House Arrest

PŮVODNÍ FILM NETFLIX

INDICKÉ PŘÍBĚHY, KTERÉ POLIDŠŤUJÍ ŽIVOT

PRODUKCE INDICKÝCH PŘÍBĚHŮ

Ahoj, Delhi!

Je pondělí osm ráno a jsme na cestě do práce.

Doprava je příšerná.

Ale, samozřejmě, tohle je hlavní město.

Jestli si teď v autě v zácpě děláte seznam

všech bitev tohoto týdne

s vašimi soupeři, kolegy či klienty,

určitě se vám hlavou mihne

maličkatá myšlenka,

proč ta neděle musela skončit.

Proč jsem vůbec vyšel z domu?

Teď jsem mohl ležet zachumlaný v posteli.

Přece - všude dobře, doma nejlíp.

Tak se do toho pusť.

Den 279.

Díky.

Zítra v osm ráno.

- Ahoj, frajere. - JD.

Hádej, kde jsem.

Večer jsi opil nějakou holku

a vzal sis ji domů.

Za prvé, pozvala mě k sobě.

Za druhé, nebyla opilá. Za koho mě máš?

Kde mám začít?

Nemusím holky nutit, aby se mnou spaly.

Koleduješ si o malér.

Už vidím, jak si na tom média smlsnou.

Všechny ty screenshoty, fotky...

Co ty víš, brácho? Jsi zrádce mileniálů.

Neodpovídáš mi na zprávy.

To tvé pravidlo...

Zvedni každý telefon.

Posuň se o pár let.

Až poruším svoje pravidla,

za prvé odmítnu tvůj hovor.

Zatím poslouchej.

Včera večer mě něco napadlo

a nejde mi to z hlavy.

- Co takhle být partnery? - Ne.

Kámo...

- Ne. - Lásko mého života, prober se.

Jak dlouho chceš být zavřený doma?

Nevyšel jsi už šest měsíců.

No tak. Dneska to poruš.

Sejdeme se na oběd. Všechno ti vysvětlím.

Ne.

Brácho, kámo, tohle... Tohle není normální, jasný?

Máš psychický problém.

Chápu, že co se stalo, ne...

JD! JD. Nechci vyjít ven z domu.

Konec. Už jsme to probrali.

Ten Karan, co jsem znával, byl veselý, ctižádostivý...

bylo těžké ho přemluvit, aby už šel domů.

A teď jsi tam zamčený už šest měsíců.

- Hniješ tam zaživa. - Neunavuje tě to mluvení?

Chlapi po sexu obvykle spí. Spi.

Ahoj, Deepa...

Karane, zlato. Vím, že jsi tam. Otevří.

No tak.

- Pinky, ahoj. - Ahoj, zlato!

- Poslyš, jsi můj přítel, že jo? - Jasně.

Přesně to jsem řekla tátovi.

„Tati, neboj. Ten Karan nahoře... je to zlatíčko.

Nesnaží se mě ošahávat,

ani se na mě tak nekouká.

Jo, možná je gay.“ Dneska je to těžko poznat.

Tos řekla svému otci?

Ano. A víš, co řekl táta?

Táta řekl:

„Miláčku, Pinky.“

Táta mi říká „miláčku“. To je sladký, viď?

Ano, moc.

Takže táta řekl: „Miláčku, tihle kluci jsou všichni stejní.

Požádáš je o pomoc a oni pak za to něco chtějí.“

Řekla jsem: „Proboha, tati, takhle to není!“

Neřekla jsem mu, že holky chtějí to samé.

Takže o co jde, že?

Dobře, tos neřekla, ale...

A povídám mu: „Tati,

jsi až někde v Dubaji.

Vůbec Karana neznáš.

Je to zlatíčko a určitě to pochopí.“

Co pochopí?

Poslouchej, zlato.

Řekla jsem ti, že táta je podnikatel?

Zvíře. Řeklas, že je velké zvíře.

To taky je.

Ale je to taky zlatíčko.

- Velký zlatíčko. - To mu přeju, ale...

Co chceš, Pinky?

Mám takový balíček. Nechám si ho u tebe, jo?

Ty jsi pořád doma.

Nikdy nechodíš ven a nikdo nechodí k tobě.

Takže... posaď se.

Balíček?

Jo. Dneska jdu na svatbu...

a předtím přijdou sestřenky.

Takže ho nemůžu mít doma.

Zkazila bych tím překvapení.

Nechám ho tady. Díky.

Ne...

Já nevím, Pinky.

Dám ti, co budeš chtít. Peníze?

- Ne. - Dobře.

- Ne... Co to děláš? - Sex?

- Ne, ne. - Jsem moc dobrá. Máš štěstí.

- Ne, to nemám. - Rambo!

Tohle je Rambo.

Můj bodyguard.

Nesmí mě nechávat s chlapy o samotě,

takže tu bude s námi.

Rambo, zlato, otoč se na druhou stranu.

- Bezva. Pojďme na to. - Co to děláš?

Ten balíček tu nech.

Nech ho tady.

Prosím...

Ty mě nechceš?

Ne, já...

Neznám dost Ramba.

To je tak divné, zlato.

Nejsi normální. Víš to, viď?

Ale díky. Tak zatím!

Rambo, zlato, jdeme.

Namaluju ti oči.

Jsem cvok.

A když nejsem normální...

To on je blázen.

Ahoj, bouchači.

Co je?

Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že doma najdu klid.

Hele, poslouchej...

- Ne. - Protože ti obohatím život.

Jedna novinářka...

Jeden kámoš jí o tobě řekl,

že vůbec nevycházíš z domu.

Když jí řekl, žes nevyšel šest měsíců, byla ohromená.

Samozřejmě jsem jí řekl, že jsi psychopat,

trpíš samomluvou a tančíš nahatý.

Dík, JD.

A ona se s tebou moc chce setkat.

Blábolila něco o tom,

že to je nový trend -

městská izolace.

Tvé oblíbené téma - samota.

V Japonsku tomu nějak říkají...

„Hakuna Matata“.

Ne.

Sakra!

JD.

Moc o to setkání stojí.

A protože jsem tvůj nejlepší kámoš, co jsem udělal?

- JD, nedals jí moje číslo... - A taky adresu. Sejdi se s ní.

Mě dál nepustíš, v pohodě. Ale sejdi se s ní.

- Ne. - Jmenuje se Saira.

- JD. - Zavolá ti.

- Nechci se s ní sejít. - Sklapni.

Proč ti vadí, že k tobě přijde hezká holka?

Nemám zájem. Řekni jí, že to nejde.

Neměl bych ti to říkat,

ale když to nenapíše, přijde o místo.

- Nezájem. - Budeš ji mít na svědomí.

Já ne... já nechci. Ahoj.

Jsi trouba...

Dobrý den. Váš nákup.

Nemám vám uvařit?

Ne, uvařím si sám.

- Třeba lilkové pyré? - Ne, mám vejce a chleba.

Nemám vám tu uklidit, pane?

To není nutné.

- Díky. - Dobře, pane.

Ahoj, to je Karan?

Kdo volá?

Tady Saira. JD mi dal vaše číslo.

- Jamshed Daneja? - Á...

Řeknu vám to rovnou.

Nejsem mnich ani samuraj.

Ne. Samozřejmě.

Prý jste se díval, jak vám kradou auto

a nevyšel jste z domu.

Volal jsem policii. Nejsem blázen.

Tak jsem to nemyslela.

Zajímám se o jistý japonský princip, Hikikomori,

a jeho provozování v Indii.

Hikiki - co?

Hikikomori.

Miliony Japonců - obvykle jsou to mladí chlapci -

se zavírají do svých pokojů.

Víte, uzavřou se před společností.

Žijí jen se svými přístroji, online.

Žádný fyzický kontakt.

Vy děláte totéž už šest měsíců, že?

Pojďme se sejít.

Ano... ne, podívejte, nechci být v novinách nebo v televizi.

Nebojte. Nedělám pro noviny ani televizi.

Kdykoli řeknete, odejdu.

Ale to, co děláte, je moc zajímavé.

- Slečno, to fakt není... - Zítra?