Arianna

Narodila jsem se dvakrát.

Vlastně třikrát.

Poprvé jako malý chlapec

v Římě během nezvykle teplého ledna.

O pár let později jsem se narodila znovu. Tentokrát jako malé děvče

v zalesněných kopcích střední Itálie.

Matka mě pojmenovala Arianna.

Potřetí jsem se narodila doopravdy,

v létě, když se otec vrátil do domu u jezera,

ve kterém jsem vyrůstala.

Ale to bylo 20 let před tímto narozením.

Podáš mi klíče?

Díky, zlatíčko.

Tak co na to říkáš?

- Je překrásný. - Překrásný? Počkej, až uvidíš zbytek.

Tohle byl tvůj pokoj.

- Dřív vypadal větší. - Byly ti tři roky.

- Tohle si pamatuju. - To není možné. Byla jsi ještě malá.

Pamatuješ?

Hrávali jsme tu hru…

- Anděl. - Asi ano.

Něco jsem ti zapomněla dát. Dárek.

Díky, mami.

- Líbí se ti? - Jsou pěkné.

Mohla by sis je vzít na oslavu.

- Aspoň si je zkus. - Uvidíme.

Marcello.

Strýček Arduino je tu.

- Řekl jsi mu, že tu jsme? - Neřekl jsem mu nic.

Musel to zjistit, když jsme jeli nakupovat.

- Je hrozně otravný. - Dáme si víno a řekneme, že jsme unavení.

Ahoj.

Jsem rád, že jste si vzali dům zpátky.

Aspoň spolu můžeme trávit léto.

Když už jsme u toho, drahý Arduino,

chtěl bych vyrazit na malou exkurzi.

- Vážně? - Ano.

Tahle chuděra to tu nikdy neviděla.

Vezmu ji na ostrovy na jezeře.

- Přesně tak. - Nemůžu se dočkat, až si zaplavu.

Jasně, zaplaveš si.

Ale taky musíš na památky, že ano?

Dobře.

Kdy chcete jet?

Zítra.

Pamatuješ si na toho chlapce, co si za mnou chodil hrát?

Bylo jich tu snad tisíc.

Ale tohle byl můj nejlepší kamarád…

Mattia.

Ano, Mattia.

- Jo. - Žije tu ještě?

Odstěhovali se ještě před námi.

To je škoda.

- Moc malin tu není. - To ne.

- Někdo tu určitě byl. - Tvůj otec.

Všechno jsem připravil.

Plná nádrž. Světla svítí,

kdybyste se náhodou vrátili pozdě.

- Kotva je nová, ta stará se rozbila… - Neboj. Poradíme si.

Teď už je to na vás.

Kam poplujete? Na ostrov Martana?

Nevím.

Martana je úžasná. Úplná divočina…

- Asi pojedeme na Bisentinu. - Ta je překrásná.

Je to úžasné místo.

Znáš ten příběh?

- Ne. - Žila jedna královna,

kterou manžel ze žárlivosti nechal

uvěznit ve skále.

Na stěnách našli stopy po škrábání nehty.

Lidé věří, že tam stále žije její duch…

- To je ostrov Martana. - Máš pravdu. To je na Martaně.

Když jsem Celeste řekl, že tu jste,

byla nadšená.

Přivedu ji k vám.

Ahoj, užijte si to!

Převezmi řízení.

Miloval jsem tuhle loď,

tak jsem strýčkovi Arduinovi řekl: „Musíme ji ukrást.“

Chudák Arduino udělal vše, co jsem mu řekl.

Já byl ten starší. Měl ze mě strach.

A kolik vám bylo?

Mně čtrnáct a jemu deset.

- Byl ještě dítě. - Ale někdo přece musel hlídat.

Hned jak jsem vyplul, začal řvát:

„Rybáři! Rybáři!“

Myslel jsem, že jim ujedeme a schováme se na Bisentině.

„Dřív, nebo později se rybáři unaví.“

Ale mohli vás sledovat.

To ano. Tamhle se objevila malá loď

se třemi naštvanými rybáři. Představ si tu cestu zpátky.

Mamka mi přijde nesvá, co jsme přijeli.

Myslíš?

Možná.

Není snadné vrátit se na místo, které jsi chtěl nadobro opustit.

- Byli jste tu šťastní? - Samozřejmě že ano.

Jsem marná. Nedokážu to.

Potřebujeme nebeskou modř.

Nebeskou modř?

- Modrou jako nebe. - Ale ta je moc tmavá.

Ano, ale ne mezi mraky.

Aspoň se třpytí!

Táta říkal, že jste byli na lodi.

Jo, jeli jsme na ostrov. Na támhleten.

Mohli jste mi zavolat.

Mohli jsme zajít k mému klukovi na party.

Ty máš kluka?

Říkala jsem, že mám hodně novinek.

Jak dlouho?

Tři měsíce.

- A jaký je? Povídej. - Je sexy.

Není vysoký, ale je sexy.

Díkybohu, protože ty jsi prťavá.

- Hlavně že ty jsi vysoká. - Jsem vyšší než ty.

Možná o dva cenťáky.

- Jen o dva, jo? - To je pravda.

Koukej.

Jo, o dva centimetry.

- O čtyři. - Změř hlavy.

Ne, ty jsou kulaté, to není fér.

Jasně že jsou kulaté.

- Dobře, pět. - Jasně.

Kde jste se seznámili?

Už jsem ho znala.

Narazili jsme na sebe na party a dali se do řeči,

pak jsme šli do klubu Tamure

a pak…

jsme tam zbyli jen my dva. Bylo to tak…

Romantické.

- Ještě jednou? - Dobře.

Otoč se.

Můžeš.

- Jsi vzhůru brzo. - Myslela jsem, že spolu posnídáme.

Jak dlouho jste se se Celeste neviděly?

Asi od Vánoc.

Teď se budeme vídat častěji, když jsem tady.

Takže to je šest měsíců?

Přibližně.

Všimla sis, jak se změnila? Má tak velká prsa.

Ari, netrap se tím.

Každý se začne vyvíjet jindy. Ne všichni jsou stejní.

Zase mě bolí.

To je nejspíš normální.

Ukaž.

Mluvila jsi o tom s tátou?

Ne, mluvím o tom s tebou.

A já ti říkám, ať to řekneš tátovi, je doktor…

Vím, že je doktor, ale už dva roky mi říká to samý.

- Promluvím s ním. - Nemusíš s ním mluvit.

Proč ne, Ari?

- Co mám teda udělat? - Neřeš to.

Tati, už nechci chodit k Danielemu.

Chci jiného gynekologa.

Přijde mi, že se nikam neposouváme.

Jak to myslíš?

Mně přijde, že děláte pokroky.

Jaké?

I když tě trochu bolí,

přijde mi, že ti prsa rostou.

- Jako by na tom záleželo… - Tobě na tom nezáleží?

Vloni jsi nemluvila o ničem jiném.

Bolest je znamení, že hormony fungují.

Tak proč jsem to ještě nedostala?

Víš, co říkal Daniele? Tyhle věci chtějí čas.

Takže to možná nikdy nedostanu?

To řekl kdo?

Co je na tom, že chci jiného gynekologa?

Nic, jen je to blbost.

- Dobře, zapomeň na to. - Daniele je skvělý doktor.

Zná tě už 20 let. Myslíš, že najdeš někoho lepšího?

Kde je problém?

Už jsem ti řekla, kde je problém.

Tak řekněme, že jsem ti nerozuměl.

Co tě tak trápí?

Bolesti, nebo nepřicházející menstruace?

Nic mě netrápí, tati.

- Musíš se uklidnit. - Ale já jsem v klidu. Jen říkám…

Tiše.

Ten je velký.

- Připravena? - Ano.

Zapoj rameno.

Raz, dva, tři! No tak.

Sem, skvěle.

Podej mi nůž.

Chceš to udělat ty?

Co mám dělat?

Stěna.

Ari, podej nějakou vodu, ať ten hnus můžeme umýt.

Dej ji sem.

Díky.

Roberto, tady máš vodu.

- Nello, co tu krucinál děláš? - Marcello se vrátí po 20 letech.

- Myslíš, že ho nepřijdu proplesknout? - Obejmi mě.

- Ahoj, kluci. - Ahoj, Nello.

Gratuluju. To je pořádné zvíře.

Ona ulovila to největší.

Neříkej mi, že jsi dcera tohohle ubožáka?

Kde máš bráchu?

Jakého bráchu? Je jedináček, nebo jsi zapomněl?

Dejte mu napít.