The World's Most Dangerous Borders

Jmenuji se Reza Pakravan.

Jsem spisovatel a filmař.

Je to brutální.

Jsme vydáni na milost hor.

Tohle je naprosto úžasné.

Vítejte v ghettu.

Zapadám.

Vydávám se na cestu napříč Afrikou.

Procestuji 8 000 kilometrů přes osm zemí.

Objevím zapomenuté hranice tohoto kontinentu.

A starobylé tradice.

Úplně hořím!

Čeká mě cesta pustinou.

Toto je nejteplejší místo světa.

Konflikty.

Je to tu cítit potížemi.

A neobyčejnými skrytými zeměmi,

abych odhalil životy zdejších obyvatel.

Zatímco se vydám podél Nejnebezpečnějších hranic světa.

Tohle je to největší dobrodružství.

Moje cesta začíná tady.

Jsme v Sahelu, v jeho nejzápadnějším cípu,

a celý kontinent překročím

po jeho nejnebezpečnější hranici až na východ.

Má cesta začíná v Dakaru,

v hlavním městě Senegalu, domově více než milionu lidí.

Senegal je jedna z nejstabilnějších zemí Afriky,

relativně bezproblémových.

Nejdřív musím najít svého průvodce Henryho.

Zná to tu jako své boty.

Je to nejlepší možný průvodce.

Setkám se s ním v domě otroků,

v místě jejich poslední zastávky, než byli posláni do Ameriky.

Věděli, že svou domovinu a rodiny už nikdy víc nespatří.

Henry je poradce lidských práv. Pracuje pro humanitární organizace

a pomáhá v těch nejvyhrocenějších konfliktech na světě.

V minulosti tu být černochem

znamenalo cestu do pekla.

Kdyby toto místo mohlo mluvit, jako třeba teď mluví moře, ano?

Vlny se překřikují.

Uslyšel bys strašlivý křik.

Uslyšel bys hlasitý a hořký pláč.

- Na to bychom neměli zapomenout. - Ne, nikdy.

Dalších 1 600 kilometrů mé cesty

povede skrz Mali,

osmý největší stát Afriky.

Chceme následovat tepnu Mali, mocnou řeku Niger,

až do starobylého města Timbuktu,

kde se nachází bojiště Mali a Al-Káidy.

A jsme v Mali! Druhá země.

Náš první den v Mali.

- Je to tu zelené, že? - Velmi.

Stavební boom v hlavním městě

zažehl hledání a poptávku po cihlách.

Ty z pískového koryta řeky Niger vyrábí

místní rybáři.

Špagety?

Toto je snídaně rybářů. Rezo, pojď ochutnat.

Teď cítíš, jak energie prostupuje tvou krví

a pumpuje ti svaly, tak se připrav.

Objevili jsme něco opravdu šokujícího.

Pod rozpáleným sluncem tu pracují děti.

Lopatou nakládají auta pískem a dostanou za to úplné drobné.

Tohle je otroctví.

Ano, nemají pouta, nejsou připoutaní.

Ale systém je nastaven tak, že je to moderní otroctví.

Je to svoboda v přestrojení. To není svoboda.

Páni, žijí tu lidé, podívejte se na to.

Tady opravdu žije celá rodina.

Jak je to možné?

Dostáváme se k vodě a vidíme další činnost,

která nás překvapuje.

- To jsou zlaté doly, že? - Ano.

Tyto ostrovy byly vytvořeny

čistě těžbou zlata.

Pracovní podmínky jsou naprosto otřesné

a dělníci jsou neuvěřitelně mladí.

Jejich vzdělání bylo nahrazeno životem plného manuální práce.

Žádné učení? Škola? Ne?

Kvůli dezertifikaci a klimatickým změnám

museli lidé zanechat zemědělství, protože je pěstování plodin náročné.

Byli vytlačeni sem, protože se poušť

každý rok rozpíná o kousek dál.

Ženy zde patrně perou oblečení důlních dělníků,

připravují jim jídlo. Tamhle je kuchyně.

Arašídová omáčka?

Takže myjí nádobí,

perou oblečení a myjí se ve stejné vodě,

která prošla stroji na vodě, které čistí nalezené zlato.

V té vodě je rtuť,

protože se používá k čištění zlata.

Můžeme jen hádat, jaké zdravotní problémy to způsobí.

Vy tu spíte? Spíte tady?

Tohle je jeho obydlí.

A na místní poměry je to palác.

Je tu těžký život?

- Je těžký. - Ano.

Nemůžu tomu uvěřit, 22 let a žije v těchto podmínkách.

Pije vodu z této díry.

Příležitostí je tu velmi málo,

a tak musíte vzít vše, co se namane.

Toto je realita života v Sahelu

pro novou generaci mladých lidí.

Jsou chyceni v síti komplexních ekologických a geopolitických faktorů,

které nemají jak ovlivnit.

Jsme na cestě do vesnice Farako,

jejíž bohatství se zakládá na hrnčířství.

- Vidíte to? - Co to sakra je?

Páni!

Toto je jeden z rybářských rybníků.

Kolem vesnice je jich několik

a lidé sem chodí chytat ryby.

V období sucha mohou v rybníce jednoduše chodit

chytat ryby pomocí sítí, košů, nebo dokonce i holýma rukama,

pokud jsou dostatečně rychlí a odvážní.

A v období dešťů jsou spojeny s řekou Niger,

kterou jsme právě překročili.

Ale v období sucha jako nyní právě teď stojíme na břehu řeky.

Vracíme se k řece Niger, která nás zavede k městu Mopti,

jednomu z hlavních přístavů Mali na soutoku dvou největších řek země,

řeky Niger a Bani.

Mopti je na cestě do Timbuktu naší poslední zastávkou.

Žije zde národ Bozo.

Rybářská komunita nomádů,

jejichž existence zcela závisí na řece.

Jejich způsob života je už po staletí neměnný.

Bozové jsou sice převážně muslimové,

ale zachovali si spoustu animistických tradic.

Stejně jako mnoho dalších komunit v Sahelu.

Se soumrakem se vydáváme do hotelu,

ale je zřejmé, že obchody nekvetou tak jako kdysi.

Toto je nádherný hotel

a jak jsem si tu všiml,

je určený turistům.

Vidím tu příjemný balkón a bar, opravdu pořádný a velký bar,

bar na střeše, restauraci a tak dále.

Ale je tu úplně prázdno. Míváte tu teď nějaké turisty?

Kdy jste tu měl posledního hosta?

Minulý měsíc.

Minulý měsíc? Posledního hosta jste měl před měsícem?

Majitel hotelu vysvětlil, že Fulbové s vazbami na Al-Káidu

cílili na hotely oblíbené u západních turistů,

což lokální turismus úplně zničilo.

A i právě tady, kde jsme teď,

můžou tu na nás zaútočit Fulbové?

Ano.

Povstání na severu Mali nás přimělo změnit plány

a místo Timbuktu se vydáváme na další prastaré místo.

Na území Dogonů, domova jednoho z nejneobyčejnějších kmenů Afriky.

Dogonů.

Ale toto území není úplně bezpečné.

Nachází se poblíž nebezpečné hranice s Burkinou Faso.

Území Dogonů se nyní nachází v srdci sedm let trvajícího konfliktu.

Jen před třemi týdny tu bylo povražděno více než sto pastevců z kmene Fulbů,

údajných členů kmene Dogonů.

Počet mrtvých

se za posledních šest měsíců vyšplhal až k číslu 500.

Vítejte v Sanze, jsme tady.

Vzestup islámských extremistů

a etnické milice tuto oblast proměnily ve válečnou zónu.

Přišli sem kolem 14. a 15. století,

protože se nechtěli stát muslimy.

Původně to byli animisté

a chtěli si zachovat své spirituální zvyky a víru.

V takto odlehlé a těžce přístupné části světa

se Dogonům daří zachovávat si svou jedinečnou kulturu už celá staletí.

Nyní čekáme na stařešinu vesnice,

který nám vstup do vesnice musí dovolit.

Vesnický stařešina zasedá a místní spory řeší zde v Toguně.

Uzemní vás to a zmenší to vaše ego, protože se klaníte, krčíte se,

už nestojíte vzpřímeně a silně,

musíte se ohnout.

I proto je střecha tak nízká.

Bandiagarský zlom se táhne v délce 150 kilometrů napříč celým regionem.

Vytváří přírodní hranici mezi územím Dogonů

a zbývající částí Mali.

Před okolními útočníky chránil kmen po celá staletí.

Díky tomu mohl kmen nadále vyznávat animistickou víru.

Malby, které vidíte, pocházejí z 15. století

a každá z nich znázorňuje

něco význačného pro národ Dogonů.

Poukážu na jednu,

kde Dogoni utíkají před muslimy,

protože nechtěli konvertovat, a tak se usadili tady.

Vodu jim zde ukázal krokodýl.

Proto krokodýly nezabíjí.

V mystickém území Dogonů není nic tak, jak byste to čekali.

Slyšeli jsme, že zemřel jeden ze stařešinů,

a tak se jdeme podívat na pohřeb

a zúčastníme se tu typického dogonského pohřbu.

V podstatě jsme narazili na zátaras, náš řidič už s námi odmítá jet dál,

jsme velmi blízko hranice s Burkinou,

kde dochází k ozbrojeným konfliktům

mezi Fulby a lovci.

Nechce riskovat a jet dál.

Náš cíl je asi 15 kilometrů daleko

a musíme tam jít pěšky, snad ještě před západem.

Naše aut odjelo a jsme na to sami.

Je to brutální.

Nejteplejší část roku a nejteplejší část dne.