Under the Sun (Under Solen)

„Co se dálo, bude se dít zase,

a co se dělalo, bude se znovu dělat.

Pod sluncem není nic nového.“

Necháš kus deky i mně?

Ty nebudeš spát… Kam to jdeš?

Tak zůstaň na podlaze.

Dneska byl dobrej den.

Čtyři krabičky.

Ty slepice odvedly dobrou práci.

Dneska čtyři, včera tři…

Osmnáct…

Vezmi tři. Olofe!

Kdy se naučíš číst?

Proč se vůbec namáhám, když si to neumíš přečíst?

Přestaň mě peskovat. Kde bych na to vzal čas?

- Věřím tobě. - Taky musíš, ty blbečku!

Ale co kdybys mi věřit přestal?

- Mona včera umřela. - Fakt?

Prý odešla v tichosti.

Nemůžeš se divit. Bylo jí 87. Osm dětí a 21 vnoučat.

Všichni tam byli. Nevím, kde na to vzali místo.

- Na co umřela? - Udušení.

V tom pokoji bylo 29 lidí. Bylo tam vydýcháno!

Mluvíš tady o Moně.

Už musím jít.

Nezapomněl jsi na něco?

Nepřepočítáš si to?

Věřím ti.

- Máš na sobě nejlepší nedělní oblečení. - Jedu do města.

Holky, jo?

- Vrať se do Ameriky! - Vrátím!

Sedni. Hodnej.

Dobrý den, rád bych…

Zdravím.

Zdravím, já bych…

Dárek od Olofa.

Jak zní sedmé přikázání, Eriku?

- Ono je jich tolik? - Eriku, Eriku…

- Díky. - To je pěkný balík.

Kupuju klusáka.

- Ty si kupuješ koně? - Chcete se přidat?

Za kolik?

Čtyři stovky.

- Kolik do toho dáš ty? - Mnohem víc.

Musím to nejdřív probrat s Alice.

Co na to říká Karin?

O tomhle Karin ani náhodou neřeknu.

- Máte na to koule? - Jak to mluvíš, Eriku?

A teď navíc chudák Mona… Jak to Sven zvládá?

Nic moc, ale…

- Už se to čekalo. - Mona byla už dlouho nemocná.

Ale ztráta blízkého vždycky bolí.

Jo, ale je to praktický.

- Jak to myslíš? - Co bychom jinak dělali?

Všem nám dá vydělat.

Já vykopu hrob, Stig z ní udělá krásku, vy řeknete něco pěknýho.

Koukněte!

Au!

- Ruce na volant! - Je to malej ďáblík.

Jak se máte? Rád bych si podal inzerát.

Jistě. Stačí vyplnit tenhle formulář.

Ne.

Udělejte to vy, ať je to správně.

Jistě.

Osamělý farmář, 39 let, vlastní auto,

hledá mladou ženu na místo hospodyně.

Aha.

Tak ještě jednou od začátku, ale trochu pomaleji.

- Znovu? - Ano.

Osamělý farmář.

Třicet devět let.

Vlastní auto.

- Buick. - Asi stačí napsat auto.

Hledá mladou ženu…

na místo hospodyně.

„Osamělý farmář, 39 let, vlastní auto,

hledá mladou ženu na místo hospodyně.“

Tak.

A jak to chcete zakončit?

Co třeba: „Všechny odpovědi budou zváženy.“

Ano.

Kdy přijde?

Totiž, chci říct…

Odpovědi. Kdy je dostanu?

Něco bychom měli dostat do příštího pátku.

- Ahoj, Olofe. - Ahoj.

Takže? Jaké je dnešní slovo na den?

„Všechno má určenou chvíli

a veškeré dění pod nebem svůj čas.“

Pod nebem?

Pod nebem.

Kazatel, kapitola 3, verš 1.

„…hledá mladou ženu na místo hospodyně.“

Je to správně?

Ano, je.

To si dává do novin Olof?

Neříká Bible něco o diskrétnosti?

- Vítej zpátky, Olofe. - Ahoj.

Slyšel jsi, že Mona zemřela?

Ano, slyšel.

- Přijdeš na zkoušku sboru? - Jo.

Mám o tebe starost, Olofe. Jsi na té farmě úplně sám.

Ne.

Zdravím.

Něco jsme zapomněli.

Fotku.

Jistě.

„Fotografii ocením.“

Nemůžeš to svoje auto parkovat tady a dělat takový randál.

To je znesvěcení. Co si lidi pomyslí?

- Chcete ten hrob, nebo ne? - Ano.

- Jak hlubokej mám kopat? - Víš, že dva metry.

- Tohle jsou dva metry. - Ne, nejsou.

- Už jste to někdy dělal? - Ne, není to moje práce.

Mou prací je uložit lidi k věčnému spánku dva metry pod zem.

Ale nejsem tady, abych se s tebou hádal.

Přečti si to.

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění…“

Ne, to ne. Tohle.

Tohle, ten další sloupeček.

„Hledá se: hospodyně.

Osamělý farmář, 39 let, hledá mladou ženu na místo hospodyně.“

Kdo by to mohl být, Eriku? Je to jeden tvůj známý.

Olof.

- A Amíci jsou na Měsíci! - Budou.

Jo, ale to vy už budete ležet tady.

Je to Olof, Eriku.

- Jak to víte? - Potkal jsem ho v redakci.

- Nechte si to pro sebe. - Znáš mě. Jako hrob.

Říkám ti to jen proto, že jsi jeho přítel.

Kde je Olof? Slíbil, že přijde.

- Obvykle chodí včas. - Jo.

Musí mít dneska práci s něčím jiným.

- Tady jsi! - Promiňte mi to zpoždění.

To nic. Tón, prosím.

Dobře.

Tenory!

Dámy!

Nádherné!

Nemám s sebou brýle.

Mohla byste mi je přečíst?

Ne, vždyť…

- Je to vážně vhodné? - Určitě to nebude problém.

- Jste si jistý? - Ano.

„Jsem mladá žena z města Alingsås.

Je mi 29 a už jsem jako hospodyně pracovala.

Umím vařit a vždycky jsem chtěla žít na venkově.

Jsem svobodná a ne moc silná, ale vždycky se snažím dělat, co můžu.

S pozdravem Anna Perssonová.“

- Fotka tam nebyla? - Ne.

- Co myslíte? - Do toho já nemám co mluvit.

Ale být mnou?

Být vámi?

Podíváme se ještě na další dopisy.

„Je mi 33 a nikdy jsem na farmě nebyla,

ale jsem zvyklá tvrdě pracovat a rychle se učím.

V neděli budu poblíž vaší farmy, konkrétně v 17:00 na nádraží Vänersborg.

Mohl byste tam vyzvednout a zajeli bychom na vaši farmu.

Ellen Lindová.“

Už jste tady někdy byla?

Ne, nikdy.

Ne. Lidi moc často ne…

Pojď, Ozzy.

Tudy, prosím.

Všechny tyhle slepice snášejí vejce.

- Snášejí jich hodně? - To ano.

Je krásný den.

- Prosím. - Díky. Je to pěkný dům.

Dvorek je trochu hrbatý. Pojďte dál.

Ty schody vedou do patra a tady…

Tudy se jde do kuchyně.

Zatraceně, kouří se z kamen.

Snažil jsem se udržet kafe horký.

Dala byste si kafe a sendvič?

Ano, prosím.

Ne, prvně si to tu projdeme a necháme tu zatím trochu vyvětrat.

Obývák je tudy.

Obývák…

Je odsud docela výhled.

Nejlepší pokoj je tady.

Moc sem nechodím. Vlastně jen o Vánocích.

Od matčiny smrti se tu s ničím moc nehnulo.

- Kdy zemřela? - Před devíti lety v srpnu.

- Podíváme se nahoru? - Ano, pojďme.

Tady je šicí dílna.

Mně šití moc nejde.

Jen dám tohle zase ohřát.

To kafe a sendviče si dáme, až sejdeme dolů.

Už začínám mít hlad. Slečno Lindová?

Myslel jsem, že jste někam zmizela. Málem jsem mluvil sám se sebou.

Ne.

Tudy, doleva a po schodech nahoru.

- Díky. - Ozzy, běž ven a lehni.

Našlapujte opatrně, jsou…

Lehni!

Tady…

Promiňte.

Roztomilý koťátka.

Roztomilejší než pavouci.

Sessan je sem vždycky vpašuje, když se narodí.