Youth (Youth – La giovinezza)

Tady se nesmí kouřit.

- Ani venku? - Ba ani uvnitř.

Ach, promiňte, pane Ballingere.

Nebo vám smím říkat „Mistře“?

NAPŘÍČ UNIVERZEM

A s dovolenou jste spokojen?

Velice, díky.

Jezdíte sem už dlouho?

Asi dvacet let.

Dřív se ženou, teď sám.

Proč Švýcarsko, Mistře?

Je odsud blízko do Itálie. Po New Yorku a Londýně jsem dirigoval v Benátkách.

- Ovšem. - Dvacet čtyři let.

Jsem to hlupák.

Stále dirigujete či skládáte, Mistře?

Ne, jsem na odpočinku.

V dopise jsem naznačil, že pracuji pro buckinghamského ceremoniáře.

Pro královnu?

Trochu.

Monarchie je rozkošné zřízení.

A smím vědět, Mistře, proč tak smýšlíte?

Protože je tak křehká.

Odstraníte jedinou osobu,

a v tu ránu se změní celý svět.

Jako v manželství.

Mistře, Jejímu Veličenstvu královně by bylo ctí pasovat vás v červnu na rytíře.

- Budiž. - Bylo by potěšeno, kdybyste přijal.

Veličenstvo nebylo potěšeno nikdy ničím.

A navíc:

Vaše pasování připadá na narozeniny Jeho královské Výsosti prince Philipa.

Královna by pro něj ráda uspořádala koncert.

Už nediriguji.

- Jistě jste to nezapomněl. - Ne.

To jistě ne.

Oba by nadchlo, kdybyste uvedl své slavné „Prosté písně“.

Ach tak…

„Prosté písně“ však dirigovat nebudu.

Proč?

Z osobních důvodů.

Hodlá je zazpívat sama Sumi Jo.

Nezazpívá.

Vyberte si tedy jinou sopranistku, a máte ji mít.

Nechci žádnou.

Nuže, sdělím váš názor královně.

Na shledanou, Mistře.

Vidíte to?

Je to on?

Ano.

Je!

Proboha!

Anjelo!

Melanie! Melanie!

- My dva máme asi týž problém. - Ano?

Celý život narážíme na nepochopení, protože jsme si jednou jedinkrát…

- dopřáli lehkovážnost. - Lehkovážnost je neodolatelné pokušení.

Dělal jsem s nejlepšími evropskými i americkými režiséry,

ale navěky budu zapsán jako Pan Q.

Jako blbý robot.

Metrákový kostým,

neměl jsem v něm tvář, ale co pět minut mi tu roli připomínají.

Tak jako vám připomínají „Prosté písně“.

Zapomínají, že jste složil „Temné prisma“,

„Život Hadriánův“ a další skladby.

To protože lehkovážnost je i zvrácenost.

Co děláte v Evropě?

Nový film.

V Německu, začínáme za měsíc. Promýšlím svou roli.

Také lehkovážnou?

To je na úhlu pohledu.

A jde to dobře?

Uvidíme.

Na mě už je pozdě.

- Na mě ne. - Tak dobrou.

Byls dnes čůrat?

Dvakrát.

Čtyři kapky. A ty?

Taky. Víceméně.

Více, či méně?

Méně.

Koukni, jak jsou půvabní.

- Jo. - Při práci jsou tak dojemní, vášniví.

Vidíš ty dva?

Klíčí v nich láska, ale ještě to nevědí.

- Jak to víš ty? - Poznám to.

Vše tomu nasvědčuje.

Možná bys o tom někdy mohl poučit i mě.

Už je pozdě.

Víš, co je nového?

Má tu pobýt Joyce Owensová, Miss Universe.

Asi za vítězství dostala i pobyt tady.

Slyšel jsem.

Ale spíš než jako výhra mi to připadá jako trest.

- Jak jde práce na scénáři? - Bude to mistrovské dílo.

Můj testament.

Brenda bude v hlavní roli nezapomenutelná.

Dnes nás napadl název:

Poslední den života.

Co ty na to?

Jo, to je hezké. Fakt.

Jdu si lehnout.

Dobrou noc.

Dobrou.

- To je ten levitující chlápek. - Jezdím sem roky.

A dosud nelevitoval.

Tak kampak jedete?

Do Polynésie. Na 14 dnů. Julian musí mít něco extra.

- Výborně. - Budeš na pokoji sám, jen ti překážím.

Ale ne. Děláš mi společnost.

Mick pracuje a já se nudím.

Už nebudeš, čeká tě bohatý program.

Dennodenně máš masáž, saunu a kontrolu u lékaře.

Ať nabereš formu.

V mém věku je to ztráta času. Budu se jen o to víc nudit.

Jsi oběť své vlastní apatie, tati.

Co kdybys zajel do Benátek? S kytičkou pro mámu?

Jo, ti Francouzi mailují den co den.

Naléhají, abys napsal paměti. Co mám s nimi dělat?

Nech je naléhat.

Až dorazíme, zavolám.

Tak čau, tati.

Užij si to tam.

Otočíte se na záda, prosím?

Po bolesti přijde rozkoš.

A pak zase bolest.

Jak to jde, pane Ballingere?

Jde.

Nevím kam, ale jde to.

Podle dcery jsem apatický.

To je to tak vidět?

- Znáš jen filmy, ne život. - Tak.

- A ty jen kritiku, ne inspiraci. - Tak.

Neučili tě, že inspirace neexistuje? Že je to blud?

- Že existuje jen tvůrčí kvas? - Tak.

Existuje. Nemáš talent, tak ji neznáš.

- Tak. - Co blbneš?

- To souhlasíš s každým? - Jo. Jsem nesmělý a nejistý.

Naši mi odvahu dodat neuměli.

Nikdy jsem neměl holku, třeba jsem gay.

Přestaň, mě nedojmeš.

- Moje teta má obrnu. - Tak podle tebe nemám talent, ty blbko?

- Na kvas není kdy, parazite bez talentu! - A dost, už mě štvete.

Musíme vymyslet závěr, a vy mi tu filozofujete.

Je na smrtelném loži, sotva mluví.

Šeptá manželce:

„Neplač, lásko.“

Víš přece, že uplakané ženy mi vždy připadaly povrchní a odpuzovaly mě.

- Pěkné. - To je kravina. Má někdo jiný nápad?

Mě neoblafnete.

Já vím, že levitovat neumíte.

To je vše.

Ty nic nepotřebuješ?

- Na co je ti náplast? - Na nic.

Jen chci být s tebou solidární.

Jdi se bodnout.

Zaplať si to sám.

Pamatuješ Gildu?

- Ten film? - Ne, Gildu Blackovou.

Jak jsme ji oba milovali.

Blackovou?

Co ji teď vytahuješ?

Je to už sto let.

Pro mě je to jako včera.

Za jednu noc s ní bych dal dvacet let života.

To by byla pěkná blbost. Za dvacet let života by ti nestála.

Ani za jediný den.

Jak to víš?

Tys ji měl?

Jakže?

Slyšels dobře. Před 60 lety jsi přísahal, že z úcty k mé lásce k ní jsi s ní nespal.

Ale teď to tak nevypadá.

K něčemu se ti musím přiznat.

Jen do toho.

Ta pravá tragédie, a fakt myslím tragédii,

je, že už ani nevím, jestli jsem s ní spal.

To jako fakt?

To ti přísahám.

Žasnu, co se s tou pamětí s léty děje.

Nevybavím si ani lidi z rodiny.

Jak vypadali, jak mluvili.

Včera jsem sledoval spící Lenu.

A myslel na to, co všechno jsem pro ni jako otec dělal.

Záměrně, aby si to jednou pamatovala,

až bude velká.

Jenže s věkem si nebude pamatovat nic.

Byla to hrozná dřina, Micku.

Příšerná, věř mi.

Ale s nevalným výsledkem.

Dnes spolu určitě promluví.

Třicet franků na to,

že celou večeři neprohodí ani slůvko.

Já říkám, že ano.

- Zvyšuju na padesát. - Beru.

Za dnešek a poslední dny mi dlužíš už…

…250 švýcarských franků.

A dnes?

Nic.

A ty?

Taky nic.

Snad se vyčůráme zítra.

Jsem rád, že se ti ta druhá verze líbí.