Le prime 200 righe.
KOMEDIÁLNÍ SPECIÁL NETFLIX
Tak jo!
Páni. To je tak hezké!
Páni. Bože, to je… No tak. Prosím vás. To je…
To je tak hezké. Nepřestávejte.
Podívejte. Je to tu. Londýnské Palladium. Panebože.
Moc děkuju, že jste přišli. Pane jo.
Tohle dám pryč.
Největší pódium na světě, takže se vrátím za půl hodiny.
Přátelé, moc vám děkuju, že jste dnes večer přišli.
Opravdu si toho vážím. A je to tady.
Trvalo to o pár měsíců déle, než se čekalo, ale už je to tady.
Podívejte se na to, vyprodané londýnské Palladium s omezenými místy!
To je něco.
Páni.
Moc vám děkuju, že jste přišli.
Měli jsme to natáčet loni. Měli jsme to točit v květnu 2020.
Ale něco do toho přišlo.
Museli jsme to odsunout. Ale zvládli jsme to. Jsme tu.
Konečně jsme tu. Nemůžu se dočkat představení. Snad je stále aktuální.
Proberu brexit a jak se chci setkat s princem Philipem.
Tak jdeme na to!
Měla by to být zábava.
Jsem Phil Wang, pokud nevíte.
Jsem konečně tady. Starý Philly Philly Wang Wang.
Starý Philly Philly Wang Wang v londýnském Phalladiu.
Je tu rád. Phil Wang. Jsem míšenec.
Jak jméno „Phil Wang“ možná napovídá.
V určitém okamžiku došlo ke kulturnímu kompromisu.
Ano, můj otec je čínský Malajsijec, proto ten „Wang“.
A zbytek mého těla.
Můj otec je čínský Malajsijec, ale moje matka je normální.
Takže ano, v tom chilli je trochu zakysané smetany.
Nechtěli, abyste si tím ostrým Wangem spálili jazyk,
tak máma přinesla mléko.
Běloch a Číňan, to jsou moje rasy. Běloch a Číňan. Phil a Wang.
Běloch a Číňan.
Jsem nejmocnější rasa na Zemi!
Mám ty velké, kotě!
Smíchané dohromady. Jsem běloch a Číňan.
Lidé se mi snaží říkat, že jsem menšina.
Já na to:
„Jsem obě většiny, ty vole. Jsem běloch a Číňan.“
Na mě nemáš. Jsem Pepsi a Cola.
Mám plný podíl na trhu.
Všude prodávají Wanga. Jsem běloch a Číňan. Jsem všude.
Přede mnou neutečeš. Jsem za každým rohem.
Dobrý den. Ni hao.
Jsem Vetřelec a Predátor.
Jsem běloch a Číňan. Mám budoucnost.
Skvělou budoucnost.
Ať se během příštích 50 let stane cokoli, Wang nebo Phil je v pohodě.
Nejspíš ale Wang.
Jak se všechno vyvíjí.
Je divné teď vypadat jako já.
V důsledku covidové pandemie je divné vypadat jako já.
Číňan, ne svalovec.
Je divné teď vypadat jako Číňan.
Celá tahle pandemie je špatná pro značku, mírně řečeno.
Je to to poslední, co potřebujeme, zejména v Británii.
Poslední, co východoasijští čínští Britové potřebovali.
Východoasijští Britové, Východoasijci v Británii, jsou nenápadní.
Tak nenápadní, že tu ani nemáme slovo „Asiat“.
Všude na světě přinejmenším mají slovo „Asiat“. V Británii ne.
V Británii slovo „Asiat“ obvykle označuje Jihoasijce, že?
Inda, Pákistánce, Srílančana, Bangladéšana.
Což je v pořádku.
Ale je tu celá druhá polovina Asie, kterou opomíjejí.
Celou druhou, řekl bych, větší polovinu.
Opomíjí se druhá polovina Asie.
Na světě jsou dva typy Asiatů.
Je jich víc, ale nemám tolik času.
Na světě v zásadě existují dvě hlavní kategorie Asiatů.
Je tu Asiat krikeťák.
Podle reakce už asi víte, kdo to je.
Nikdy jste neslyšeli „Asiat krikeťák“,
ale hned jste věděli, o kom mluvím.
Takže je tu Asiat krikeťák
a pak je tu Asiat blafožrout.
Já jsem Asiat blafožrout.
Jsem hrdý Asiat blafožrout.
Já holduju blafům.
Ale teď je trochu trapné být Asiat blafožrout,
protože takhle celá ta katastrofa začala.
Jeden z nás holdoval nějakému blafu až moc.
Po staletích bezuzdného života
jsme pokoušeli štěstí, až to prasklo
na křídlech netopýra.
Je to hrozné. Proč teď? Doteď to bylo v pořádku.
Jako dítě jsem jedl blafy. Nic takového se nikdy nestalo.
Vyrůstal jsem v Malajsii a jedl jsem blafy.
Miloval jsem jíst blafy.
Jedl jsem třeba sušené chobotnice.
Jedl jsem kroutící se mořské šneky přímo z ulity.
Jedl jsem medúzy.
Jedl jsem polévku z vepřových střev.
K večeři jsme jedli celou rybu. Celou rybu.
Moje mladší sestra řekla: „Zamlouvám si oči!“
Já a moje druhá sestra jsme řekli: „Ne!“
Je to prostě jiná kultura. Na Západě jsou lidi trochu hákliví
na extrémnější kulinářství.
Na Východě mají smysl pro delikátnost podivností.
Hlavně v Číně. V Číně samotné.
Tohle jsem nedávno zažil v Číně.
Byl jsem tam poprvé. Čína. Velká Č. Asijská klasika.
Čínská čtvrť plus. Čína.
Na začátku roku 2020 jsem jel do Číny.
Bez spojitosti, nebylo to kvůli mně.
Špatně načasované, ale ne kvůli mně.
Musel jsem jet do Číny za prací
a tam jsem se dostal na tržnici s jídlem.
Nezní to dobře, to musím uznat.
Byl jsem v Číně na tržnici s jídlem.
A tam prodávali všechno možné čínské občerstvení.
Byly tam stánky s nudlemi, s houskami atd.
Ale byl tam jeden stánek, který byl plný blafů.
V podstatě šlo o havěť. Smažená a pečená havěť. Brouci. Kobylky.
Byla tam ještěrka na špejli, takhle uschlá:
Takhle ukřižovaná ještěrka.
Lidi chodili kolem a říkali: „Dám si tu ještěrku Ježíše.“
„Jedno umučení ještěrky, díky.“
Byli tam hadi stočení jako klobásy a propíchnutí špejlí.
Dal jsem si taky!
Snědl jsem tarantuli na špejli. Takhle.
Zkusil jsem to na půlky, ale tarantule je překvapivě tuhá.
Tak jsem ji pozřel najednou. Jako legenda.
Snědl jsem stonožku.
Na stonožce je dobré, že je spousta stehen pro každého.
Snědl jsem pár pečených švábů. Ale švábi jsou odolní.
Vylezli mi ze zadku.
Zdědí tento svět.
Je to prostě kulturní záležitost. Kulturní rozdíl.
Třeba na Západě mají tu dětskou říkanku:
Znám starou paní, která spolkla mouchu
Nevím, proč spolkla mouchu Možná zemře
Je to nářez.
A v této dětské říkance stará paní pojídá stále větší zvíře,
aby chytilo předchozí zvíře, které pozřela, a teď lituje, že ho má v sobě.
Nejprve omylem spolkne mouchu.
Pak spolkne pavouka… Vím, jaké to je.
…aby chytil mouchu.
Pak spolkne ptáka, aby chytil pavouka, pak kočku, aby chytila ptáka,
pak psa, aby chytil kočku, a pak koně, aby chytil psa.
Na Západě je tato dětská říkanka varovným příběhem…
o tom, jak řešení může být někdy horší než samotný problém.
V Číně je to michelinské degustační menu…
s nepochybně těžkým dezertem,
koněm!
„Dáme si jen jednoho. Dvě lžíce, děkuji.“
Je to prostě kulturní rozdíl.
Ale není důvod, proč bychom kvůli tomu měli dostat rasismus.
COVID rasismus? Nechci ten COVID rasismus, děkuju.
Děsím se toho COVID rasismu. Nechci ho dostat. Děsím se toho.
I když jsem sám doma a slyším hluk, říkám si: „Rasismus?“
„Nezavřel jsem okno? Rasismus se dostal dovnitř?“
Jen já sám s mými zařízeními doma… Ani jim nevěřím.
Moje zařízení jsou teď rasistická. Hlavně telefon.
Můj telefon je rozhodně rasistický. Tuhle jsem ho vzal
a napsal jsem slovo „nacisté“.
Důvod nemusíte znát.
Napsal jsem do telefonu slovo „nacisté“.
Všechno malým písmem, n-a-c-i-s-t-é.
Spěchal jsem.
Znáte sexting.
Musíte být rychlí.
Ta atmosféra nebude trvat věčně.
Takže jsem napsal n-a-c-i-s-t-é.
A můj telefon to okamžitě automaticky opravil
a malé „n“ na začátku nahradil velkým „N“,
jako by chtěl říct:
„Hele!
Projev trochu úcty.
Mluvíš o Nacistech…
Phile Wande.“
Mám krajně pravicový telefon, který mě má za kouzelníka.
Děsivé časy. Ne nejděsivější, které jsme zažili.
Ne ty nejnebezpečnější, které jsme zažili.
Ale abstraktní povaha tohoto nového nebezpečí
nás přivádí k šílenství. Je to tak abstraktní. Je to neviditelný virus.
Někteří z nás ani nevěří, že existuje.
Hrozba a nebezpečí jsou s postupem 21. století čím dál abstraktnější.
Díky tomu jsme stále šílenější.
Na začátku tohoto století
byly hrozba a nebezpečí velmi reálné, fyzické a hmatatelné věci.
Po 11. září byla válka proti terorismu, tehdy hrozba,
řekli nám, že si máme dávat pozor na chlápka
ověšeného bombami…
který přijde a řekne…
„Jsem ověšený bombami, vážení!
Jsem ověšený bombami a upřímně to miluju!“
My ho vidíme a řekneme: „Budu se od něj držet dál.“
Problém vyřešen.
Jasná hmatatelná hrozba.
Pak začaly být hrozby abstraktní.
Pak nám říkali, že máme dávat pozor na opuštěné balíčky.
Pamatujete na ně?
Toužím po dni opuštěného balíčku.
Nějakou dobu jsme byli posedlí opuštěnými balíčky.
Polovina nultých let, zlatý věk opuštěných balíčků.
Tehdy nás zajímaly
No comments yet. Be the first to leave one.