Growing Up - First Season

Dospívání může znamenat tolik věcí.

Dospívání je nepředvídatelné.

Dospívání je příležitost změnit svět.

KONEC MENSTRUAČNÍ CHUDOBY - BEZ SPRAVEDLNOSTI NENÍ MÍR

Dospívání bylo…

Máme moc a zodpovědnost.

Zasloužíme si být slyšeni.

Dospívání je…

-Bouřlivé. -Trapné.

-Matoucí. -Zapeklité.

-Krásné. -Povinné.

Zvládli jsme to!

DESET PŘÍBĚHŮ

O ODVAZE

BÝT SAMI SEBOU

DOSPÍVÁNÍ

Pamatuju jak někomu říkáš, že jsem tvá nejlepší kámoška.

Zopakovala jsem si:

„Jsme nejlepší kamarádky.“ Došlo mi to, až když jsi to vyslovila.

Vyrůstaly jsme spolu a snažily jsme se řešit naše problémy.

HNUTÍ PEDIOD PROTI MENSTRUAČNÍ CHUDOBĚ

Společně jsme objevovaly, co nás nejvíc baví a co dokážeme.

Opravdu jste tak šťastnější, už jen proto, že víte, že vám někdo kryje záda.

Nevím, mám pocit, že pro mě naše přátelství bylo vždycky…

životní kotvou.

Jo, já to rozhodně cítím stejně.

-Záběr první, klapka. -V téhle kameře vidím svůj odraz.

Fakt? No jo.

Když začnu mluvit příliš rychle, dejte mi znamení nebo tak něco

a já zpomalím.

Tak, ahoj, já jsem Clare.

Je mi 19 a jsem z Clarks Summitu v Pensylvánii,

kde jsem potkala Isabel.

Ahoj, já jsem Isabel.

Taky je mi 19 a jsem taky z Pensylvánie.

Hodně jsme toho spolu prožily, dospívání je obtížné a těžké.

A taky je to otravné a…

KLUB PERIODA PŘIHLÁŠKA

-je trapné a… trapné. -Matoucí.

-Jo. -Všechna ta klišé.

Právě jsme si vytvořily všechny ty společné vzpomínky a zážitky.

Myslím, že to opravdu upevnilo naše přátelství.

A mám pocit, že ve filmech, kde vidíte nejlepší kamarády,

může nejlepší kamarád jen tak navštívit toho druhého.

Sednout si,

udělat si jídlo nebo cokoliv jiného, a nikomu by to nevadilo.

A mám pocit, že to platí i pro náš vztah s Clare.

Ale spousta lidí nechápala, proč jsme si byly tak blízké, řekla bych.

Ano, protože Clare je hodně hlučná a já jsem trochu klidnější. A…

já byla… Jo, promiň, Clare.

-Ona ale souhlasí. Je to v pohodě. -Souhlasím.

Myslím, že to je právě hlavní rozdíl, ale ve skutečnosti

máme velmi podobné náhledy a představy o tom, co se děje,

jestli mi rozumíte.

Měly jste nějaké obavy, zda zapadnete do kolektivu?

-Pane jo, určitě. -Naprosto.

Myslím, že jsme je měly obě. Mé obavy začaly docela brzo.

Vyrůstat jako Američanka asijského původu v převážně bělošské komunitě

pro mě bylo velmi těžké a vždy jsem se cítila vyloučená.

Vzpomínám si, jak jsem chodila do školky, rodiče mě přivezli,

mluvili na mě mandarínsky a kantonsky,

říkali, že mě mají rádi a že chtějí, abych se měla ve škole dobře a tak.

A hned na začátku se všechny děti a jejich rodiče,

všichni se zastavili, kde byli, a otočili se a dívali se na nás.

Byli tak zděšení, že…

já nevím, asi že někdo promluvil cizí řečí.

Nepomáhalo ani to, že jsem byla ve třídě jediná Američanka asijského původu.

Snažila jsem se tam najít všechny ty nové kamarády,

o kterých mi rodiče vyprávěli,

a všichni se na mě dívali tak divně. Ten pocit jsem nenáviděla.

Vzpomínám, vrátila jsem se domů a ptali se mě: „Jaký byl tvůj první den ve škole?“

„Proč jste na mě mluvili čínsky?“, zeptala jsem se. Řekla jsem:

„Proč? Všechny děti se na mě dívaly.“ A taky jsem řekla:

„Už na mě čínsky nemluvte. Mluvte na mě už jen anglicky.“

Všichni jsme rostli společně tím, že jsme jí dávali na výběr a nedrželi ji za ruku.

Mluvím kantonsky…

VINNY OTEC ISABEL

a má žena mandarínsky.

MICHELLE MATKA ISABEL

Když byla malá, vždy jsem na ni mluvila čínsky

a měla jsem pocit, že to je způsob, jak by mohla přejímat naši kulturu.

Ale žijeme v malém městě, kde všichni mluví anglicky.

A ona se cítila trochu ztracená, tak jsme ji nechali dělat, co sama chtěla.

Tím, že máme rodiče imigranty,

nemohli nás na to v žádném případě připravit. Protože to nevěděli.

Nedospívali tady. Přijdete domů k rodičům

a oni nevědí, co dělat.

Vychováváte tyto dívky v bělošském světě,

a tak nevíte, co s tím máte dělat.

Navenek jsem byla čínsko-americká holka,

se kterou všichni chodili do školy, ale uvnitř

jsem se cítila tak osaměle z toho, že se mnou nikdo neměl vztah.

Viděla jsem, jak se na mě děti dívají jinak, a mé řešení bylo: „Nebuď jiná

a buď jako všichni ostatní.“

Prosila jsem rodiče, aby zahodili část jejich kultury,

se kterou chtěli, abych vyrůstala.

Nechtěla jsem mimo svůj domov mít nic společného s mou kulturou

a kéž bych v té chvíli věděla, jak moc toho budu později v životě litovat.

Neměla jsem skoro žádné přátele.

Měla jsem pocit, že nemám nikoho, s kým můžu navázat vztah, zatímco Clare...

Jsem jedináček.

S rodiči jsem si velmi blízká, protože jsem jedináček.

-Dobře, řekni nám, kolik ti je let? -Osm.

A co chceš říct svému budoucímu já?

Nikdy nekuř cigarety.

Bylo to hodně o učení a růstu, o nezávislosti a...

o převzetí zodpovědnosti za sebe sama.

Clare je velmi společenská.

PATRICK OTEC CLARE

Vždy se chtěla všeho účastnit.

Vždy byla velmi cílevědomá.

MARILYN MATKA CLARE

Je to ten typ člověka, který organizuje a spojuje lidi dohromady.

Ale současně se pořád žene vpřed. Jo.

Rozhodně mám takovou konfrontační, ostrou osobnost.

A když jsem byla mladší, nevěděla jsem, jak to krotit.

Žiju si tak trochu ve svém vlastním světě.

Mí rodiče mě vždycky zapojovali do jejich konverzací.

Mluvili se mnou, jako bych byla taková malá dospělá.

Řekněte mi, jakou máte na sebe první vzpomínku.

První vzpomínka na Isabel je, jak ke mně přišla

a řekla: „Ahoj.“ To se stalo, když jsem poprvé přišla do školy.

V šesté třídě jsem totiž změnila školu.

Snažila jsem si udělat kamarády v prvním týdnu ve škole

a ona byla dost laskavá, že za mnou přišla a povídala si se mnou.

To je tak pěkný příběh.

Nebála ses vzepřít učiteli, nebo komukoli jinému.

To jsem fakt oceňovala. Říkala jsem si: „Pane jo, fíha! Ta holka je tak super.“

V sedmé třídě jsme chodily do stejné třídy,

ale nikdy jsme se mimo školu nescházely.

Na začátku osmé třídy jsem se chystala na Comic-Con v New Yorku.

S Isabel jsme spolu probíraly filmy o superhrdinech.

Ahoj, Isabel?

Říkám jí: „Hej, vím, že je to šílené. Ale nechceš jet na Comic-Con?

Mám lístek navíc, budeš to mít zdarma.“

Jo, mí rodiče překvapivě souhlasili.

Tak u nás přespala, protože jsme jely opravdu brzy.

Můj táta se hodně zajímá o východní filozofie.

A jak Isabel přišla ke mně domů, říká:

-„Co to sakra je?“ Jakože… -No, dobře…

co dělá obří obraz Buddhy v domě téhle bělošky?

Byla jsem tak zmatená, protože… Chci říct… Nikdo z mých kamarádů,

se kterými jsem vyrůstala, neměl nic, co by připomínalo východní kulturu.

A vejdu do Clařina domu.

Po domě má všude miniaturní sošky Buddhy.

Pro mě to byl spíš takový malý kulturní šok,

už proto, že jsme měli víc společného, než jsem myslela.

Bylo to poprvé, co jsme spolu opravdu trávily čas,

a velmi dobře jsme si rozuměly.

Oba naši tátové vyrůstali na komiksech,

takže jsme se sblížily i díky tomu, jak nás těmi komiksy tátové propojili.

Jo. Můj táta je velký fanoušek komiksů.

Vlastníme asi 3 000 komiksů.

Mám velkou sbírku komiksů.

Komiks je jedna z věcí, kterou miluji.

Sbíral jsem je. Představoval si, že jsem Spiderman.

BUM!

Je to skvělé pojítko s mou dcerou.

Clare se o ně začala zajímat. A pak děti dal dohromady Comic-Con.

Šly jsme tam a setkaly jsme se s Carrie Fisherovou, ještě před její smrtí.

To bylo super. Potkaly jsme Marka Hamilla.

Byla jsem nadšená, s novou kamarádkou jsme sdílely tenhle zážitek.

Moc jsme si to užily. Byla to opravdu zábava.

A tak jsme se, na konci osmé třídy, v podstatě staly nejlepšími kamarádkami.

A na střední škole jsme v tom kamarádění pokračovaly.

Naše střední škola byla velmi stereotypně americká.

Je to samá uzavřená parta.

Každý se tam pořád snaží udělat velký dojem.

Každý se pořád snaží zapůsobit na oblíbené spolužáky.

Určitě jsem skrývala část své osobnosti, abych zapadla,

protože jsem chtěla být jednou z oblíbených holek.

TŘÍDA ROKU 2020

A tak jsme vstoupily do milionu různých věcí.

Já byla asistentka editora ročenky.

-Členka studentské rady. -Předsedkyně studentského senátu.

-Vědecká olympiáda. -Kapitánka týmu „Falešný soud“.

Dívčí studentský tenisový klub.

Hrála jsem tenis celý čtyři roky na střední.

-Symfonický orchestr. -Pochodující kapela.

Kroužek španělštiny.

TOHLE LÉTO! NEJLEPŠÍ KÁMOŠKY

Vždy se zapojovala do obrovského množství aktivit.

Myslím, že dnes společnost na děti vyvíjí tlak, aby podávaly takové výkony.

Rozhodně ji to přemohlo.

Ve všech těch organizacích se velmi angažuje.

Ani nevím, kdy má čas na spánek.

Snažila jsem se být v tolika oblastech a nebyla jsem věrná tomu, kým skutečně jsem.

Je ti 13 let a teprve se snažíš vyznat sama v sobě.

Nesmírně jsem se přetěžovala.

Vyvíjela jsem na sebe všechen ten tlak.

Mít milion věcí k řešení mi dalo možnost

usměrňovat to nepřiměřené množství úzkosti, které jsem cítila.

A po celou střední školu jsem měla tak silné záchvaty paniky,

že jsem zvracela. A nikomu jsem to neřekla.

V té době jsem si neuvědomovala, že se potýkám s úzkostnou poruchou.

Zapojila se do všech těch spolků a měla všechny ty aktivity,

a tak se zdálo, že ten tlak pramení z účasti na tom všem.

KDY UŽ JE TOHO VŠEHO PŘÍLIŠ?

Určitě bylo pro mě podstatné si říct:

„Pro koho to všechno dělám?“