ARASHI's Diary -Voyage-

PŮVODNÍ DOKUMENTÁRNÍ SERIÁL NETFLIX

Johnny & Associates

je talentová agentura,

kterou založil Johnny Kitagawa

před 60 lety.

To je Johnny & Associates.

Na Johnnyho, jejího zakladatele,

hluboce zapůsobila West Side Story.

Věřím, že vytvořil

první talentovou agenturu

zastupující umělce,

kteří kombinovali tanec a zpěv.

ŠO SAKURAI

Nevím, kolikátá skupina jsme.

Před námi bylo mnoho a mnoho jiných skupin.

Další unikátní vlastností je,

že jsou zkrátka všechny chlapecké.

A ještě jedna unikátní vlastnost,

začínají jako součást Johnny's Jr.

Tím, že jsou backup tanečníky

pro starší, kteří už začali vystupovat,

se toho hodně naučí.

„Takže takhle vystupují.“ „Takže takhle to uvádějí.“

Nebo: „Takže takhle se dělá koncert.“

ROK 1995 ZAČÍNÁ V JOHNNY & ASSOCIATES

Myslím, že takhle jsme se učili všichni.

Když jsem začínal, Ohno už tam byl.

Johnny mi řekl:

„Tancuj za tímhle klukem.“

To byl Ohno.

Řekl mi: „Je dobrý tanečník, tak ho kopíruj.“

To byl Ohno.

Macumoto a Ninomija se přidali později.

Trávili jsme spolu hodně času. Já a Macumoto často na Šibuji,

měli jsme to oba po cestě domů.

Občas jsme s Ninomijou koukali na filmy.

S Aibou jsem skoro nemluvil.

Dokonce jsem čekal na Macumota doma, když odmaturoval.

Ani nevím proč. Zůstal jsem tam přes noc,

ráno jsem se rozloučil a přespal u něj.

Po maturitě přišel domů.

„Vítej doma. Gratuluju!“

Jsou pro mě jako přátelé z dětství.

A kámoši ze stejného města.

Ale teď jsou to spíš obchodní partneři.

Když jsme ještě byli v Johnny's Jr., chovali se ke všem stejně.

Co jsme se tehdy naučili a co nám tam předali,

to je základ, který máme my všichni.

Ale od chvíle, kdy jsme začali vystupovat,

začali jsme být sami za sebe.

Od té chvíle

jsme všichni začali objevovat

vlastní osobitost a jedinečnost.

U mě se ukázalo, že to je...

hip hop

a vysílání.

Rapování

a uvádění zpráv,

to je dost punk.

„ARASHI: Na cestě.“

ŠO A JEHO DENÍK

V Johnny's jsem začal v říjnu během druhého roku na střední.

Naposledy jsem psal životopis v srpnu nebo v září...

1. BŘEZNA 2020 NĚKDE V TOKIU

...ve druhém ročníku na střední.

Kde jsem ho psal?

Kde jsem ho psal? Určitě to nebylo doma.

Rodičům jsem to neřekl.

Narodil jsem se 25. ledna 1982

v Tokiu, v Japonsku.

Poblíž stanice bylo místo nazvané „Johnny's Family Club“.

Vzal jsem tam spolužáka.

Dal jsem svůj životopis paní na recepci Family Clubu.

Řekl jsem: „Nevím, komu to mám dát.“

Bylo to v srpnu, nebo v září.

O měsíc později,

21. října, což byla sobota,

jsem dostal...

dopis od Johnny & Associates v zelené obálce.

Moji rodiče ho otevřeli. Když jsem se vrátil z fotbalu,

máma stála na téhle straně kuchyně s mým životopisem

a táta byl u televize a zuřil.

Máma se hrozně smála a říkala: „To je šílené!

Poslal jsi životopis a prošel prvním kolem. To se povedlo!“

Ale táta řekl: „To není vůbec vtipné.

Jak sis dovolil přijít s tím svinstvem?“

Nikdy na tu scénu nezapomenu.

Ale psali tam: „Přijděte zítra

ve 12 hodin do zkušebního studia jedna v TV Asahi.“

Po dlouhé debatě

mě táta vzal do Roppongi pod záminkou nakupování.

Nakonec to byl on, kdo mě tam odvezl.

Vysadil mě před TV Asahi.

Ostatní chlapci byli s chůvami nebo s matkami, ale já byl sám.

Jistě, že jsem byl sám. Přihlásil jsem se bez dovolení.

Hrozně se naštval.

Chodil jsem do chlapecké školy,

takže to bylo něco jako výzva.

Ve vlaku lidé říkali: „Není z Johnny's Jr.?“

Říkali mi: „Mohli by tě vybrat. Jdi do toho.“

„Mohli by? Dobře, jdu do toho!“

„Koupím si formulář na životopis!“

Byla to výzva. Vůbec jsem to nebral vážně.

Myslím, že to bylo kolem Nového roku,

vzpomínám, že jsem v obýváku mluvil s mámou. Brečel jsem.

„Rozhodni se sám!

Jestli do toho půjdeš,

musíš se rozhodnou ty sám.

Jdi tak daleko, jak jen můžeš.

Ale nebudu tě podporovat, pokud to budeš dělat polovičatě.“

Pak

jsem se mámy v slzách ptal,

jestli bych to mohl dělat během střední až do vysoké.

Řekla: „Tak to udělej.“

Pamatuju, že táta seděl na gauči

a byl hrozně naštvaný.

Z té scény si pamatuju opravdu hodně věcí.

Když jsme začali vystupovat, náhodou mi dali rapovou část.

To bylo asi dva až tři roky poté, co jsme začali vystupovat.

Měl jsem štěstí, že jsem potkal VERBALa z m-flo.

„Sakurai,

jestli chceš rapovat, měl by sis to psát sám.“

Byl to pro mě šok.

VZDĚLÁNÍ A PRACOVNÍ ZKUŠENOSTI HLAVNÍ BODY Z OBOU KATEGORIÍ

DOVEDNOSTI A KONÍČKY VLASTNOSTI

PROČ SE HLÁSÍTE? ŘEKNĚTE O SOBĚ NĚCO

- Dobrý večer. - Zdravím. Díky, že nám to dovolíte.

- Ahoj. - Čau.

Myslím, že jsem byl první člověk

na celém světě, který se dozvěděl, že tě vzali do Johnny's.

- Přesně tak. - Byl jsem tam v tu chvíli.

Požádal jsi mě, abych šel s tebou,

- když jsi odevzdával životopis. - Jo.

No jo, víš,

kdybys tam nebyl,

- k tomuhle by nikdy nedošlo. - Nedošlo.

- Nebylo to v létě? - Ano, v létě.

Pořád si tu chvíli pamatuju.

- Vážně? - Vzpomínám,

že když jsi to šel odevzdat,

měl jsi na sobě hezké oblečení

a nízko pověšený batoh.

- Pamatuješ si na tu módu? - Jo.

- Takhle nízko. - Jo. „Není to cool?“

Úplně dole.

- Vážně? - Jo.

Byl tak nízko, že ho recepční nemohla vidět.

Naučil jsi nás ten tanec. „Září jasně, po něčem touží!“

- To je „Daijobu“ od Coming Century. - Bylo to: „Po něčem touží.“

Ty to děláš dohromady: „po něčem touží.“

- Dělal jsi to často. - Byl to refrén, nebo tak něco.

Zdá se, že znáš spoustu písniček od V6.

Jasně. Dělal jsem většinou backup tanečníka pro V6.

Aha, no jasně.

Tou dobou hledali jméno skupiny,

takže Abeta a já jsme vymysleli „Omočitai“. Nedává to smysl.

- Jo, jasně. - Jasně.

- Málem jsem byl v „Omočitai“? - Jo.

To snad ne.

Bylo to těsné! S takovým jménem by bylo po nás.

- Často jsi nás žádal o radu. - Ano. „Co mám dělat?“

Vzpomínám si na to. Vy dva jediní jste znali spoustu detailů.

Ano.

Něco jsem přinesl.

- Tuhle fotku jsem přiložil k životopisu. - Vážně?

- Roztomilé, že? - Jo.

- „Rozkošný Sakurai!“ - Řekli jsme, že je rozkošný.

- Říkávali jsme, že byl vážně roztomilý. - Jo.

- Hnus! - Tehdy se ti třásl hlas.

- Měnil se mi pozdě. - Jo, byl zpožděný.

- Byl vážně vysoký. - Jo.

Takže jsi byl pořádně roztomilý.

Často jsme ti říkali, že jsi roztomilý.

Tohle je vrchol nostalgie.

Co to je?

Před písemkami jsme dělávali tohle.

To je fax.

- Co? Proč? - Psávali jsme si faxy.

Proč si to schováváš?

Co to je?

MÝM DRAHÝM PŘÁTELŮM OMLOUVÁM SE ZA ZPOŽDĚNÍ

- To vypadá jako moje písmo. - Napsal jsi:

„Od kmotra Šoa.“

Tohle sis myslel,

- že bude v testu. - Byla to vůbec pravda?

Byl to tvůj táta.

- Byl to tvůj táta. - Vzpomínám, že jsem to řekl.

Ani tu lekci neviděl,

ale ukázal jsi tátovi své zápisky.

On je shrnul, takže byly srozumitelné.

V noci jsi nám ty poznámky odfaxoval.

„Kdo je sakra jeho táta?“

To jsme si říkali.

- To nezní jako já. - Možná ne.

Pochybuju, že jsem napsal „Kmotr Šo“.

Kmotr nás má žádat, abychom to udělali.

Tohle je tamagoči, které jsi dal mé mladší sestře.

Řekl jsi: „Ahoj, zlato. Dám ti ho k Vánocům.“

Tehdy bylo těžké je sehnat.

Mám tu naši ročenku.