Meet Me in Venice

Milý Dylane…

chtěla bych ti vyprávět příběh.

Chci ti říct, co se mi stalo minulý týden,

protože si myslím, že bys…

to měl vědět.

O rodičích jsem toho moc nevěděla.

Tak jsem se s Maurem vydala na cestu. Mauro je tvůj dědeček.

Můj otec.

Ještě před týdnem jsem ho neznala.

Vyzná se v dějinách.

Krásně hraje na nástroje.

A…

je tak trochu podivín.

Ale jsem ráda, že jsem ho poznala.

Když vyrůstáš bez rodičů,

máma zemřela, když mi bylo šest,

část tebe jakoby chybí.

Prarodiče samozřejmě rodiče suplovali

a byli opravdu hodní.

Vždycky mi říkali, že Maurovi se nedá věřit,

že je to sobecký pohádkář a že se na něj mám vykašlat.

Věřila jsem jim.

Co je mi do chlapa, co se nezajímá o dceru 28 let?

Pořád mě ale zajímalo, co jsou mí biologičtí rodiče zač.

Jednou mi Mauro zavolal, abych přijela do Benátek,

že tam spolu strávíme víkend.

Řekla jsem mu, že uvidím…

ale vlastně jsem to moc nepromýšlela.

Sbalila jsem si saky paky a vyrazila za ním.

Je to jenom osm dní, babi. Proč ti to vadí?

Ne, to já jsem se tak rozhodla.

K ničemu mě nenutil.

Jsi hrozná.

Jo, vím, jak ti to připadá.

Co jsem od táty očekávala? Jaké to vůbec je nějakého mít?

Jaké to setkání bude?

Byl nervózní? Jak zní jeho hlas?

Jsem po něm?

- Liza? - Jo.

Promiň, že jsem tě nevyzvedl na letišti.

Tohle mi přišlo jako lepší místo pro první setkání.

Kafe?

Radši mluvím anglicky.

Klidně, přítel je Kanaďan.

Dobře.

Jeho rodiče jsou vlastně z Jamajky.

Začnu tím největším klišé.

Jsi celá máma.

Máma prý byla moje blonďatá a prostorově výrazná verze.

Prý? Nepamatuješ si ji?

Málo. Bylo mi šest, když zemřela. Tři, když jsi odešel.

Jo, ale fakt to byla tvoje blonďatá a prostorově výrazná verze.

- Babička to furt opakovala. - Prarodiče jsou naživu?

Jenom babička. Hlava jí pořád slouží. Jen je stará.

Co říkala na to, že sem jedeš?

Neřekla jsem jí to.

A máš syna.

Jo, tři.

- Jsou mu tři, nemám tři. - Jo, jsou mu tři.

Máš další děti?

Nevím o nich. Asi mám jen tebe.

- Pojď. - Nedáš si ještě kafe?

Tenhle týden budeme mít na kafe času.

Bylo to divné setkání.

Čekala jsem vysvětlení, omluvu,

ale celou dobu šel přede mnou,

ani mi nevzal kufr.

Byl jako můj průvodce po Benátkách.

- Tohle je tvoje čtvrť? - Nebydlím v Benátkách.

Ale jezdím sem často. Byl jsem v divadelním souboru. Loutky.

- Byl jsi loutkoherec? - Taky.

A vařil jsem, řídil autobus a dělal muziku.

Pak jsem toho měl dost a odjel do Portugalska.

Portugalsko. V kolika zemích jsi žil?

Žil jsem všude. Až na Austrálii a Antarktidu.

Tudy.

Podívej, tady stojí taková kletba:

„Bůh ztrestá kletbou a vyobcováním ty,

kteří posílají či dovolí poslat syny či dcery,

pokud jsou vlastní, jako bastardy do tohoto sirotčince.“

Tady mohly dívky odložit nechtěné děti.

Dostaly půlku portrétu Bohorodičky.

Kdyby pak někdy chtěly dítě zpět…

Vyprávěl mi tklivý příběh o sirotcích.

Asi to byla nepřímá omluva. Nevím.

Tak jako tak to pro mě moc neznamenalo. A pak…

jsme se prošli Benátkami a probírali jsme všechno.

Kromě mě a jeho.

Na nic jsem se neptala.

Asi se musíš zeptat, když chceš odpovědi.

Děti, které tu vyrůstaly,

se stávaly profi hudebníky.

Ne všechny. Jen dívky.

Vystupovaly pro bohaté Benátčany.

Tehdy byly Benátkách čtyři ospedali.

Nejvýznamnější jsme právě viděli.

Zásluhu na tom měl učitel hudby.

Maestro Antonio Vivaldi.

- Znáš ho? - Jistě.

Perličkou je, že dívky v orchestru nesly jméno svého nástroje.

Jmenovaly se třeba Lucia dal basso nebo Isabella dal violin.

- Dal violin? - Jo.

- Domenico? Můžu si zahrát na mandolínu? - Ano.

Ne, už si nedám. Díky.

Poslední. Musíš mi pomoct dopít lahev.

Fakt ne. Mám dost.

Jak si dáma přeje.

Možná piju víc než obvykle.

Jsem totiž nervózní.

Zítra strávíme několik hodin ve vlaku.

Ale kam pojedeme? Kam…

- Jedeme do slovinské Lublaně. - Protože…

Protože něco musím někomu přivézt.

- Co? - Balíček.

Není to Hilton, promiň.

Postel tu je.

Na luxus si nepotrpím.

Ale pořád mi připadá divné, že zítra jedeme jinam.

Proč? Nemáš ráda vlaky?

Jo, ale musím mít důvod někam jet.

Mám důvod.

Bydlím v pokoji 301.

Kdybys nemohla usnout, klidně zaklepej. Něco ti povyprávím, jo?

Dneska už jsem slyšela dost.

To já jsem tě sem pozval.

Postarám se o tebe, užijeme si to.

Mám za tebe zodpovědnost.

- Rozhodně. - Jo.

Jo. A jsi celá máma.

Dobrou.

Během noci na hotelu jsem uvažovala, jestli to byl dobrý nápad.

Jestli týden není příliš dlouhá doba na cestování s mužem…

kterého ani neznáš. S mužem, který je tvým biologickým otcem, ale…

připadá mu důležitější žvanit o dějinách Benátek…

než o opravdu zásadních věcech.

Aspoň… Jo.

Takže ses stala matkou. Co ještě děláš?

Myslíš jako za práci?

Jo, třeba.

Jsem manažerka v tapas restauraci. Mám na starosti nákup a tak.

A dělám docela dobré speciální tortilly.

- A dělám judo. - Judo?

- Proč judo? - Proč ne?

Proč ne?

Chtěla jsem na olympiádu, ale neklaplo to.

Vyhrála jsem školní pohár. Děda na mě byl docela pyšný.

To si umím představit.

Tohle je ten balíček?

- Jo. - Můžu s ním zatřást, nebo bouchne?

- Pašuješ bombu? - Ne.

Lublaň…

Výborně.

Myslel jsem, že Nizozemcům jazyky jdou.

Ty máš co říkat. Žil jsi v Holandsku tři roky.

- A jazyk neumíš. - Cože?

Bylo to před 27 lety, zlato. No tak.

Ten chlapík tu není.

- Ten s tím balíčkem? - Jo, ten.

Dal ti adresu? Řekl, kde je?

- V Lublani není. - Tak kde je?

Novi Sad.

- Je to daleko? - Je to na východě.

- Nemůžeš tu ten balíček prostě nechat? - To nejde.

Dobře, tak…

Tak co?

Co teď? Jaký je plán?

Půjdeme spát a zítra nás čeká Novi Sad.

Pořád nevím. Hodně toho navypráví, ale příběhy a fakta.

Jo, nic osobního. Já to z něj tahat nebudu.

Vybíjí se mi mobil, hned zavolám zpátky.

Neber to, jo?

Vím, že nejsi trdlo. Dobře, hudlana. Sladké sny.

Pa.

Ahoj Dylane, tady máma.

Zítra půjdeš do školky, viď?

Budeš na ostatní hodný?

A…

vrátíš té holčičce toho dinosaura?

Mamince se už trošku stýská. Vlastně hodně a…

Přestoupíme v Záhřebu.

Pokusím se sehnat krčki sir. Nejlepší sýr v Chorvatsku.

A další den zas vyprávěl úplně o všem.

Mě to začalo štvát a chtělo se mi domů.

Začala jsem se sama sebe ptát, co tam dělám.

Je něco skvělého na městě Novi Sad?

Ano, ale to by vyžadovalo další příběh.

Další příběh.

- Nemůžu se dočkat, do toho. - Dobře.

Znáš knihu Vražda v Orient-expresu Agathy Christie?

A pak začal mluvit o ději knížky.

A zjevně jsme byli na trase toho vlaku.

Spojení mezi Chorvatskem a Srbskem je to nejtypičtější.

Nejspíš kvůli té knize.

Agatha Christie napsala knihu na konci trasy

v Istanbulu v Pera Palace,

což je báječný starý hotel. Ukážu ti ho.

- Kdy mi ho teda ukážeš? - Až tam budeme.

V Istanbulu?

- Jedeme do Istanbulu? - Takový je můj plán.

Tak to teda ne.