A Child of My Own (Un hijo propio)

29. ČERVENCE 2000

Vždycky jsem snila, že budu máma.

Vdávala jsem se plná naděje. Bylo mi 17 a byla jsem těhotná.

Byl to jeden z důvodů, proč jsme se brali, ale…

Artura jsem milovala.

Vždycky jsem měla ráda děti.

S dětmi mi vždy bylo dobře.

A děti,

například děti mých příbuzných,

mi vždycky byly blízké.

Mám velkou rodinu.

V naší rodině… mají všichni děti.

Všechny moje sestřenice mají děti.

Takže…

Ráda jsem poslouchala, že budu mámou.

A…

Bylo to jako splnit si sen o vlastní rodině.

Ode dne, kdy jsem otěhotněla a vzali jsme se,

byly děti vždy v plánu.

Vždycky jsem chtěla být máma.

Střih!

Paráda!

Můžeme to teď zkusit trochu víc plynule?

Ty repliky jsou součástí rozhovoru

a postava, kterou budeš hrát

je Ale před 15 lety.

Je to jako flashback

v podání herečky o skutečné Ale. Ano?

- Casting. Scéna 1. Záběr 1. - Akce.

Byla to tak silná touha…

že… mě zatáhla do problémů, které byly čím dál větší.

Začala jsem dělat…

no víte,

rozhodnutí

a podnikat kroky, které všechno komplikovaly.

Až jsem v tom byla až po uši,

nebylo cesty zpět.

MOJE VLASTNÍ DÍTĚ

Krása.

To je ono.

Ještě jednou.

To je ono. Blíž k sobě, prosím.

To je ono. Krása. Koukejte na foťák.

Perfektní. Úsměv.

Ukažte, jakou máte z Ale a Artura radost.

Bravo!

NAŠE SVATBA

Bravo!

To je ono, brácho!

Pusu! Pusu! Pusu!

Když jsem se vdala,

cítila jsem tlak potěšit jeho rodinu.

U nás doma jsem se vždy cítila milovaná a ceněná.

Když jsem poznala jeho rodinu,

jeho máma mě nepřijala

a měla jsem pocit, že si její náklonnost musím za každou cenu získat.

Sláva nevěstě a ženichovi!

Na nevěstu a ženicha! Hurá, hurá, hurá!

O dítě jsem přišla, když jsme žili s tchyní.

Nechtěla jsem nikoho vidět.

Ale přišly do mého pokoje

a jedna z Arturových tet řekla: „Proč pláčeš?

Neplakej. Jsme v tom s tebou.“

Ano, smutné.

Jeho máma řekla: „Mělas být opatrnější.“

Jak se cítíš, Ale?

Musela jsem tam ležet a poslouchat je,

dokud nepřišla moje máma.

Jsem tady, zlato.

Proč se to stalo?

Je to moje vina.

Je to moje vina.

Nedávala jsem si pozor.

Běhala jsem. Chodila jsem do práce.

Všechno jsem si vyčítala.

Není to tvoje vina.

Odpočiň si.

Máme tady na oslavy spoustu místa.

Na zdraví!

- Ten dům je fakt velký. - Velmi prostorný.

Super velký.

Viděli jste tu kuchyň?

Jídlo je vynikající!

Dům je moc krásný,

ale je moc velký.

- Vždyť ani nemají děti. - Mami.

- Nebo ho zaplníte psy? - Mami, dost!

Měli byste zaplnit aspoň jeden pokoj.

Ty taky, strejdo?

Jen chceme, abyste byli šťastní a měli dítě.

Aby tu pobíhaly děti.

Ráda bych se dočkala pravnoučete.

Já vím, babi, ale je mi teprve 25…

Čím dřív, tím líp.

Nebo budou jako tvoje vnoučata, a ne děti.

A co adopce?

To není ono.

Budeme mít vlastní děti.

Jenže Ale má moc práce. Práce v nemocnici je náročná.

- Ale brzy. - Priority.

Chvíli to potrvá.

- Chceš ještě? - Ne, díky.

- Přineseš mi dvě, prosím? - Ano.

Co se stalo po prvním potratu?

Brzy nato jsem znovu otěhotněla.

Arturo mi řekl:

„Musíš být opatrná. Nedělej to, nedělej tamto.“

Už u prvního těhotenství jsem jí říkal,

ať odpočívá.

Celý den pracuju. Nemůžu ji pořád hlídat.

Řekl jsem: „Když ne kvůli sobě, tak kvůli dítěti.“

Ale je tvrdohlavá.

Je to pravda.

Zase jsem o to dítě přišla.

To byl můj druhý potrat.

Po pár letech jsme si začali dělat starosti.

Už jsem neotěhotněla.

Je to pro mě těžké. Jediné, co chci, je mít dítě, ale nemůžu.

V čem je problém?

Předtím otěhotněla, proč to už nejde?

- Antikoncepci nepoužíváme. - Ne.

Možná je něco s jejím tělem, že to nedokáže udržet uvnitř…

Já nevím.

Nebojte.

Podrobíme tkáň z vaší dělohy vyšetření.

A zanalyzujeme i sperma vašeho muže.

Můžeme zkusit stimulované oplodnění

a pomoct vám otěhotnět.

Zabrání to potratu?

Úspěch žádné léčby není 100% zaručen,

ale příroda je moudrá.

Nedovolí nezdravému plodu, aby dozrál.

Jste velmi mladí. Ještě máte čas.

Už to bude.

Budeš v pořádku.

Díky.

Když jsem konečně potřetí otěhotněla,

Arturo mi řekl:

„Tentokrát musíš být v klidu. Musíš dělat tohle a tamto.

Musíš zůstat doma.

Měla bys přestat pracovat.“

Já na to: „Děláš si srandu, ne? Nepřestanu pracovat.“

A on řekl: „Jsi tak tvrdohlavá.“

Dobré ráno.

- Dobré ráno. - Jak se máš?

Dobře. Už žádná nevolnost.

Je vše připravené?

Dobré ráno. Pojďte dál.

- Děkuju. Kávu, prosím. - Už jdu.

Šla jsem za šéfkou.

Plakala jsem. Bylo mi zle.

Je mi líto, Ale. Bylo to silné krvácení…

Přišla jsi o něj.

To snad ne.

Je mi to líto.

Co řeknu Arturovi?

Zůstaň v klidu.

Uvolni se.

Promluv si s manželem. Zvažte možnosti.

Bude těžké dítě donosit.

Nechám tě se obléct.

Seděla jsem v čekárně

se smíšenými pocity.

Samozřejmě jsem si to kladla za vinu.

Jsem tu už několik hodin. Pomůže mi někdo?

- Musíte počkat, až budete na řadě. - Chci se jen objednat.

Ptala jsem se Boha:

„Proč? Proč se to děje? Proč?“

Tehdy jsem potkala Mayru.

Co se děje?

Chci být máma, ale nemůžu.

Já budu máma, ale nechci.

Prosím?

Zrovna jsem to zjistila.

Mayra mi řekla…

Nechci to.

…že chce na potrat.

Otec s tím nechce nic mít.

Prý to dítě není jeho.

A já… nemůžu mít další dítě.

Zvládneš to i sama.

Ne, nemůžu. Nestuduju ani nepracuju.

Jen pomáhám mámě doma.

Práci si můžeš najít.

Můžeš prodávat, já nevím.

Ne, ne. Nerada pracuju.

Občas něco prodávám.

Ne. Nemůžu mít další dítě.

Už mám holčičku.

Když přijdu domů s dalším dítětem, máma mě vyhodí.

Ale nevyhodí.

Nevím, co mám dělat.

Já nevím.

Radši bych ho někomu dala, než se ho zbavila.

Já nevím.

Řekla: „Radši bych ho někomu dala, než se ho zbavila.“

Prosím?

Radši bych ho někomu dala.

To myslíš vážně?

Ano.