Mentiras

NETFLIX UVÁDÍ

- Tak co? - Nevím, co bych si bez toho počala.

Jo.

- Dneska je den D, co? - Jo.

- A v pohodě? - Jo.

Vlastně nevím. Asi to chce trochu času.

No jo. Hlavu vzhůru.

Kdyby něco, dej vědět.

Díky.

Tak zítra.

- Tak zatím. - Čau.

KŘEHKÉ

- Já myslela, že už tu nebudete. - Já vím.

Promiň. Ještě pár krabic, a odjíždíme.

Ahoj Lauro.

- Čau Nico. - Jak se máš?

Dobře. A ty?

Taky.

Tak já jdu.

Díky.

Zkoušel jsem ho přemluvit, ale nakonec chce prý zůstat u tebe.

Mohl bych ho navštěvovat o víkendech.

Blázne.

Budeme v kontaktu.

Jasně.

Já nevím, tati.

Nechci tě urazit, ale uvažoval jsem spíš o párty.

- S kámošema a holkama. - Už se nemůžeme ani koukat na fotbal.

- Nene… - Nevadí. Bolí to, ale přežiju to.

Proč si taky nevyrazíš? Někam ven. Beze mě.

Kdy ses naposled bavil?

Žádný „hm“. Prospělo by ti to.

Jsi starej?

Bacha. Nejdřív přestaneš chodit ven, pak se ozvou záda.

- Ischias… - A ven.

Ale neboj, zaplatím ti důchoďák.

- Padej. - Papa.

Lu…

Jednou zapomeneš i hlavu. Máš klíče?

To už je trochu ohraný.

- Mazej. - Tak zatím!

Někteří rodiče jsou hrozně otravní.

Pravda. Nevím, po kom to mám.

Mimochodem, díky. Moc se mi líbí.

Fakt? A co konkrétně?

- Dneska už se začtu. - Uvidíš, ale Carpentier je génius.

- Co ty? Je to lepší? - Ne.

Ale bude. Díky.

- Určitě. - Dobrý den.

Dobré ráno, Amal.

Víš, chtěl jsem…

Asi je ještě brzo,

ale kdybys někdy chtěla někam zajít, budu moc rád.

Jen tak nezávazně. Kdykoli budeš chtít.

- Klidně. - Díky.

Není zač.

Dobrý nápad.

Super.

Tak někdy.

Bezva.

Nikdo neříká, aby ses vdávala.

Ale trocha zábavy ti prospěje.

Jen si vyhoď z kopýtka, děvenko.

Iván si ráno odvezl poslední krabice.

Proto říkám, ať jdeš dál.

- Byli jsme spolu 13 let, Ricarde. - Tím spíš.

Asi jo.

- Nevím, co mám dělat. - Jsi mimo.

Prostě si vem mikinu.

- Jo? - Jasně.

Hele, už jde.

Do ní.

- Ahoj zlato. - Ahoj.

- Co děláš dneska? - Budu doma.

- Nebude to nuda? - Dobré ráno!

- Co dát filmový večer? - Na místa prosím.

Dobře.

Ale film vyberu já. Minule jsem málem usnul.

Lucasi Vero.

Chceš to dnes vzít za mě?

- Ne, díky. - Ne?

- Ne. - Nemáš inspiraci?

- Je to vaše. - Tušila jsem to.

„Tulipány se moc vzrušují, tady je zima.“

Předpokládám, že jste všichni četli tu báseň od Sylvie Plathové,

co jsem vám poslala.

- Prosím, spadl vám mobil. - Kde?

Tobě spadne ofinka, až tě nechám propadnout.

A když už jsi dneska tak akční, pojď k tabuli.

- To jako fakt? - Ano.

Vypíšeš nám všechny tropy, které v té básni vidíš.

Nemáme na to celý den, Lucasi.

Takže…

Tady. Když se opakuje několikrát jedno slovo. To něco bylo, ne?

To nám pověz ty.

Zítra prokletí básníci! A nezapomeňte, výmluvy neberu!

Amal, máš chvilku?

Ano.

Je všechno v pořádku?

Ano.

Určitě? Já jen, že ses vůbec nezapojovala.

Dobře. Víš, že se mi můžeš se vším svěřit.

Já vím. Díky.

Xaviere.

- Pacient je připravený. - Chvilinku.

- Cato? - No?

- Jaké jídlo má tvá sestra nejradši? - Cože?

Fakt?

To mi musíš vysvětlit.

Mluv!

Mělas říct italské.

A tys mi o tom měla říct dřív.

Jen klid.

Půlku života jsem nerandila s nikým jiným než s Ivánem.

No právě.

Je načase jít dál.

- Bav se . - Dobře.

Ahoj.

- Ahoj. - Jak se máš?

- Dobře. A co ty? - Taky.

Promiň, jdu pozdě.

To nic. Už jsem jedl.

Dobře.

- Objednal jsem víno. Dáš si? - Ano, prosím.

- Znáš to tady? - Ne.

Je tu moc pěkně.

Jak se vede?

- Dobré ráno. - Dobré ráno.

Vypadáš spokojeně. Večer se vydařil?

- Co? Vždyť to zbožňuješ. - Tak jdeme.

Lauro. Máš opici?

Promluvíme si pak.

Všechno mi povíš.

DÍKY ZA NEZAPOMENUTELNOU NOC. NECHTĚL JSEM TĚ BUDIT.

No tak, Mateo. Dopij to.

- Už dopito? - Skoro.

Běž si pro batoh.

Rychle, jdeme pozdě.

Jdu tam.

Lauro?

Pojď dál.

Můžeš na chvíli ven?

Ty fakt nejsi ve svý kůži.

- Dej mi chvilku. - Takže jste šli k ní?

Nic ti neřeknu.

Jsem právník. Dostanu z tebe všechno.

- Ani slovo! - Sakra, doktore Lásko.

Obtáhls ji?

Nebuď hulvát. Líbí se mi.

Chci ji zase vidět.

- Do detailů nepůjdu. - Takže jo.

Nekecej, žes jí už napsal.

Četla to, ale neodpověděla.

Tak na ni kašli. Podělals to.

- Teď je na koni. - Jo.

Jako by nám zas bylo 15.

- Tak můžu? - Hraj.

- Ne! - Co to bylo?

Sorry.

Pak jsem ho pozvala dovnitř, než mu přijede taxík.

Vše bylo v pořádku.

Pila jsi?

Jo, jenom víno.

Asi dvě nebo tři sklenky u večeře

a možná pár, když jsem se chystala.

Vínem to nebylo, Cato.

Vybavuju si to přesně. Užili jsme si to.

Políbili jsme se a pak…

Ležela jsem na zádech na posteli a on na mně.

- Asi jsem mu řekla, ať přestane. - Asi?

Nechtěla jsem s ním spát.

- Ale… - Nechtěla.

A řekla jsi mu to,

odstrčila ho, nebo tak?

Asi jo. Ale…

Nevzpomínám si. Jako by se to stalo někomu jinému.

Chci si to ujasnit, Lauro.

Snažíš se mi říct,

že si myslíš,

že tě Xavier znásilnil?

Pojď sem.

To bude dobrý.

Líbilo se ti tu?

Jo, to jo.

Jen jsem čekala něco víc, když sis se mnou chtěl vyjít už tak dlouho.

- Vážně? - Jasně.

Nene. Nebo jo?

Ne.

Zdravím. Jsem Cata. Volala jsem.

Zdravím. A vy budete Laura, že?

Pojďte za mnou.

To je Cristina.

Je soudní lékařka, vyšetří vás.

Dobře?

Budeme potřebovat vaše spodní prádlo.

A také džíny a svetr.

Tady.

Oblečte si tohle.

V pořádku?

Po vyšetření a toxikologickém rozboru zavoláme policii.