jak rozhrnují tmu.

Své svíce vysvitla noc

a v mlží kol hor se na špičky postaví ráno."

- Kde je Herold? - Má službu. Listopad?

Země.

Kolikátého tam asi je?

Ráno bylo 18., po obědě Vánoce, takže teď tam asi slaví Silvestra.

To to letí.

Tak to už jsem vlastně stejně stará jako má nejmladší sestra.

Šach!

Stejně je to divné. Letíme k Centauru.

Proč ještě nikdo nepřiletěl k nám? Na Zem.

Naše sluneční soustava je málo zajímavá.

Hraj.

A kromě toho je příliš daleko od centra galaxie.

26 tisíc světelných let. Hraj!

Tak vidíš, jsme vlastně zapadákovem vesmíru.

Michale!

Díváš se na Alphu?