Miffo

Když jsem rodičům řekl, že budu knězem, moje matka plakala.

„A bývala jsem na tebe tak pyšná,“ řekla.

Táta mi nabídl své auto, pokud to neudělám.

Řekl jsem mu, že si to rozmyslím.

Pane, pomaž Tobiase Carlinga Duchem svatým

a přijmi ho za služebníka své církve.

Je mi 29, moje studentský půjčky dělají celkem půl miliónu korun.

Nemám byt a co je horší, nemám ani přítelkyni.

V žádným případě se nenastěhuju zpátky k rodičům.

Chci říct, existuje hranice…

Takže si pronajímám pokoj v bytě své bývalé přítelkyně.

Před šesti lety jsem odsud tuhle postel vytáhl.

Chtěl jsem ji vyhodit, malou postel jsem už nepotřeboval.

Potkal bych někoho na vysoké, kdo by mi ukázal svět

a můj život by se navždy změnil.

Máma mi říkala, abych si ji nechal, že by se mohla jednou hodit.

Bohužel měla pravdu, ale i tak díky, mami.

Jak se ti povedlo tohle sehnat?

Úplatek. Tady máš klíče.

- Přijde ti to neetické? - Ne…

Všichni to dělají a je to lepší než studentský ubytovny.

Určitě.

- Jdeš ven? - Jo. Tady jsou věci, který jsi tu nechal.

Poslyš… vážně je to od tebe moc milé, že mě tu necháš.

- Neptal bych se, kdyby… - Prosím tě, Tobiasi.

Už to neřeš.

- Určitě? - Jo, určitě.

Tohle jsem si vybral, abych mohl měnit můj život i v životy jiných.

Přijde den, kdy se hořké pravdě nevyhnete.

Svůj život nemůžete žít znovu.

Mládí patří pouze mladým.

Ale jen staří ví, jak s ním dobře zacházet.

Ahoj, tati. K tomu autu. Myslím, že ho potřebuju.

Už tady nezůstanu ani vteřinu.

Skončil jsem. Požádám o pozici, o které jsi ani nevěděl, že existuje.

Jejda!

Haló?

Co?

- Chtěla jsi něco? - Ne, chci říct… vypadalo to, že jsi…

Víš co…

Jako modlil, nebo tak něco…

Ne. Je na čase… Něco se musí stát!

- Haló? - Co se děje?

Chtěl jsem se zeptat, jestli nevíte kde je tu kostel.

Ne.

- Ne. - Ne.

Ne…

Tak díky.

SAKRISTIE

Haló?

Dobrý…

Volal jsem ohledně té práce. Jsem Tobias. Nemohl jsem to najít.

Pojďte sem. Podívejte se dolů.

Tam dolů. Vidíte to?

Mešita. V bývalým bowlingu. A přesto se tam scházejí.

I Švédi tam chodí. Jako opravdoví Švédi.

Jako vy, typy s blonďatými vousy.

Přál bych si, abych věděl, jak to dělají.

Víte, zavřou nám to tu, pokud nebudeme mít lepší účast.

Mě to neovlivní, já už jsem dlouho v důchodu.

Jen jsem čekal na někoho, kdo by to chtěl převzít.

Co jste provedl v Pastorálním institutu, že jste skončil tady?

- Vlastně jsem o tuhle pozici požádal. - Opravdu? Proč?

- Zdálo se mi to jako výzva. - Výzva?

Není to jako v centru, kde jde lidem hlavně o dění na burze.

Už jste tady někdy byl?

Ne, ale vím, jak to chodí.

- Lidé tady mají opravdové problémy. - Jako co?

Hádám nezaměstnanost, alkoholismus, nebo tu jsou imigranti.

- Lidé, kteří opravdu potřebují církev. - Aha. Tak běžte a řekněte jim to.

Možná bych měl, vypadá to, že tady nikdo neví, že je tu kostel.

Není divu, že sem nechodí, co?

Musíme je přilákat, vyzkoušet něco nového. Možná nějaké setkání.

Pozvat lidi, aby se podělili o své názory na církev.

- Lidé musí cítit, že jsou toho součástí. - To se teď na učí na institutu?

Krom jiných věcí, ano.

Musíte s lidmi mluvit, dát jim vědět, že jste tu.

- Klepat na dveře? - Jasně. Nebo rozdávat letáky.

Nebo vylepovat plakáty. Cokoli. Lidi tohle vlastně zajímá. Opravdu.

Někde v tom chaosu médií je zájem lidí o duchovno.

Máte kopírku, že ano?

Možná se mýlím, ale nemyslím si, že mají zájem.

Ne, takhle loď se potápí.

A tahle stará krysa už nestihne vyskočit.

To nesedí. Peníze jste měly minulý týden, chcete říct, že už jsou pryč?

- Jo. - Koupily jste něco neobvyklého?

- Nic. - Něco to být musí.

- Koupily jsme kalhoty. - Kolik stály?

Kolik stály ty tvoje? Kdes je koupil? Jsou úžasný.

Děkuju. Jsou italský, ale byly ve slevě.

- Jsi nový, že jo? - Proč?

- Dvě stě devadesát devět. - V taiwanské měně.

- Zkoušela jste přestat kouřit? - Tisíckrát.

Sociální dávky nejsou příjem. Je to dočasné řešení, poslední možnost.

Poslouchej, Rubene, nebo co. Posloucháš se?

Říkáš, že náš vžitý způsob života nemá smysl? To ti můžu sama, že nemá.

- Říkáte to, jako by to byla moje chyba. - Čí je to chyba? Vaší prsaté kolegyně?

- Birgitty? - Je to její chyba?

Možná je to chyba Boha, že není dost bytů

pro lidi jako já, aby mohli bydlet, než jim bude 40.

Dejte mi sto tisíc a já si nějaký koupím na černém trhu, jako všichni ostatní.

- Tady… - „Jen potraviny.“

Víc teď nemůžu.

- Dobrý den, jsem Tobias Carling… - Nic nechci.

Jsem nový místní kněz. Chtěl byste přijít na setkání?

Dobrý den, jmenuji se Tobias Carling, jsem tu nový kněz.

- Co? - Jsem kněz.

- Co? - Kněz…

- Dobrý den, jsem Tobias… - Pojď dál.

Ale… Já jsem kněz.

Přinesl jsem tohle…

Takže to chceš obyčejně?

Ne…

Zvonil jste na mě? Před chvílí?

Nestačila jsem otevřít. Když jsme na záchodě,

lidi jsou už většinou zpátky ve městě, než si obleču kalhoty.

Jste kněz, je to tak?

Půjčujete lidem peníze?

Ne… nebo, jak to myslíte?

Někdo mi říkal, že církev může pomoct malou půjčkou.

- Na co potřebujete peníze? - Na nájem.

- Kolik potřebujete? - Pět set.

- Vlastně šest set. - Vlastně…

Vrátím vám to. Slibuji.

Víte co? Nechte si to.

Já se už sem asi nevrátím.

Chodil jsem kolem celý den a zkoušel jsem s lidmi mluvit, ale není…

Nevím, nikdo o to nemá zájem.

Za 600 si s vámi budu povídat, jak dlouho chcete.

- Neříkejte? - Říkám.

Chcete se jít najíst?

- Takže vy opravdu věříte v boha? - Ano, věřím.

Chci říct, jako jak?

Jak?

- Musíte vědět, jak věříte. - Samozřejmě, že vím, ale co…?

Přineste nám ještě dvě piva.

- Dobrou chuť. - Díky.

Mám poškozenou míchu, nejsem alkoholik.

A kouřím.

- Neříkejte to Rubenovi. - Kdo je Ruben?

Ten blbec v drahých kalhotách, kterej ví prd o základních potřebách.

- Neznáš moc lidí, jako jsem já? - Ne.

Ne? To je vidět.

- Dvě piva, tady to máte. - Děkujeme.

- Tak, co děláš? - Nic.

Nikdo mě nechce sexuálně obtěžovat na pracovišti.

Já si nestěžuju, mohla jsem být i retardovaná.

- No tak, zeptej se… - Co?

Cokoli. Všichni jsou zvědaví, ale nikdo se neodváží zeptat.

- No… - Tak se ptej!

- Nic necítíš? - Ne. Pod pupíkem nic.

Vůbec nic?

- Takže ty…? - Co?

- To je jedno. - Co?

Když vidím, toho lyžaře, Thomase Fogdö, přemýšlím o…

- Šukání? - Ne…

- Všichni se na to ptají. Bez výjimky. - Promiň. Neměl jsem se ptát.

- Jestli se mě ptáš osobně… - Nemusíš…

Tam nemám problémy, i když už to bylo dlouho.

Jé, to je moje oblíbená písnička! Dejte to nahlas.

No tak dejte to nahlas!

Udeří tě, když jsi na dně

Je to hloupá hra

nic jen hloupá hra

stát ve studeném dešti

cítit se jak klaun

Sakra, Carolo?

Carolo?

Skočils na to.

- Do prdele… - Co?

Zapomněla jsem si klíče a moje máma její přítel už spí.

Co budeme dělat?

- Vyzvedni mě přes okno. - Ne…

Co říkáš?

Jsem zaseknutá. Musíš přelézt dovnitř.

Hej…

Jsem Tobias, jsem tu nový kněz.

- Kde je vozík? - Nechtěli jsme vás vzbudit

- To je moje chyba. - Leffe, dojdi pro ten vozík.

Ne, já ho přivezu.

Hej!

Můžete jít dveřmi.

Jo. To mě nenapadlo.

- Dáte si něco k pití? - Jasně, že si dá.

Ne, díky, to je dobrý…

Myslím, že kněze jsem neviděla už od školy.

No, asi bych měl…

Slyšeli jste ten o tom, jak kněz přišel na to, že je v gay klubu?

- Ne. - No, on si objednal si párek.

A chutnal jak hovno.

Buď zticha, Leife. Jeho vtipy jsou hrozný. Nikdy jsem se žádnýmu nezasmála.

- Zase je to tady, to jsou ty berle. - Zasmála. O té polské děvce a olivách.

Ten Libanonec. Oběť týrání.

Stěžovali jsme si, ale bytný nic nedělá.

- Cigaretu? - Ne, díky.

To je dobrý. Měl bych…

- Měl bych už jít domů. - Ne, ne. Zůstaň přes noc.

- V jejím pokoji je postel. - Ne, já…

Nemůžu. Ne, chci říct, musím jít domů.

Dobře. Nashle!