Theatre of Fear

Dámy a pánové,

jsem doktor Deimos Moreau,

váš dnešní průvodce.

Zábrany nechte za dveřmi,

uvolněte se a zažijte, co jste ještě nezažili.

Vítejte u Půlnoční hororové show .

Je to ještě daleko?

Jen tady kousek.

Divné místo na představení.

Je to trochu punk. Moc lidí o tom neví.

Proč to vůbec začíná tak pozdě?

Co bys čekala? Jmenuje se to Půlnoční hororová show .

Moc se neboj.

Jsem tu s tebou, jo?

Uvolni se. Bav se.

To bude ono.

Fakt z ní jde strach.

Pojď. Tudy.

AHOJ, JSEM MYFANWY SRDCOVKY + LAVERBREAD

Teď už chybí jen rekvizity.

Dámy a pánové, potřebuji dobrovolníka.

Kdo by chtěl…

udělat krok vpřed?

Dáma ve druhé řadě. Jak se jmenujete?

- Angela. - Angela.

Přišla byste za mnou na pódium?

Určitě chceš jít?

Nebuď škarohlíd, Keve. Říkals, abych se bavila, tak tě poslechnu.

Děkuji, že se zúčastníte, Angelo.

Dobře, Angelo. Poprosím vás, abyste vešla do krabice.

- Netrpíte klaustrofobií? - Ne, v pohodě.

Výborně, tak vejděte.

A nyní, dámy a pánové,

se naše dobrovolnice ocitne tváří v tvář smrti.

- Jste v pořádku, Angelo? - Jsem.

Angelo?

Angelo.

Angelo.

Dámy a pánové, něco se šeredně pokazilo.

Hrůza triku pramení z očekávání,

že se stanete svědky něčeho děsivého.

Místo toho jste spatřili prosté zmizení.

Někdy je stupňující se napětí děsivější

než skutečné vyvrcholení.

Haló?

Haló!

To bych na vašem místě nedělal, drahoušku.

Špatný pohyb a mohl bych vás ošklivě poranit.

Proč mě nenecháte jít?

Věříte v Boha, drahoušku?

Prosím?

Není to záludná otázka. Věříte v Boha?

Ne.

Do lékaře byste to neřekla, že?

Pak jsem ale četl Žalm 52, verše 5 až 7.

„Proto Bůh tě smete provždy,

popadne tě, ze stanu tě vyrve,

vykoření tě ze země živých.

Až to spatří spravedliví, zmocní se jich bázeň.“

Jak se tělo chvěje při Jeho slovech:

„Má je pomsta!“

Takový Bůh ke mně promlouvá.

Bůh, který se živí strachem.

To se mi líbí.

Přichází váš závěrečný výstup.

Haló?

Angelo.

Haló?

Haló?

Angelo.

Angelo.

Chtěl jsi mě vidět?

Jo, pomoz mi tohle všechno zakopat.

Už je pozdě, tati. Nenecháme to na zítra?

Jsi to ale líná kůže, synku.

Nikdy nic nemůžeš udělat hned.

- Říkala jsem si, že by sis dal čaj. - Děkuju, sluníčko.

Dokonalý šálek čaje. Jako vždy.

- Co tě tak naprdlo? - Nic.

- Někdy jsi protivný spratek. - Naser si, Venus.

- Nemluv sprostě! - Taky nadávala.

Ale ne tak vulgárně.

Jasně, tady slečna s ceckama je svatá.

Co je? „Cecky“ nejsou horší než „naprdnout“.

Prostě nemluv jako dlaždič, nic víc.

Je mi 25, tati. Můžu si nadávat, jak chci.

Ne pod mojí střechou! Můj karavan, moje pravidla.

Žádné nadávky, žádné rouhání.

Nebrblej a pomoz mi.

A co ty?

Tohle není práce pro dámu.

V pohodě. Nejsou 50. Léta. Pomůžu.

Jo? Tak přilož ruku k dílu.

Dochází ti, že kdyby na to přišlo,

mohla bych ti srazit vaz?

Dobré představení.

- Divákům se nejspíš líbilo. - Jo. Žerou mě.

Hrozně ses jim líbil, co? Ale co já?

- Dělám jen lepší křoví? - Tos řekl ty, ne já.

Představení skončilo. Vrať se do bedny.

Nesnáším ji. Připomíná mi zasranou rakev.

Vypadám snad jako Drákula?

- Čas jít spát. - Nestrkej mě do té bedny.

Varuju tě.

Janusi, proč mě sem každou noc zavíráš,

i když víš, jak to nesnáším?

Víš, že beze mě nemáš představení.

Víš, že hvězda jsem tu já.

Kriste! Drž už hubu!

Nemůžu mít chvilku klid? Chci toho tak moc?

Řekl jsem něco špatně?

Tohle půjde. Odliv je odnese na moře.

Bože, to je smrad.

Nejspíš cítíš psí hovno.

To tělo to být nemůže, ještě se nezačalo rozkládat.

Nevím, smrdí to jako něco, co vylezlo z prdele a chcíplo.

Nebuď takový kanál.

Jak dlouho se tělo rozkládá, tati?

To záleží, princezno. Různé buňky umírají různě dlouho,

ale rozklad většinou probíhá postupně

a zápach se většinou dostaví po čtyřech, šesti dnech.

Slyšíš, Apollo? Nejspíš smrdíš sám sobě.

- Neser bohy, Venus. - Oba přestaňte.

Už odmala po sobě jen štěkáte.

- Nemůžeme vycházet? - Začala si.

Dost!

Hoď tam ty pytle.

Co to děláš?

- Měl jsem to tam hodit. - Měls tam hodit ty pytle.

- Ten loďák chci. - Proč jsi to neřekl?

Může si za to sám. Předpokládal, že nejsi blb.

- Drž hubu, Venus. - „Drž hubu, Venus.“

Tak pro něj plav.

Nemůžu ti prostě koupit nový?

Dala mi ho tvá matka a chci ho zpět.

Tak mi ho dones.

- Namočím se. - A?

- Kdo jste? - Jmenuji se Milton Katzenberg.

Jsem z Katzenbergovy talentové agentury.

Vždycky talenty přepadáte uprostřed noci?

Ne, ale ne každé představení začíná o půlnoci.

- Viděl jste dnešní představení? - Jo.

V branži působím už 25 let a z tebe určitě dokážu udělat hvězdu.

Chcete ze mě udělat hvězdu?

A co další čísla?

Dobrá. Jsou dobrá, ale nechápej mě špatně,

chci právě tebe.

No… Já vám nevím.

Zaskočil jste mě.

Víš ty co?

Nechám ti vizitku.

Chci, aby sis to nechal rozležet.

Pak se podíváš na to číslo na zadní straně

a pak se mi ozveš. Domluveno?

Nenechávej mě čekat.

Fajn. Dohodnuto?

Trinculo, přemýšlím o změně tvého čísla,

aby to byla větší show.

Jak to myslíš?

Chybí mu šťáva.

Podle mě je dobré. Proč ho měnit?

Protože musí víc zapůsobit.

Neblbni, Trinku. Vždycky je co vylepšovat.

Probereme to po téhle šňůře.

Janusi.

Janusi.

Máš jíst, ne si s jídlem hrát.

Trápí tě něco?

Ne.

Jen nějak nemám hlad.

Alphabetti Spaghetti .

Vždycky mě rozesmějí.

Proč?

Mezi lety 1937 a 1945

ta samá firma, co dneska dělá tyhle věci,

dodávala písmenkové těstoviny výlučně na německý trh.

Byly to drobné těstoviny ve tvaru hákového kříže.

- To je divné. - Byla to divná doba.

- Hitler zbožňoval cirkus. - Opravdu?

Jo.

Líbila se mu myšlenka,

že mizerně placení umělci riskovali život pro jeho pobavení.

V roce 1933 zjevně cirkus několikrát navštívil.

Účinkujícím dámám posílal drahou čokoládu a květiny.

Dokonce je znal jménem.

Při každé nehodě se strachoval o jejich rodiny.

Zní jako bezva chlapík.

- Nech si ten sarkasmus. - Já nic.

Ježíši.

Kolikrát ti mám říkat, abys nebral Boží jméno nadarmo?

Venus, ta vejce jsou báječná.

Díky, tati.

- Dojíš tu snídani? - Jo.

Posbírejte kostýmy ze včerejška, ať je dáme vyprat.

Pa.

Zatajils rodině toho agenta.

- Proč jsi jim o něm neřekl? - Sám nevím.

Mysleli by si, že chceš rodinu opustit.

To je možné.

Je to tak, ne?