The Walk

MUŽ NA LANĚ

"...PRAVDIVÝ PŘÍBĚH"

Proč?

Tuhle otázku mi lidé kladou nejčastěji.

Pourquoi? Proč? Kvůli čemu?

Proč chodíš po laně?

Proč pokoušíš osud?

Proč riskuješ smrt?

Jenže...

...já takhle vůbec nepřemýšlím. Dokonce nikdy neříkám to slovo:

Smrt. La mort.

No dobře, teď jsem ho jednou nebo třikrát řekl.

Ale už ho nikdy neřeknu.

Místo něj používám jeho opak:

Život.

Pro mě je život chůze po laně.

C'est la vie.

Takže...

Představte si rok 1974, New York City,

a já jsem zamilovaný do dvou věží.

Nebo, jak jim všichni říkají, do dvojčat Světového obchodního centra.

Ty věže mě volají.

Rozviřují něco v mém nitru a probouzejí ve mně sen.

Mým snem

je natáhnout mezi dvojčata lano

a přejít po něm!

Samozřejmě je to nemožné.

A navíc protizákonné.

Takže proč se pokoušet o nemožné?

Proč jít za svým snem?

Na tuhle otázku slovy odpovědět nemůžu.

Ale můžu vám ukázat, jak se to seběhlo.

Musíme se ovšem vrátit do minulosti a za oceán.

Protože moje aférka s těmito krásnými věžemi nezačala v New Yorku.

Pokud jste to nepoznali, nejsem zdejší.

Ne! Můj příběh začíná v jiném z nejkrásnějších měst světa.

"Paříž, Francie"

Teď si představte Paříž.

To jsem já, samozvaný provazochodec,

který je celému světu ukradený

a přežívá jako trubadúr a pouliční umělec.

Stvořil jsem postavu. Mám cylindr.

Jsem celý v černém. Na zemi mám nakreslený dokonalý kruh.

A uvnitř toho kruhu nepromluvím ani slovo.

Ten kruh je moje výsostné území, do kterého nesmí nikdo ani vkročit.

A když diváci nadále narušují můj posvátný prostor,

musím zavést drastičtější opatření.

Hraju pro každého, kdo má zájem, a diváci moje vystoupení milují:

muži, ženy, mladí, staří, všichni.

Samozřejmě kromě policie.

Nevěřím, že bych dostal povolení.

Ale nehledě na to, kam jsem šel a co jsem dělal,

vždycky jsem hledal

dokonalé místo, kam bych napnul lano.

Hrozně mě bolí zuby. Potřebuju ihned ošetřit!

Objednal jste se telefonicky?

Nemám telefon.

Musíte počkat.

Ale paní, prosím!

Budete čekat maximálně dvě hodiny.

To mám takhle protrpět několik hodin?

Doufám, že tu neomdlím bolestí.

A zničehonic zkamením.

Bolest v zubu je ta tam.

V časopise je ilustrovaný článek o věžích.

Ještě ani nejsou dostavěné, ale v časopise se píše,

že pak budou nejvyššími budovami na světě.

A tenhle jediný tah tužkou

zpečetil můj osud.

Tohle byl počátek mého snu.

Provazochodce jsem poprvé viděl, když mi bylo osm.

Do našeho města přijel cirkus, kde vystupovala rodina Omankowských,

jedna z nejlepších provazochodeckých skupin na světě.

"Bílí ďáblové."

Můj syn, cirkusový klaun.

Učím se sám chodit po laně.

A ukáže se, že mám nadání pro šplhání, balancování a dokonce žonglování.

Ale chci se naučit víc.

Okamžitě slez!

A tak jsem se seznámil s Rudym Omankowským starším,

patriarchou provazochodecké rodiny "Bílí ďáblové",

kterému všichni říkali "papá Rudy".

Nikdy neupřesnil, odkud je. Ale rozhodně nebyl Francouz.

Papá Rudy byl vynikající provazochodec, akrobat a žonglér.

Myslím, že v té chvíli ve mně něco spatřil.

Philippe!

Neumím česky.

Je parle... Mluvím anglicky.

Dobře.

Dnes

se naučíš příchod do manéže.

A musíš se naučit poklonu.

Poklonu?

Co je to?

Poklona je tichý vzkaz,

pokyn publiku, aby dávalo pozor.

A po představení

je poklona také

výraz vděku.

Pozdrav.

Pozdrav.

Dobře, dobře, dobře.

Ne, Philippe.

To bylo strašné.

Přeháníš to.

Nedělej nic. Zkus to znova.

Ne! Nedělej nic! To je pořád moc! Vypadáš jako bačkora.

Publikum musí mít pořád pocit, že máš navrch. Netlač na pilu!

Nedělej nic. Znova.

A kde je úcta? Nic jsi neudělal.

Ale to jste přece chtěl!

Nedělej nic navenek.

Ale uvnitř, v srdci, musíš kynout.

"V srdci?"

Jak to sakra myslíte?

Umělec musí cítit k publiku

upřímnou úctu a vděk.

Ale proč mám mít úctu k publiku? Po laně přece chodím já.

Musíš publiku vzdávat úctu!

Bez publika

není představení!

Dokud to nepochopíš, nikdy nebudeš vystupovat v cirkuse.

Dobře, já nechci vystupovat v cirkuse. Nejsem žádný cirkusový klaun.

Jsem umělec!

A tak mi

papá Rudy nakopl moje umělecké pozadí

a vyrazil mě na ulici.

A zanedlouho potom...

Nepromrháš život cirkusovými kejklemi!

Provazochodectví tě neuživí!

Nedáme mu ještě poslední šanci?

Ne.

Mrkev je vařená!

Přesně tak!

Mrkev je vařená!

Philippe!

Mrkev byla vařená. Nebylo zbytí.

Tak jsem se vydal na cestu.

Ani jsem nevěděl, co hledám, ale napadlo mě, že bych to mohl najít

v Paříži.

Bylo to skvělý rito, než ses tu objevil.

Teď už mě slyšíš?

Mim, který mluví?

Já nejsem mim.

Neschovávám se za neviditelnými zdmi.

Neurážej můj kruh, prosím.

Je to můj posvátný prostor.

Byla bych vám vděčná, kdybyste odprejskli.

Tohle je soukromej rozhovor.

No to mě podrž.

-Mysleli jsme, že je to vystoupení. -To jste vedle.

Tohle je pro vás.

Děkujeme pěkně.

Nashle.

Skvělá angličtina. Zní americky.

Špinavej zloději.

Ta angličtina se mi líbila víc.

Co si o sobě myslíš? Šmejde.

Ano, angličtina byla mnohem lepší.

Tak poslouchej, žonglére. Přetáhls mi publikum.

A čím? Nějakým laciným trikem?

Nezlob se, ale diváci moje visuté lano zbožňují.

Tomu říkáš visuté lano?

Nižší visuté lano jsem nikdy neviděla.

Máte pravdu, mademoiselle.

Jenomže dva nejvyšší stromy z celého náměstí

stojí na tvém place.

A já bych nikdy nenarušil prostor jiného umělce.

Bude pršet.

Naštvaná pouliční muzikantko,

chci s tebou uzavřít dohodu.

Budu na tom náměstí hrát jen v době, kdy tam nebudeš ty.

To je každý víkend a každé druhé úterý.

Dobře, platí.

Já jsem Philippe.

-Annie. -Annie, hezké jméno.

Proč ta angličtina?

Protože musím trénovat. Pojedu do New Yorku.

Aha, do New Yorku. To zní zajímavě.

-Myslíš? Možná pojedeš se mnou. -Jo, možná.

Líbí se mi, jak zpíváš. Je to moc pěkné.

Tys mě neposlouchal. Hrál sis s ohněm na laně.

Poslouchal jsem tě předtím.

Možná jsi mě neviděla, ale já tě viděl a slyšel zpívat.

Bylo to krásné.

Tak děkuju.

Annie, smím tě pozvat na sklenku vína?

Ne, to není dobrý nápad.

Tak uzavřeme dohodu.

Když se necháš pozvat na víno,

už si nikdy nenapnu lano nikde v blízkosti Latinské čtvrti.

Ty se jen tak nevzdáváš, co?

Ne, jsem velice vytrvalý.

Et...

...voilà!

Můj sen.

-A tohle jsi ty. -Ano.

Bude to ta nejslavnější chůze po laně v dějinách.

A jak vysoko musí být to lano, abys dosáhl takové slávy?

Přes sto pater vysoko.