Echo in the Canyon

OZVĚNA

Blízká nápodoba nebo opakování myšlenky, pocitu, stylu nebo události.

Tolik různých provedení.

Tohle je zesilovač Fender.

Tuhle bych nepoznal. Bassbreaker 45.

Ale mám dobrou otázku. V 80. letech jsme říkali „Rickenbacher“.

Vy říkáte „Rickenbacker“.

- „Rickenbacker.“ - „Backer.“

- Jo. - Už jsme to nakousli.

Jsme z Jihu. Ale je to „backer“.

- Asi jo. - Jo. „Bachers“ je nesmysl.

- Tamta je vaše, Jakobe? - Ne, ale použili jsme ji v nahrávce.

- Je Andyho. - Jo, Andyho.

Chcete se podívat?

Vezměte ji sem.

Tohle byla královna folk rocku.

Vystačili byste si s malíčkem.

Zbytek si nemůžete dovolit.

Ou, co mi dáš?

Říkají smutné zvony z Rhymney.

Skýtá budoucnost naději?

Říkají smutné zvony z Mertheru.

Kdo ten důl otevřel?

Říkají černé zvony z Rhonddy.

Pojmenovali to Laurel Canyon, protože se tam pohybovalo tolik hudebníků,

mnoho hudebníků tam žilo,

ale přicházeli do LA odevšad.

Z Anglie, z celé Ameriky.

Zřejmě kvůli nahrávacím společnostem v LA.

Museli do LA a tohle bylo místo, kde jste mohli žít,

a byl to opak takového toho umělého spořádaného světa,

který jste viděli v televizi.

Byli jste jen kousek od Sunset Stripu,

a přesto jste měli pocit, že jste na venkově.

Byl to úplně jiný pocit. Je tam nádherně.

Přestěhoval jsem se tam jako první.

Bydlel jsem na jednom místě docela hluboko v kaňonu.

Skupiny se spolu přátelily.

Potkali jsme se s Wilsonem a The Beach Boys.

A samozřejmě s The Mamas & the Papas, když dorazili.

Johna a Michelle jsem znal z New Yorku

a Mama Cass byla úžasná hostitelka.

Laurel Canyon bylo vždycky takové místo,

kde se scházeli bohémové a herci.

Byla tam spousta hezkých malých domků a byl to velmi radostný čas.

Miloval jsem to, vždycky jsem měl rád výstřednost.

Přitahují mě výstřední lidé a tam byli.

Všichni byli tam.

Každý psal a psali společně

a šli jste k někomu domů, kytaru vždycky s sebou,

sedli jste a začali hrát,

a zanedlouho už jste psali hit.

Lidi ani nevolali.

Zaklepali a rovnou: „Hej, poslechni si tohle.“

Pro hudebníka je to úžasné prostředí,

protože je to velmi zdravé a zaměřené na budoucnost

a velmi kreativní. A to jsem cítil.

Všude kolem vás bylo tolik výborné hudby,

že jste zachytávali drobné útržky, a ty se přes vás tak nějak filtrovaly.

Dobrý večer.

Skvělý skladatel písní z Los Angeles, Warren Zevon, jednou řekl…

CAPITAL RECORDS, PREZIDENT

Chybí mi každý den.

Řekl, že kdyby Roger McGuinn zahrál jen úvodní tóny

debutového alba The Byrds a zemřel,

přesto by nejzásadněji ovlivnil

rozmach folk rocku v příštích 25 letech.

A měl pravdu.

Protože když ty písně začali v roce 1965 hrát v rádiu,

bylo to poprvé, co se poetická, hluboká píseň

stala hitem,

a to inspirovalo celou generaci skladatelů, aby psali jinak

a přišli do Kalifornie,

což dalo vzniknout scéně v Laurel Canyon.

A 50. výročí toho okamžiku připadlo na toto léto.

Tak jsme se s Jakobem rozhodli, protože jiní nic nechystali,

že vytvoříme album s těmito písničkáři.

Proto nyní pořádáme koncert, a vy se ho zúčastníte.

Děkuji, že jste přišli, a přeji příjemný zážitek.

Jste připravení vrátit se do 60. let?

Je to úžasné, protože hudba, která vzešla

v 60. letech ze scény v Laurel Canyon,

nebyla pouze inspirací pro další skupiny své doby,

ale inspirovala i mou generaci

hudebníků a skladatelů písní.

A dnešek je příležitostí, nejen pro folk,

předat toto nové generaci, aby byla ozvěna této hudby ještě silnější.

POČÁTEČNÍ ZKOUŠKA

Jo, dobře. Dík.

Viděli jste to?

- Aplikace? - Jo.

Přichází letní čas.

A listí se sladce natáčí.

A divoký horský tymián

kvete mezi fialovým vřesem.

Půjdeš…

- Znovu? - Asi už to mám. Můžeme?

Chtěl jsem zkusit druhý hlas, ale…

Co je ale refrén? Je to…

- „Půjdeš“? - Je to hezký.

Zpívám to takhle: „Půjdeš, půjdeš?“

- Pardon. - Můžeme to zkusit znovu.

Myslím, že refrén se prostě vrací.

Prostě tohle se tam tak opakuje. Co je tohle?

- Nikdy jsem to neviděl. - Nevím.

Přichází letní čas.

Proč jsme do toho šli? Viděli jsme Modelky na prodej.

Připomnělo nám to hudbu z 60. let,

rozhodli jsme se k ní vrátit a nahrát pár písní z poloviny 60. let.

A čím dál víc nás zajímalo, co sem všechny ty lidi přitáhlo.

Kdo s tím začal?

Rozjeli to tu lidé z východního pobřeží?

Nebo s tím začali místní lidé nezávisle?

Beach Boys už tu byli. První s tím asi přišli The Byrds a ostatní se přidali.

Jak vůbec The Byrds vznikli?

Začalo to hrozně nevinně.

Jo, něco ti řeknu.

Myslím, že to pochopíš.

Vznikli The Beatles. A já slyšel v rádiu tohle:

A já na to: „Páni. Používají střídání akordů typické pro folk

u všech přechodů.“

Napadlo mě vzít starou folkovou písničku a zkombinovat ji s rytmem Beatles.

Šel jsem s ní do vesnice a zahrál ji v hudební kavárně.

Nelíbila se.

Lidem se nelíbilo spojení rock'n'rollu a folkové hudby.

Nepřišlo jim to jako dobrý nápad.

Nejlepší věc na Rogerovi… Už od prvního dne, co jsem ho potkal.

Přišel do hudební kavárny s 12strunnou kytarou Gibson

a hrál „I Wanna Hold Your Hand“.

A já si říkal „I Wanna Hold Your Hand“ ve folkovém provedení s jednou kytarou?

To bylo neskutečně troufalé.

Taky za to sklidil kritiku.

Hodně lidí na to: „Co to má být?“

Tak jsem jel do LA, kde jsem hrál v klubu Troubadour

jako předskokan Hoyta Axtona, a zkusil to samé.

A taky se to nelíbilo.

A tehdy jsem se dal dohromady s Genem Clarkem a Davidem Crosbym

a vytvořili jsme The Byrds.

Stalo se plno vtipných věcí.

Zkoušeli jsme ve starém nahrávacím studiu na Third Avenue.

Jmenovalo se myslím World Pacific. Bývalo to jazzové studio.

Když to tam v noci zabalili,

přišli jsme my a nacvičovali.

The Byrds to neskutečně pomohlo,

protože jsme se museli poslouchat.

Když slyšíte, jak hrozně zníte, pracujete na tom.

A přesně to jsme dělali.

A když jsme se začali zlepšovat,

objevil se Dylan.

To budete muset upřesnit.

- Vtipkuju. - Jako že jich je víc?

- Jo. - Objevil se Bob.

- Dobře. - A on…

Slyšel, že hrajeme „Tambourine Man“.

Hráli jsme na elektrické kytary a úplně jste slyšel, jak mu to v hlavě šrotuje.

Okamžitě věděl, že to chce udělat.

Skupině The Byrds se opravdu podařilo

propojit folkovou hudbu s rock'n'rollem.

Můžete vzít všechny skupiny s kalifornským zvukem.

Ale žádná nezní úplně jako The Byrds.

Ten riff zní na 12strunné kytaře velmi působivě.

V rockové hudbě to byl celkem významný okamžik.

Jsou to dvě věci, které jdou dost proti sobě. Zvedlo to obrovskou vlnu.

Rychle z toho vznikal úplně nový hudební žánr.

McGuinn z té 12strunné kytary vytáhl úžasný zvuk

a já měl za to, že způsob, jakým to hraje,

podbarvený Crosbyho rytmem,

vytváří silnou kapelu, jakou jsme chtěli být.

Měl jsem The Byrds hodně rád a měl jsem rád jejich filozofii,

myslím hudební filozofii, folk rock.

Pro mě byl folk rock… Bylo to i to psaní písní.

- Ano, to bylo dobré. - Krásné.

Ou, co mi dáš?

Zpívaly smutné zvony z Rhymney.

Folková hudba je jen starší způsob psaní písní.

Naučíte se od někoho písničku, třeba od strýčka

nebo od někoho, kdo ji umí od brusiče nožů,

který cestoval Jihem, brousil nože a nůžky a taky hrál na banjo a housle.

V PODÁNÍ THE BYRDS

Když přišli The Byrds,

našli se lidé, kterým se nelíbilo, že tyhle folkové písně hraje kapela.

Bylo to nakažlivé.

Od „Love Me Do“ je to k těmto věcem hodně velký posun.

Začali jsme brát rock'n'roll vážně,

protože předtím ho nikdo vážně nebral.

Dostali jsme kvalitní poezii do rádia, AM rádia i popového rádia.

V tom jsme byli první.

Předtím něco takového nebylo. Hrálo se June, Moon, Spoon.

Baby, miluju tě.

Ne: „Tančit pod diamantovou oblohou s jednou rukou volně mávající.“

- Pro všechny to všechno změnilo. - Jo.

Fiono, jsi tady?

Potkal jsem Fionu, když jí bylo 17.

Asi bude v rozpacích, když to řeknu.

Pozdě.

Můžeme? Jdeme na píseň od Byrds.

Pokaždé, když se usměješ,

pojď za mnou, nenech mě čekat.

Srdce se mi bláznivě rozbuší.

Prosím, dovol mi tě milovat. Nebudeš litovat.