Before I Go to Sleep

NAŠE SVATBA

BEN TVŮJ MUŽ

Kdo jste?

Jsem tvůj manžel. Ben.

Cože?

Vzali jsme se v roce 1999.

Před 14 lety.

Christine, je ti 40.

Měla jsi nehodu.

Těžkou nehodu. Poranila sis hlavu.

Na některé věci si nemůžeš vzpomenout.

Na jaké věci?

Na všechny. Přes den si všechno pamatuješ,

a když se druhý den probudíš, je to pryč. Vrátíš se do svých 20 let.

Zase bude dobře.

Jenom mi musíš věřit.

- Mám strach. - Já vím. To nic.

Miluju tě.

Miluju tě, Christine.

Už jsme svoji 14 let.

Potkali jsme se na vysoké v Londýně.

Studovala jsi historii. Vzali jsme se pár let nato.

Spokojil bych se s podpisem na radnici, ale ty jsi chtěla bílou svatbu.

Nesnášel jsem každou vteřinu, dokud jsem tě nedostal k oltáři.

Takhle je to každý den?

Denně to samé?

To je seznam všeho, co bys mohla potřebovat

a kde to najdeš. Aspirin, první pomoc, hygienické potřeby.

Věci, na které jsi alergická.

A čím se můžeš zabavit. Nemáš ráda dlouhou chvíli.

- Zabalit tašku. - Dneska máme výročí.

Beru tě na výlet. Večer po práci.

Kam?

To je překvapení.

Milé překvapení.

Pochopíš to, až tam přijedeme. Slibuju.

Miluju tě, Christine.

Christine?

Ano?

Tady doktor Nasch.

Nepamatujete si mě, ale nebojte se.

Pracujeme spolu na vaší paměti.

Snažíme se přijít na to, co způsobilo váš problém

- a jestli s tím můžeme něco udělat. - Ben se o ničem takovém nezmínil.

Nejsem si jistý, zda o tom Ben ví.

Ničemu nerozumím.

Christine, chci, abyste pro mě něco udělala.

Otevřete skříň u vás v ložnici.

Svou skříň v ložnici.

Něco hledáme.

Je to schované dole v šuplíku ve skříni.

- Co vlastně hledám? - Krabici na boty.

- Vidíte ji? - Ne.

Skříň napravo nejblíž koupelně.

Našla jste foťák, Christine?

Ano.

Zapne se tlačítkem, které je vpravo nahoře.

Chci, abyste ho zapnula.

Stiskněte tlačítko „spustit“ vzadu na foťáku.

Jmenuji se Christine Lucasová. Je mi 40 let a trpím ztrátou paměti.

Až večer usnu, vymaže moje mysl všechno, co dnes vím.

Vše, co jsem dnes dělala.

A zítra se probudím jako dnes ráno s pocitem, že mám celý život před sebou.

Pravda ale je, že mám půlku života za sebou.

Do hajzlu. Už jde.

PŘED DVĚMA TÝDNY

Nemáme úplně běžný vztah, jaký mívají doktor s pacientem.

Vyzvedávám vás doma a vozím k sobě do ordinace.

Váš manžel neví, že se vídáme.

Je vám dobře?

Před šesti měsíci jsem vás potkal náhodou v parku.

Upozornil mě na vás kolega, ale nepovedlo se mi s vámi spojit.

Poznal jsem vás podle fotografie ze spisu.

Vysvětlil jsem vám, že jsem neuropsycholog,

že se zabývám atypickou psychogenní amnézií, a že jsem ochoten vás léčit.

Zcela zdarma.

Byla jste svolná dát mi telefonní čísla zapsaná ve vašem diáři.

Několik dní nato jsem vám zavolal.

Sice jste si mě nepamatovala, ale svolila jste k dalšímu setkání.

Později jste mi řekla, že jste zmínila možnost další léčby Benovi.

Ten vám důrazně vysvětlil, že v minulosti vám léčba nepřinesla nic než rozčarování.

Prosím.

Chci, abyste si nahrávala deník.

Nastavil jsem datum a čas a dovnitř dal tu největší možnou paměťovou kartu.

Umožní vám to uchovat si vzpomínky z předešlého dne.

I když si nevybavujete dobu před útokem nebo po něm,

- alespoň vám to dá pocit souvislosti… - Útok?

Jaký útok?

Před deseti lety

vás našli nedaleko odsud v průmyslovém areálu.

Podle lékařské zprávy

odpovídala vaše zranění opakovaným ranám do hlavy.

Můj muž řekl, že jsem měla nehodu. To vím určitě.

Mám tu kopii lékařské zprávy.

Také několik novinových článků, většinou bulvár.

- O útoku samotném toho víme málo. - Smrtelně zraněná?

Někdo se mě pokusil zabít?

Kdo se mě pokusil zabít?

To nikdo neví.

- Jak to? - Nikdo kromě vás.

Ben by o tom fotoaparátu neměl vědět.

Je to váš deník.

Je důležité, abyste se necítila omezená vědomím, že Ben kontroluje vaše myšlenky.

Když to neřeknu Benovi, jak budu o fotoaparátu vůbec vědět?

Mohla byste ho schovat na dno skříně. Dozadu.

Ráno vám to zavolám a připomenu.

Znamená to, že souhlasíte?

Chci se uzdravit.

Jmenuji se Christine Lucasová. Je mi 40 let a trpím ztrátou paměti.

Až večer usnu, vymaže moje mysl všechno, co dnes vím.

Vše, co jsem dnes dělala. A zítra se probudím jako dnes ráno…

Pravda ale je, že mám půlku života za sebou.

A já…

Do hajzlu. Už jde.

Christine?

Už jsme svoji 14 let.

Potkali jsme se na vysoké v Londýně.

Studovala jsi historii. Vzali jsme se pár let nato.

Pořád učím nedaleko na škole.

Vedu katedru chemie.

A co dělám já?

Zůstáváš doma.

To nedělám vůbec nic? To ani nestuduju?

Nepracuju doma? To celý den sedím na zadku?

Paměť ti přes den zůstane,

ale druhý den ráno je všechno pryč.

Vrátíš se do svých 20 let, Chris.

Až večer usnu, vymaže moje mysl všechno…

vymaže moje mysl všechno, co dnes vím. Vše, co jsem dnes dělala.

A zítra se probudím jako dnes ráno s pocitem, že mám celý život před sebou.

Bez tohohle bych věřila všemu, co mi říká.

Že jste měla autonehodu?

Zajímalo by mě, o čem ještě lže.

Jestli to má zůstat mezi námi, nemůžu vám volat na pevnou, když je Ben doma.

Proč lže o tom útoku?

Třeba je to jen jednodušší.

- Panebože. - Promiňte.

Nechci být pořád tak vyděšená. Opravdu si myslíte, že je to dobrý nápad?

Mnoho pacientů se vrátilo na místo, kde utrpěli trauma.

Vlastně to skoro nikdy nepomůže.

Tak proč tam jedeme?

Budujeme si vzájemnou důvěru.

Momentíček.

- Pan Nancarrow? - Jo.

Jsem doktor Nasch, mluvili jsme spolu po telefonu.

Doktor Nasch, jasně. Pak ti zavolám.

Pozor.

Málem mě kleplo, když jsem vás uviděl.

Přímo tamhle.

Tam jsem vás našel.

Mohl byste popsat, co jste viděl?

Nemám tucha, už je to dávno.

- Tak povězte, co si vybavíte. - Zrovna mi skončila šichta.

Panička byla nahá.

- Nahá? - Krom prostěradla.

- Bylo to prostěradlo nebo deka? - O dece jsem nic neřek.

- Kde jsem se tu vzala? - To jste si nepamatovala.

Byla jste dost zmatená.

Byla tam krev.

Moje krev?

Kde?

Všude.

Co jsem dělala blízko letiště?

V okolí je hodně hotelů.

Tucty.

Hotely?

Tím by se vysvětlilo to prostěradlo.

Bydlím tu. Co bych dělala v hotelu?

Můžou být různé důvody.

Vyšetření prokázalo nedávný pohlavní styk.

Policie nenalezla žádné stopy spermatu, které by pomohly najít vašeho milence.

Znásilnili mě?

Policejní zpráva se k tomu nepřiklání.

Jsem vdaná. Nemyslím si, že bych byla schopna nevěry.

Jak to víte?

Ať už se té noci stalo cokoli…

Ať jsem udělala cokoli…

Musím si vzpomenout.

Vím, že musím.

Kvůli nám.

Kvůli nám.

Chris?

Ne.

Ne!

Christine, mohla byste otevřít oči?

Ukážeme vám několik obrázků.

Chci, abyste se na každý podívala a řekla si, kdo nebo co to je.

Zvládáte to?

Některé obrázky byly vybrány náhodně. Zbylé byly z vašeho spisu.

Tenhle vyvolal znatelnou nervovou reakci.

Kdo je to?

Měla jsem kamarádku?

Jistě. Spoustu. Byla jsi velmi oblíbená.

Zrzku?

- To si nevybavuju. - Claire.

To mi nezní povědomě. Proč?

- Jsi si tím naprosto jistý? - Možné to je. Mělas spoustu přátel. Proč?

Jen… Na něco jsem si vzpomněla.

Vzpomněla?

Tak trochu.