The Birch-Tree Meadow (La petite prairie aux bouleaux)

Tento příběh je součástí historie. Přijde čas, kdy lidé budou říkat:

„Bylo nebylo, byla kdysi jedna planeta z popela.“

Dnes říkám: „Bylo nebylo, kdysi žilo jedno patnáctileté děvče.“

Jeďte ulicí Saint-Dominique, pane.

To je jednosměrná ulice.

Jednosměrná? Odkdy?

Už asi deset let.

Deset let?

Dobrý den, madam.

Dobrý den.

Jsou tu ještě hudebníci?

Ano, zejména Američané.

Tento hotel je slavný v New Yorku, a dokonce i na západním pobřeží.

Rezervovala jsem si pokoj na jméno Rosenfeldová.

Je pokoj 24 volný?

Rezervoval jsem vám mnohem lepší s koupelnou.

Chtěla bych 24.

Bydlela jsem tu.

Je to už dávno.

Ano.

Rád vás vidím.

Suzanne!

Pořád jsi stejně krásná.

Konečně jsi dorazila. Odkud jsi přijela?

Z New Yorku.

Pobudeš tu dlouho, viď?

Nevím, uvidím. Dělá mi problém zůstat na jednom místě.

Poznáváš některé z těch žen tady?

- Podívám se. Byly některé s námi? - Ano, pět nebo šest.

- Ginette, Pierrette, Rachel. - Obálku?

Ano.

Chce někdo obálku?

- Ještě lze vyhrát ceny. - Ona, například?

Ne, nevzpomínám si.

Je to 50 let, jak si je mám pamatovat?

Pojď, dejme si něco k pití.

Dámy, chcete obálku?

Když jsem byla školačka, říkali mi „zrzko“ a tahali mě za vlasy. A vás?

Vůbec ne. V mojí škole byly zrzavý vlasy hodně módní.

- Prosím. - Děkuji.

- Jaká je hlavní cena? - Bicykl.

- To je skvělý. - Bezva.

Hodně štěstí.

Myriam?

Poznáváš mě?

Ginette?

Suzanne nám řekla, že bude překvapení. Tohle je rozhodně překvapení.

To je neuvěřitelné.

To není možný.

Když jsem tě viděla naposledy, bylas tak hubená.

Vypadalas, že skončíš v krematoriu.

Jak vidíš, jsem tady.

Už víc než 40 let prodávám dámský kalhotky na tržišti Vilette.

- To nemůže být pravda. - Ano.

To je báječný.

- Prosím. - Prosím.

To je číslo 999. Stojí za to.

Tak hezký jsem ještě neviděla. Dejte mi dalších deset obálek.

Podívej! Ten kabátek je hezkej.

Líbí se ti? Tak si ho vem. Prosím.

Mně osobně se líbí to kolo.

Vyhrála jsem vysoušeč vlasů.

Nerozbij to.

Rádio s magnetofonem. To je hezkej dárek.

Kartáček na zuby.

Kartáček na zuby?

Ponožky.

Ponožky! Kdybychom jen tam nějaké měly.

Čepice z umělé kožešiny, doufám.

Fotoaparát.

Vyfotím vás.

- Dobře. - Fajn.

Pojďte.

Pojď, Ginette. Kde se vyfotíme?

Tady?

Ano, tady je to lepší.

- Pozadí. - Vypadáme dobře?

Moc nepózujte.

Kdo je to?

To je Rachel. Pamatuješ?

Ano.

Byla těhotná, když přijela do tábora.

Esesáci jí dítě vzali a hodili je do plynové komory.

Jaké číslo máte na lístku?

75745.

A vy?

75750.

Jsme ze stejného vlaku.

Pamatujete si mě? Myriam.

Ne, neznám vás.

Z toho si nic nedělej, je pořád taková.

Žije v ústavu pro duševně nemocné.

Chodí jen sem.

Jménem Sdružení lidí deportovaných do Osvětimi

vás předám našemu příteli Jean-Michelovi.

…vítám vás tu s radostí a pohnutím.

A nyní připiju na všechny přeživší

a na to, že jsme zase spolu.

Jaký je váš názor,

přežili jsme proto, že se nás život držel víc než ostatních,

nebo proto, že jsme nechali zemřít jiné místo nás?

To je hodně dobrá věc.

Kolik vám jich zbylo?

Vezmu si je všechny.

Tady je!

57 krát čtyři eura, to je…

228 eur.

- Oh! - Rozdělme se.

- Rozdělíme se? - Ano. To je příliš.

To ne, prosím.

Dala jsi moc. Přestaň!

- Platím já. - Chtěla jsem se dělit a mám tohle.

Vemte si tohle.

Suzanne, prosím.

Počkej. Nemáš jich dost. Ty taky ne. Prosím.

My to kolo vyhrajeme, že?

- Ano! - Tak…

126, další. Tady.

- 101. - Kdo chce tác?

09. Kdo chce?

80.

- 14. - 180.

180. Prosím.

- 13. - To je pro vás.

Lístek do Krakova.

Chceš ho?

Ne, díky za dar cesty zpátky do blízkosti Osvětimi.

Proč si ho nevezmeš sama?

Já? Já se do Polska nevrátím. Nikdy.

Chcete ho?

- 37. - Ano!

40!

- 26. - 19.

- Kdo chce 19? - 08… 23…

999!

To kolo je moje.

Tys ho ve skutečnosti nevyhrála. Koupilas ho.

To kolo je moje. Dáte mi ho?

Kdy?

Dá!

Vyhrála jsem…

Je to tu jak na Champs Élysées. Nepřetržitý provoz.

Měly bychom se někdy projet lodí.

Víš, co to je?

Ne.

To je píseň, kterou Françoise zpívala nahá před svou lžící,

když byla vybrána do plynové komory.

Vedoucí bloku přišla blíž a řekla:

„Takovej krásnej hlas, proč jsi nezpívala dřív?

Byla bych se postarala o to, aby tě nevybrali.

Teď už je pozdě. Vzali si tvoje číslo.“

Kdo ti to řekl?

Doktor z nemocnice.

Françoise je mrtvá kvůli mně.

Proč to říkáš?

Jednoho dne mě Polka,

která esesákům dělala administrativního poskoka,

požádala o mé pořadové číslo.

Françoise byla za mnou a pošeptala mi do ucha:

„Řekni jí, že jsem tvá sestra.“

Já jsem nic neřekla.

Pak přišlo to vyvolávání,

přišel esesák,

vyvolal moje číslo, tvoje číslo,

ale její ne.

Vybrali nás, abychom třídily oblečení v sekci Kanada, ráj.

Kdybych byla řekla její jméno, byla by tu dnes s námi.

Mluvíš nesmysly. Esesáci si nás vybírali pohledem,

čísla vůbec nevyvolávali, s tou Polkou to nemá nic společnýho.

Ten příběh se mi už 50 let stále dokola vrací.

Jako strašlivá chyba.

Nech toho, přestaň už s těmi čísly.

Vidíš,

naše vzpomínky nejsou stejný.

Co mi dokáže, že máš pravdu?

Pamatuješ, jak jsem tam vyprávěla příběhy?

Ano, často jsi je vyprávěla při nástupu.

Trval hodiny, umíraly jsme zimou.

Ty jsi nás odváděla jinam.

O čem ty moje příběhy byly?

Nevzpomínám si.

A ty? Ty si to nepamatuješ?

Ne, zapomněla jsem.

Přemýšlelas někdy o tom, že by ses tam vrátila?

Dělat co?

Musím jít. Uvidíme se zítra. Dáme si oběd?

Ráno ti zavolám.

- Prosím. - Děkuji.

- A pro vás. - Děkuji.

Dobrou chuť.

Dobrý den.

To je polévka s kreplach knedlíčky?

Ano.

Děláte gehackte leber?

Samozřejmě, ale doporučuji kapra nebo sledě.

To je specialita našeho podniku.

Polský Žid?

Jste Žid?

Jste Žid?

Ne. Polák.