Panic

Každé malé město má tajemství.

Naše má hru.

Kdo prohraje, zůstane tady, kde jsme v prohrávání mistři.

Vítězové odjedou.

A v texaském Carpu odjet je to jediné, co má cenu.

Proto lidi riskujou život, aby vyhráli.

Vítězství je tvoje, když vydržíš do úsvitu.

Verdikt se blíží.

Ale hra vás nemá zabít.

A nezabije.

Když dodržíte jedno pravidlo.

Žádnou paniku.

PANIKA

VÍTEJTE V CARPU

DRAŽBA - SNÍŽENÁ CENA!

Pravda je, že Panika začala jako mnoho věcí tady.

Bylo léto

a nebylo co dělat.

Hra začala hned po maturitě

a běžela celé léto.

Všichni maturanti se můžou zúčastnit.

Někdy se přihlásí 40 hráčů.

Někdy polovina.

Ale vítěz je jen jeden.

Každý rok jsou noví hráči,

nové úlohy,

noví porotci.

Ale hra má taky svoje duchy.

JIMMY A ABBY, CHYBÍTE NÁM!

Nemusíme je jmenovat.

STŘEDNÍ ŠKOLA SAMUELA MAVERICKA

Vědí, jak nás najít.

Vědí, že nikam neodejdeme.

Když nebudeme hrát.

A nyní ohlásím

naše maturanty.

Natalie Williamsová.

Bravo, Nat!

Bishop Moore.

Heather Nillová.

-Jdeš pozdě. -Trhni si.

Rayi!

Dárek k maturitě. Taková maličkost.

-Jedeme! -Co to sakra je?

Propustka, co tě vytáhne z basy.

Co je? Může se ti hodit, jestli chceš navštívit tátu.

Jo?

Kdyby to byla propustka na herpes,

můžu zase píchat Tylerovu mámu.

Nebuď vůl. Nech toho.

Nechápu, že nejdete na ten obřad.

Prostě nejdeme.

Frčíme!

Jedeme.

Jedeme!

-Holčičko moje! -Ahoj, tati.

Jdi za strejdou.

Vyfotíme otce s dcerou. Pěkně k sobě.

Heather!

Jsme tady!

Ahoj!

Podívej, kytka!

Díky, Lilynko.

Páni, zvládlas to.

No jasně.

Jsem na tebe hrdá.

Něco jsem ti přinesla.

-Podržíš mi ji? -Jasně.

Těžítka se sněhem jsi milovala. Nemohla ses jich nabažit.

To mi bylo sedm.

V obchoďáku

jsi jich roztřásla stovky.

Myslela jsem, že tě odtamtud nedostanu.

Díky, vážím si toho.

Je to jen maličkost

ke slavnostní příležitosti.

-Co se na mě tak díváš? -Nedívám.

Máš dvacku?

Auto je zase v servisu.

Něco se startérem.

A Boova dodávka dost žere, takže...

Víc nemám.

-Jo? -Jo.

A ten plat, co ti dlužili v obchodě?

Nemůžu je donutit, mami.

Jsem na tebe hrdá.

Pojď, Lily.

Díky. Tak zatím.

Měj se. Čau!

-Úsměv, potvoro! Jsme volný! -Jasně.

Perfektní.

Vypadneme odsud.

Mám tu toho plné zuby.

-Raz... -Jo.

-Dva. -Dva.

Tři.

Děkuju.

Na co si připijeme?

Už žádnej tělocvik.

-Už žádný trenky. -Jasně.

Poslední sbírka.

Tak prosím. Navalte prachy.

Poslední sbírka.

-A je to tu. -Děkuji vám laskavě.

Poslední sbírka.

To jsou pravidla.

Škola skončila. A já ani nehraju.

Ber to jako pojištění.

Bude to hustý léto.

Jo...

No tak.

Nebudu hrát. Tak jo.

Všichni hrajeme, vole.

-Rayi! -Tak, nebo onak.

Za dolar máš klid.

Rayi, přestaň.

Jestli chceš peníze, musíš mě pustit.

Dělal jsem si srandu.

Bishope.

Hele,

nový přípitek.

Na celkovou ztrátu paměti.

Ne.

Na výběrovou.

Něco bych si chtěl zapamatovat.

Co mi uteklo?

Pijeme na budoucnost bez Raye Halla.

-Jo. -Je to vůl.

Jo.

Pamatuješ?

Pamatuješ, jak ses na výletě v osmé třídě pozvracela?

Rozšířil fámu, že Heather je v jináči.

Tys pak všem řekla, že má chlamydiózu.

Nenechám šikanovat kámošku.

Na pomstu.

Na chlamydiózu!

-Na to si nepřipíjím. -Cože?

Už vím.

Připraveni?

Přinesla sis diplom.

-Jasně. -To je divný.

-Jo. -Jasně.

-Co to děláš? -A je v čudu.

Natalie.

Co je? Nezáleží na něm, protože...

Vyhraju Paniku.

Tuhle miluju! Pojďte.

-Vstávej, Heather! -Později.

Ne, teď!

-No tak. -Ne, později.

Nejdu.

-Bishope! -Jdeme.

-Pusť mě! -Neslyším.

Co blbneš?

Promiň. Ujela mi ruka.

-Na zapalovači? -Ujela mi ruka!

-Víš... -Hele, Deggoši,

před verdiktem jsou všichni trochu nervní.

Jsem Diggins.

Vždyť to jsem řekl.

Ozvala se porota?

Ne, já to jen uvádím.

Taky čekám na znamení.

Doufám, že přijde brzy.

Víš, co se říká. Kdo si sedí na rukách,

ten do pekla pospíchá.

To je ono!

Je pozdě, Lilynko. Měla bys spát.

Proč? Ty nespíš.

Hraješ o čas.

Včera jsem dočetla tu knížku z knihovny.

Mám si něco vymyslet?

Kdysi dávno

bylo jedno městečko, trochu jako to naše.

Jenže všichni v něm byli z kamene.

Jako sochy.

Přesně, jako sochy.

A mluvili kamennými jazyky

a mávali kamennýma rukama.

I srdce měli z kamene.

Ale jedna holka byla jiná.

Byla z hlíny.

Všichni jí říkali, že nic není.

„Nic.“

Ale ne!

Zavřeli ji ve vysoké věži

bez dveří a s jediným oknem.

Byla osamělá? Byla tam tma?

Jo.

Občas ano.

Někdy mluvila s větrem, aby měla společnost.

A jak z té věže unikla?

Nevím, tam jsem ještě nedošla.

No...

třeba se spřátelila se světluškou.

Třeba jí v noci pomáhá,

aby se ve tmě moc nebála.

Víš co?

To je konec. Přesně to se stalo.

Dobrou noc.