Stravinsky: Once at a Border...

Jednou, už nevím přesně kdy,

někde na hranicích,

když jsem předložil svůj pas,

se zeptali: „Jaké máte povolání?“

Já: „Je tam napsané.“

„Ne.“

„Je tam napsané,“ říkám.

„Tady se píše, že jste skladatel.“

Povídám: „Nejsem hudební skladatel,

jsem hudební vynálezce.“

To je pravda.

Vynález není nucený.

Nikdo mě nenutil vynalézat.

Můžu tvořit běžnou hudbu, která vím, že existuje.

Je jí mnohem víc než dobré hudby.

Má nejdřívější vzpomínka

je zvuk praskajícího ledu

na řece Něva v Petrohradě,

poblíž místa mého narození.

Ten zvuk značil

začátek nového roku a jara.

Dále si pamatuju na kostel.

Nemyslím, že byla má rodina věřící.

Ale z principu

patřili k ruské pravoslavné církvi

a ve třech týdnech mě nechali pokřtít

v kostele na konci naší ulice, katedrále sv. Mikuláše.

Hudba velebí Boha.

Hudba Ho velebí stejně nebo lépe

než budova kostela a veškerá její výzdoba.

Já věřím v postavu Pána

i v postavu satana.

Ale asi nejsilnější vzpomínka z dětství

je na vesnické slavnosti na Ukrajině, kam jsme jezdili.

Písně, co jsem slyšel a tance, co jsem viděl

zůstaly v mé hlavě celý můj život.

Trávil jsem léta s příbuznými.

Moje teta Jelačičová

měla farmu východně od Volhy a výlety, na které jsme k řece jezdili,

patřily mezi mé nejšťastnější vzpomínky z dětství.

Později jsem bydlel v Ustyluhu, dnes na polských hranicích,

v domě mé nejlepší kamarádky, sestřenice Kateriny.

A po svatbě jsem tam postavil dům.

Byl jsem třetí ze čtyř dětí.

Můj otec si vedl deník,

kam pečlivě zapsal všechny detaily mého narození.

Deník zůstal u mé neteře Xenie

a jejího manžela v Petrohradě.

„Odeslání knih z důvodu úmrtí,

28 rublů, 36 kopějek.“

STRAVINSKÉHO SYNOVEC

„Pátého června, 1882

ve 12 hodin odpoledne

na ulici Šetovskaj, 137 Oranienbaum

se narodil syn Igor.

Telegraf do Petrohradu pro I.M. Terlofskyho a Karpovičovou,

Karpovičová byla porodní bába, tři rubly, 75 kopějek.

Náhradní porodní bába, než přijela Karpovičová

z Petrohradu, pět rublů.

Koupel pro novorozeně, jeden rubl.“

Tušení, že bych mohl mít hudební talent,

se poprvé objevilo v letním sídle L'zy,

když jsem měl tuším dva roky.

Místní ženy tam zpívaly zajímavou píseň

vždy večer po cestě z pole.

Chůva mě brala domů ze vsi,

kam jsme se šli jedno odpoledne projít.

A rodiče, kteří se mě tehdy snažili rozmluvit,

se zeptali, co jsem viděl.

Řekl jsem, že jsem viděl rolníky

a slyšel jsem je zpívat.

A zazpíval jsem jim, co zpívali.

Všechny můj přednes ohromil.

Slyšel jsem otce říkat,

že mám skvělý sluch.

Rodina byla celkově šťastná.

Domovu vládla láska, kterou mezi sebou měli rodiče.

A vztahy rodičů se odrážely na celé rodině.

Kromě Igora.

Z deníku jeho otce

mám pocit, že Igor nikdy nebyl dost spokojený.

Mladý Stravinskij měl problémy se zdravím.

Byl malý a ne moc atraktivní.

Naopak, jeho bratři Roman, Jurij a Gury

byli vysocí, pohlední a těšili se dobrému zdraví.

Takže myslím, že musel v rodině

trpět komplexem méněcennosti.

To v jeho vývoji vedlo k náročným chvílím,

ale zároveň to posílilo jeho charakter.

Mladý Igor získal sebejistotu

a nepřekonatelnou vůli.

Vývoj Stravinského osobnosti bychom však neměli vnímat…

SKLADATEL STRAVINSKÉHO ŽIVOTOPISEC

…jen z pohledu jeho rodiny.

Nesmíme zapomínat, že žil také v Petrohradě.

U Petrohradu jde o to, že to bylo poměrně nové město.

Když se narodili Stravinského rodiče,

nebylo staré ani 150 let.

Jinými slovy, lidé, co tam žili, byli vesměs nově příchozí,

takže se nebáli zkoušet nové věci.

Přece jen to bylo hlavní město Ruska.

Takže přirozeně přitahovalo lidi, co se nebáli experimentovat

a kteří doufali, že budou vnímáni jako lidé,

kteří mohou přispět něčím výjimečným.

Lidé automaticky přemýšleli revolučním způsobem,

spíš než vzpurným.

Říkali si, že něco změní,

a tak to změní kompletně.

A to bylo koncem 19. století rozhodně to,

co bylo na Petrohradě tak výjimečné.

A to neplatilo jen o politice,

ale také o literatuře,

divadle nebo baletu a hudbě.

Také přispíval faktor, že Petrohrad,

původně založený Petrem I. Velikým jako zeď proti invazi,

se stalo ruským oknem do světa.

Vědomí, že Rusko patří k evropskému světu,

bylo vždy důležité,

ale na přelomu století

lidi v Petrohradě povzbudila představa,

že už nejsou v uzavřeném světě.

Naopak, patřili do mnohem otevřenějšího světa

a například více cestovali.

RUSKÝ HISTORIK

A to byla doba,

kdy se začali vydávat vlastní nezávislou cestou.

Žili jsme ve velkém bytě v ohbí kanálu

za rohem jednoho z hlavních náměstí.

Vím, že poblíž byly námořní kasárny,

kde měli trubku, pikolu a trumpetu,

které hrály na městských slavnostech před budovou Admirality

na břehu řeky Něvy.

Zvuk té kapely každý den pronikl zdmi mého pokoje.

Vím, že to bylo přání tu hudbu napodobit,

které vedlo k mému prvnímu pokusu o skladbu.

Snažil jsem se na klavíru

rozeznat intervaly, co jsem slyšel.

Během toho jsem objevil jiné intervaly,

které se mi líbily víc, a tím se ze mě stal skladatel.

Fjodor Ignaťjevič, Igorův otec,

měl ohromnou knihovnu.

Byla považována za jednu z nejlepších ruských knihoven té doby.

Rodina žila ve velkém bytě.

Měli velkou hudební místnost se dvěma klavíry.

V domě vždy zněla hudba.

To vyčtete i z těch deníků.

Často zmiňuje koncertní křídla,

jak je ladí, například.

Jeho otec Fjodor Stravinskij byl známý zpěvák.

Míval dveře otevřené a scházeli se u něj všichni umělci.

Intelektuálové, umělci, spisovatelé, muzikanti.

Takže Stravinskij vyrůstal ve velmi uměleckém prostředí.

Nemluvě o tom, že jako maturant

získal přístup do Mariinského divadla.

Mohl tam jít kdykoli,

a Mariinské divadlo tehdy patřilo mezi nejlepší hudební divadla Evropy.

Právě tam jsem poprvé v životě slyšel orchestr

na opeře od Glinky, Život za cara.

Otec byl v Mariinském divadle hlavní basový zpěvák

pro operu a balet.

…hlavu z profilu.

Musíš se prohnout třikrát víc.

Otoč hlavu a patu dozadu.

Ruce dopředu.

A raz…

Pata nepadá!

Dozadu, dozadu. Trochu veseleji.

A raz.

Mariinské divadlo bylo na stejné ulici

jako náš kostel sv. Mikuláše.

Bylo to velmi výhodné.

Koncem 19. století

dosáhl tradiční ruský balet svého vrcholu.

Balet Čajkovského a Petipy, Glazunova a Petipy,

Lev Ivanov zde vytvořil

svou slavnou produkci Labutího jezera.

PRIMABALERÍNA, KIROV BALET

Ale tato tradice nemohla pokračovat.

Důležitou roli v této změně hrála skupina umělců.

V jejich čele byl Aleksandr Nikolajevič Benua.

Také tam byl Rerich.

A Fokin, který spolu s Benuou

přivedl Stravinského k baletu.

A bylo to právě v Mariinském divadle,

kde došlo asi k nejdůležitější události mého mládí.

Šel jsem se podívat na otcovu další operu,

Ruslan a Ludmila od Glinky.

Během první přestávky jsme šli z lóže

do malé haly vzadu.

Najednou matka říká: „Podívej, Igore, to je Čajkovskij.“

Podíval jsem se a uviděl šedivého a ramenatého muže.

Když Čajkovskij o dva týdny později zemřel, hluboce mě to zasáhlo.

Pamatuju si dva vzpomínkové koncerty.

Jeden ve Filharmonii, který dirigoval Nápravník.

Hráli „Patetickou symfonii“.

Na programu byl portrét skladatele v černém rámečku.

Pohled na Čajkovského

se mi navždy vryl do paměti.

Vzpomínka na Čajkovského

posílila mé odhodlání stát se skladatelem.