A Sight for Sore Eyes (Inquiétudes)

Model je v poměru 1: 25, ale měl by být viděn v lidském měřítku.

Chci do stěn zakomponovat izolační materiál.

Světlo bude trvalé. Žádné vypínače.

Chci také vytvořit mechanismus, který bude všechno otáčet pomalu.

Takže když budu spát

a ucítím, že se mi zastavuje mozek,

mé tělo se může dál hýbat.

Mozek se ve spánku nezastavuje, pane Kellere.

Já vím, jen to tak říkám.

Jak vnímáte ten projekt?

Je to buňka? Je to úkryt? Je to snad krypta?

Protože neexistuje… Nevím, jak se jmenuje.

Není to způsob ukrytí před světem?

Možná ano.

A svět…

Ano? Svět?

Co vás k této práci motivuje?

Nemůžu dělat nic jiného.

A hlavně ty moduly. Proč ta bílá?

Nevím, mám rád bílou.

Mám rád ticho a když se věci dělají správně.

Venku mi všechno připadá tak nějak špinavé a průměrné.

Tady můžete zůstat celé hodiny, dny,

jen se dívat na zeď, pak o tom budete moci vyprávět.

Mělo by to být možné.

Když přijde krása, potřebujeme místo, kde ji přivítáme.

Když to nenaplánujeme, nestane se to.

Já to tak vždycky dělal, víceméně.

Zavíral jsem věci

do bíle natřených krabic… Vycpaných vatou.

Teď už mám krabic plné zuby. Chci něco velkého.

Na co?

Na něco krásného.

Bruno!

Co to má bejt?

Nedávej si na své auto můj plast.

Co to má bejt?

Tyhle věci by měly hnít venku, ne u mě.

Jsi blázen. Takový krásný nábytek!

Ručně dělaný nábytek.

Takový se už dnes nedělá, víš?

To doufám.

„To doufám…“ Otevři dveře.

Bruno!

Pozor na pusu, jo?

Ten nábytek byl mého otce,

vyrobený na míru po letech šetření!

Takže to tam vrať, a to hned!

Jíš vážně pozdě.

Jo, mám spoustu práce.

Nezajímá tě, jak se vede tvému tátovi?

Nezapomeň tu tašku.

- Co? - Chceš ji?

Co je to?

Bruno, co se to tu děje?

Nic. Rozmyslel jsem si to, to je celé.

Ty modely mě začínají štvát.

No a?

No nic.

Bude to můj projekt ve třetím ročníku.

Vlastně bych rád…

A tady bych to chtěl trochu rozbít.

Bude se jmenovat „Mizerné léto, čerstvá barva“. Dobrý, ne?

Máš to dovolený?

Kde budou pracovat tví malí přátelé?

- Nevím. - Ty nevíš?

Přišel jsi o rozum nebo co?

Odnesl jsi všechna jejich díla bez…

Hele, Bruno, vím, že je to umění, ale…

tohle není možný.

Už tak si chodíš, kdy chceš. Někdy přijdeš, někdy ne.

Pracuješ na projektech a pak…

Pak co?

- Ty… - Nerozmyslel jsem si to.

Chci to takhle.

Promiň, ale nemůžeme ti povolit každý nesmysl.

To není nesmysl.

Chápeš, co říkám? Vyhodí tě, jestli nepřestaneš.

Rozumíš?

Jo, rozumím.

Nejsi tu sám.

V pořádku. Končím.

Cože?

- Odcházím… - Cože?

- Odcházím. - Nemusíš si to tak brát.

Odcházím. Tak to chceš, ne…

Nikdy jsme po tobě nechtěli…

To je dobrý. Končím. Odcházím!

Všichni budou spokojení.

Jo, to je nesmysl! Máš to moc rád. Nevěřím ti.

Je to nesmysl?

Nemám peníze. Nemám dům.

Mně už nikdo nepomůže. To je nesmysl?

Nevím, co ti na to říct, já…

Nakonec je to možná lepší.

Jestli potřebuješ peníze, možná mám řešení.

Zahradní architekt, dekoratér interiérů. Vždyť to znáš, ne?

Je to dobře placené. Záleží na tobě. Můžu si s ním o tom promluvit.

Bruno!

Přestaň!

Kde je nábytek?

Jaký nábytek?

Co jsi udělal s nábytkem?

Ten zatracený nábytek jsme museli rozebrat,

kus po kusu, abychom ho sem dostali, tak kde je?

Jo, já vím. Můžeš o tom přestat mluvit.

Sakra, Bruno. Nedělej blbýho. Jestli ten nábytek prodáš,

zavolám policajty! Jasný?

Sakra!

Tvůj nábytek je mi u prdele, jasný?

Byl na hovno. Chtělo se mi z něj zvracet.

Ty zmetku!

Do prdele!

Koukej vypadnout.

Slyšíš, co říkám?

Zejtra budeš pryč!

A kdo mě vykopne? Ty?

Já a poldové, jestli na to dojde.

Tak je to.

- Ty debile! - To odvoláš!

Řekl jsem, odvolej to!

Pusť mě! Šmejde. Chceš se prát.

Chceš vědět, kde máš ty cetky?

- Jo… - Víš, co jsem s nima udělal?

Šli jsme za děvkama!

Fakt? Ty hajzle!

Nechali si vykouřit od dobrý děvky!

Ty šmejde!

Pořádná kuřba, jestli víš, co to znamená!

Zmetku! Šmejde!

Problémy tvý mámy mě nezajímají!

Co to má bejt?

Pan švagr, co? To stačí. Sklapni!

- Ty se vrať do pokoje! - Hele!

A podívejte se, jak se mnou teď ta děvka mluví.

- Jestli se ti u mě nelíbí, tak padej! - Tak u tebe?

- Přesně tak, nelíbí! - Tak vypadni!

Nejsem spokojená!

Okamžitě to seber!

Jsi magor! Drž sakra hubu! Děvko!

Dělám si, co chci a kde chci! A k čertu s vámi oběma!

Jo, vypadni!

Bratři Kellerové! Dva bratři, dva ožralové!

Kdo tě bude chtít, ty děvko?

Smrdíš chlastem!

- Smrdím chlastem? Jo? - Jo!

Jo!

Koho jsme sbírali ve čtyři ráno ze škarpy?

- Kdo to byl? Kdo? - Ožralo!

Ty zmrde!

V devět ráno už chlastáš, takže…

- Jdi do prdele! Dej mi pokoj! - Vypadni odsud!

- Vypadni odsud! - Přestaň!

Nebojím se tě.

Nebojím se tě.

Co tu dělá to tvoje blbý dítě? Co zase dělá?

To je jedno, mizím!

- Tak vypadni! - Padám odsud!

Vypadni, ty děvko!

- Zavolám policajty. - Ale co…

Slyšíš? Já to udělám!

Posbírám se

a vypadnu odsud! To udělám!

Mám toho dost!

DUBEN 1992

Jmenuji se Élise Gardetová. Je mi sedm let.

Jmenuji se Élise Gardetová. Je mi sedm let.

Sleduj to světlo.

Tak je to správně.

- Připravená? - Ano.

Tak znovu popiš ten den.

Kde jsi?

Ve svém pokoji.

Sleduj to světlo.

Jsi ve svém pokoji?

Ano.

Je tam s tebou máma?

Ne.

Tak co se děje? Co vidíš?

Vidím její auto. Je modré.

Ne, červené. Je červené.

Červené? Určitě?

- Ano, červené. - Zůstaň tam.

- Je tam on? - Ano.

Vešel dovnitř? Co dělá?

Nevím, co dělá. Křičí.

Křičí. A víš proč?

Zhluboka se nadechni.

Co se děje teď? Kde jsi?

Jsem na chodbě.

Zůstaň tam.

Ne!

Co děláš?

Schovávám se.

Kde se schováváš? Ve svém pokoji?

Ne, v koupelně.

Co teď cítíš? Je ti vedro? Zima?

Ne.

Ten muž, co dělá? Vidíš ho? Pověz mi o tom.

Nevzpomínám si.